Trance & Travelling

Poslední noční vlakový přesun se s přehledem umístil na posledním místě všech doposavadních vlakových cest. V lůžkovém kupé s námi jede postarší ruská manželská dvojice, která ne a ne sklapnout. Po nějakých třech hodinách jízdy přichází obávaná ruská hranice, do vlaku přichází spousty různých celníků a první z nich u nás zjišťuje, zda máme něco k proclení. Mluví na mě a já mu moc nerozumím, takže mu cpu pas a když vidí nápis Česká republika, kývne akorát hlavou a jde pryč. Dál je na řadě samotná pasová a vízová kontrola, celnice se nás vyptává, kde jsme byli v Rusku ubytovaní a proč jedeme do Estonska. Po chvíli nějakého mumlání nám nakonec vízum razítkuje a je vyhráno. Jako poslední přichází čtyřnohá kontrola, v kupé pečlivě čenichá chlupatý vlčák a zdá se, že je vše ok. Přejíždíme na estonskou hranici v Narvě a zde už jsme na "svém" území, proto procházíme pasovou kontrolou rychle, zatímco ruská dvojice je bombardována dotazy, co má v úmyslu na estonském území. Ještě jedna zběžná kontrola kupé, jestli se něco nepašuje a vlak vyráží do Tallinnu, máme vyhráno :-) Ti dva Rusáci se dohadují, proč na ruské straně přišel pejsek a na estonské ne, začínáme z nich být na prášky. Po necelých 4 hodinách spánku konečně vystupujeme na hlavním tallinnském nádraží, venku poprchává, ale to vůbec nevadí, jsme pryč z Ruska :-D Během pár minut se daří nalézt hostel v centru, je to tu prťavé a narozdíl od Moskvy nebo Petrohradu se člověk všude dostane za chvilku pěšky. Mladí recepční nás přátelsky vítají plynulou angličtinou a smějí se naší radosti z úniku z Ruska :-) Do pokoje se dostaneme až na desátou hodinu, a tak zatím zkoušíme net a spánkově odpadáváme na gauči. Před desátou se tedy přesouváme do dormu a dospáváme pořádně tam. Po budíčku ve 13:00 jdeme na průzkumy města a ihned řadíme Estonsko mezi své oblíbené země :-) Všude se domluvíme, lidé jsou přátelští, usmívají se, město je nádherné a klidné, je tu moře, prostě pohoda. Oběd výjimečně neodbýváme mekáčem, ale v Hesburgeru, což je defacto to samé :-D Za velké menu platím 67 estonských korun, což je asi stovka na naše, takže fajn a slušně se tím dá nasytit. Z centra se postupně dostáváme k místnímu přístavišti, které má terminál velký jak letiště a lodě, plovoucí odsud do Helsinek, svou velikostí i letadla trumfnou. Marně hledáme v okolí nějakou pláž, tak se alespoň procházíme podél pobřeží. Počasí je docela chladné, odhaduju tak 16 stupňů, ale pořád lepší než příšerné dusno v Rusku. Volnou chůzí se vracíme do starých uliček, v jednom obchůdku si pořizujeme jako správní turisti estonská trička a pokračujeme k zámeckému náměstí ve čtvrti Toompea pěkně do kopečka. Odsud je nádherný výhled na celé město, nelze než doporučit - uličky obklopené věžemi a starými hradbami jsou pastvou pro oči :) Zlehka zase začínáme slídit po něčem k jídle, jenže spousta obchodů má po sedmé večerní zavřeno, až u nádraží objevujeme otevřenou jídelnu. Po dlouhé době si dáváme normální jídlo, žádný fast food nebo pečivo :-D Já mám šašlik s hranolkami (něco jako špíz) a Milbi kebab s rýží. Chutné, levné, jsme spokojeni :-) Aby nebyl případně hlad ani později, chci si koupit nějaké pečivo, jenže se jaksi zasekávám u těch estonských názvů :-D Pět minut mi trvá se naučit vyslovit tu hrůzu a nakonec si objednávám slovy "adin kreempirukas i adin kohupíímapirukas" dvě koblihy :-D Potom se už vracíme na hostel a večer trávíme válením u netu. Hlavně zítra nějak nezaspat, letíme zase o pořádný skok blíž domovu :-)

Autor: mountainer v 22:33 | Komentáře

Tak z Petrodvorce nakonec není nic :-D Probouzíme se do deštivého dne a usuzujeme, že to nemá asi moc cenu. Místo toho tedy chrápeme, rabujeme hostelovou lednici a sedíme u netu. Až odpoledne se ukazuje trochu sluníčka, a tak se jdeme aspoň naposledy projít po centru. Ještě jsme neviděli údajně nádherný Smolný klášter, tak to chceme napravit a vyrážíme směr stanice Černyševsskaja. Odtud se dá procházkou dojít k velkému Gorodovskému dětskému parku s rybníčkem a spoustou prolejzaček pro děti. Hned za ním prozkoumáváme Tauridský palác, který prý často navštěvovala i nechvalně známá postava Ruska, sám Lenin. Osobně moc nerozumím tomu, proč jsou dodnes v Rusku tak pyšní na dobu leninismu, když se touhle osobou všude chlubí (názvy ulic a stanic metra, pomníky, muzea atd., zkrátka na každém kroku narazí člověk na něco, co nese jeho jméno). Pokračujeme pár kroků dál k našemu cíli, před námi se tyčí opravdu parádní modrobílý Smolný chrám a další stejně barevné budovy kláštera. Zrovna se tu fotí nějací svatebčani, ale to nám nebrání v obhlídce a vlastnímu focení. Chvilku posezení a oddychu pak obstarává přilehlý park s památníky Marxe a Engelse, debatujeme o možných problémech při přejezdu do Estonska :-) Odsud se ještě pěšmo loudáme po dlouhém nábřeží až na náměstí Alexandra Něvského, kde už máme ze včerejška ozkoušený mekáč a navštěvujeme jej znovu. Výjimečně jsem se i docela nacpal :-) Do odjezdu ještě hodně času, jak tedy strávit poslední hodiny v Petrohradě? Sázíme na oblíbené vození se v metru a projíždíme celou červenou linku, na které jezdí stařičké vozy Ečs, v Praze už dávno vyřazené. Vystupujeme nakonec u Něvského prospektu a protože už zase začíná pršet, je správný čas zapadnout někam do krámu a utratit poslední rubly. V příjemném obchodě se suvenýry vybírám různé ptákovinky pro Káťu a rodiče, prodavači dokonce umí dobře anglicky. Úplně poslední peníze padají za sladkosti v sámošce na rohu u hostelu, snad mi je někde na hranicích nesežerou celníci :-D V hostelu ještě chvíli sedíme u netu a znovu probíráme možnosti, co by se na hranicích dalo případně čekat blbého :-) Na pokec přichází náš gambijský soused z vedlejšího pokoje, bavíme se o počítačích, o Rusku, i o tom, jak to má těžké s vycestováváním do Evropy. Musíme se však pomalu rozloučit, mizíme na Vitebské nádraží. Vlak skoro stejného typu jako všechny předchozí, tedy trochu z roku x, nacházíme bez potíží a vyrážíme konečně na cestu do Estonska, zpět do EU.

Autor: mountainer v 22:32 | Komentáře

Přestože jsme se dlouze a dobře vyspali, projevuje se už celková únava a moc se nám nechce nikde chodit. Venku je dnes navíc hrozné dusno, připomínající to moskevské, podle internetu je tu 94% vlhkost vzduchu. Na hostelu tedy sedíme poměrně dlouho u notebooků a tvoříme si něco k jídlu. Milbimu někdo sežral pár zásob v lednici, a tak na oplátku ve velkém vyžíráme hostelové jogurty :-D Budovu opouštíme až odpoledne a nejprve se vydáváme podívat ke stadiónu zdejšího slavného Zenitu Petrohrad. Vystupujeme na Vasilevském ostrově a od metra se vydáváme kamsi, kde tušíme cíl. Postupně nám ale dochází, že jaksi navigace od googlu selhala a vystoupili jsme blbě :-) Místo toho se dostáváme do prapodivné čtvrti plné pochybných existencí - samý otrhanec, žebrák nebo naopak ulízaný mafián. Procházíme jakýmsi zalesněným hřbitovem a až po jeho opuštění si uvědomujeme, že tam skoro všichni chodí zahalení, ženské šátky na hlavě, a my si tam vesele vykračujeme v tričku a tříčtvrťákách :-D Padáme tedy radši urychleně pryč, zpátky do metra. Mezitím na mapě nacházíme snad už správnou pozici stadiónu a potvrzue nám to i přítomnost modře oděných fanoušků v metru. Hned po výlezu na vedlejší stanici Sportivnaja vidíme cíl. Na průměrně velký stadión proudí skupinky lidí, domácí tým totiž náhodou zrovna bude hrát prvoligové utkání s Jaroslavlí. Vypadá to ale spíš jako by se dostavila reprezentace Gruzie, je tu neskutečný počet policajtů, milice, armády a podobně. Opodál procházíme kolem dlouhé vojenské kolony náklaďáků, na jejichž korbách sedí ozbrojenci v neprůstřelných vestách připravení zasáhnout. Raději padáme do Petrovského parku několik set metrů dál, přece jenom pocit obležení ruskou armádou není nejlepší ;-) V parku jaksi ale nejsou lavičky, tak si sedáme na schůdky u malé říčky a svačíme. Ani se nám už nechce zvedat, ale nakonec se přemáháme a jedeme na náměstí Alexandra Něvského, kde nejprve navštěvujeme mekáč a poté se vydáváme na procházku Něvským prospektem od jeho úplného začátku. Až k zajímavému Aničkovu mostu se sochami však nesledujeme nic moc zvláštního, posíláme aspoň pohledy. Jsem opravdu moc zvědav, kdy dojdou, jestli teda dojdou :-D Míjíme velkou sochu Kateřiny II. a monumentální Kazaňský palác, naproti kterému je Dům knihy. Milbi tam zkouší sehnat nějakou knížku o metru, ale prodavačka zřejmě netuší, co se po ní chce, takže odcházíme bez nákupu. Nakonec se ještě chvíli vozíme modrou linkou metra a padáme zase do hostelu. Moje párky a sýr mi naštěstí nikdo nevyraboval, takže i něco k snědku tu mám :-) Zítra snad proběhne lodní výlet do carského sídla Petrodvorec a večer už odjezd.

Autor: mountainer v 22:31 | Komentáře

V petrohradském hostelu se narozdíl od vlaku a strašně měkkých moskevských matrací spalo dobře, a tak je spánek prodloužen a do města vyrážíme až po poledni. Venku je zataženo, ale celkem příjemně. Před sebou máme dvě neodmyslitelné "povinnosti" k navštívení, nejprve jedeme modrou linkou metra na stanici Gorkovskaya, odkud je to nějakých 10-15 minut pěšky podél nábřeží k historickému křižníku Aurora. Něco takového moc přehlédnout nejde a vyjíměčně ani nebloudíme :-) Po obhlédnutí Leninovy válečné lodi zvenčí se naloďujeme na palubu, vstup je zdarma. Všude tam podle očekávání prochází spoustu turistů, k našemu překvapení je většina rusky mluvící. Po prohlídce podpalubí s různými obrázky, modely, nákresy a obchůdky se suvenýry vyrábíme fotky na palubě a pomalu zase mizíme pryč. Pěšmo přecházíme zvedací most přes neskutečně širokou Něvu a míříme k Ermitáži. Na internetu jsou k vidění ohlasy, že fronty na vstupenky jsou tu dost monstrózní a ukazuje se to být pravdivé. Dlouhý had lidí lemuje půlku celého velkého nádvoři, ale tak řadíme se na konec a vyčkáváme, co se bude dít. A děje se - začíná trochu pršet, to potěší :-D Fronta ale jakž takž postupuje a po zhruba 70 minutách konečně kupujeme lístek za 350 rublů. Na prohlídku máme sotva půldruhou hodinu, ale i to nám stačí. Nejsme zrovna z těch, kteří každý obraz prohlíží deset minut, prolítáváme z jedné místnosti do druhé a spíš si všímáme známějších malířů jako Picasso, van Gogh a podobně, beztak jsou to většinou strašné patlaniny :-D Zajímavější je samotná budova, ta je hodně povedeně vyzdobená a hezký je i trůnní sál. Akorát se zavíračkou opouštíme Ermitáž a jdeme v chladnějším podvečeru na Něvský prospekt. Zase se totiž hlásí žaludek a je nutno do něj něco naložit. Dneska vynecháváme mekáč a volíme variantu nákupu v supermarketu. Nakonec to ale vychází i dráž, protože tu mají dost přepálené ceny, ale i tak si kupuju housky, sýr a párky. Zmoženi únavou se vracíme už na hostel, kde jsme s omluvou přestěhováni do jiné místnosti. Je to ale k dobru, místo dormu pro 11 lidí jsme teď v osmičce úplně sami v klidu bez rušení cizích. Už se docela vidíme doma v ČR, aktivní dovolená ve velkoměstech je přece jenom dost vyčerpávající, zvlášť v Rusku. A já se nemůžu dočkat Káti...

Autor: mountainer v 16:12 | Komentáře

Cesta vlakem po trase Moskva - Petrohrad trvá jen nějakých 7 hodin, takže se vyspat mnoho nedá, nicméně daří se mi usnout asi zatím na nejdelší dobu v porovnání s předchozím cestováním. Před šestou ráno nemilý budíček, ale nedá se nic dělat, náš starý ruský vlak už přijíždí na Moskevské nádraží v St. Petersburgu. První dojem po výstupu je velmi pozitivní - je tu nádherně svěží mořský vzduch, žádná smradlavá sauna jako v Moskvě. Vydáváme se hned do metra, které je tu prý nejhlubší na světě a je to asi pravda, kolikrát člověk ani nevidí na konec eskalátorů :-) Přejíždíme na stanici Sennaya a hledáme hostel. Adresu sice trefujeme přesně, po hostelu však nikde ani zmínka a dvůr zmíněné budovy vypadá dost vymláceně. Na řadu přichází náhradní hostely, které jsem si vytiskl preventivně už doma, trmácíme se s bágly do centra na Něvský prospekt, ale ani tam údajný hostel nenacházíme :-D Opodál u mekáče je internetová kavárna a protože mi nikde nejde chytit wifi, lezeme tam a zjišťujeme co a jak. Zaráží nás odlišná adresa, kterou nacházíme a hned se vydáváme po jejích stopách. Hostel má však zřejmě více poboček a se štěstím se dostáváme aspoň na tu hlavní, kde sedí Ruska nemluvící anglicky a po pár telefonátech jsme konečně nasměrováni správně. Ukázalo se, že už původně jsme to skoro trefili, jen jsme minuli neoznačený vchod :-D Uvnitř hostelu vypadá všechno nově a příjemně, mluví se tu anglicky, frčí tu net a jsme spokojeni. Po odeslání mailů se rozhodujeme, kam jít a vzhledem k lenosti vítězí plán hledání pláže u moře, že bychom se tam flákli. Nejbližší metro je asi tak 2km od moře, tak jdeme ten kus pěšky a po chvíli hledání přichází radost, za malým parčíkem se opravdu rozprostírá pláž omývaná Baltským mořem. Po dvou letech zase u moře :-) Ačkoliv má voda asi jen 16 stupňů, tak neváhám a vrhám se tam aspoň po kolena. Milbi se taky přidává a shodujeme se, že kam se hrabe Moskva :-) Mušle tu bohužel nejsou, ona ta voda je z velké části z řeky Něvy a asi i proto je neslaná. Hledám tedy místo nich pěkné šutříky pro Káťu a relaxuju vleže na pláži. Zpět k metru se nevracíme pěšky, ale místní tramvají z roku X a pokračujeme na Něvský prospekt. K vidění je tu spoustu "umělců", zajímavých budov v okolí, mostů přes kanály Něvy a na samotném konci této třídy je na první pohled patrná Ermitáž, Admiralita a budova Generálního štábu. Moc pěkné náměstí, jen škoda, že zadní část Ermitáže pokrývá lešení. Začínáme mít obavy, že to zase bude zavřené, jako tomu bylo už několikrát u muzeí v Moskvě, ale snad ne, uvidíme zítra. Docházíme až na místo zvané Strelka, na jedné straně silnice stojí tři muzea, na druhé dva tzv. rostrální sloupy, které kdysi sloužily jako plynové majáky nebo co a hlavně je tu super výhled na Něvu a Ermitáž. Uprostřed řeky je nainstalovaná velká fontána, to by mohli zavést i v Děčíně na Labi :-) Hlad zaháníme tradičně u mekáče a pospícháme zpět k fontáně, která po soumraku nabízí osvětlené barevné představení podkreslené zremixovanou vážnou hudbou, další z krás Petrohradu. Připomíná mi to Káťu a chybí mi. Nakonec ještě fotíme noční Ermitáž, scházíme do metra a vezeme se do hostelu spát.

Autor: mountainer v 16:10 | Komentáře

Jsme v Moskvě třetí den a už nás začíná rozčilovat :-) Nejen, že je pořád velké horko, ve městě je smog z miliónů aut, ale i ti Moskvani jsou takoví divní. Na eskalátorech mají potřebu neustále se drát dopředu, v metru se neskutečně motají a když se někoho na něco zeptáme, tak se tváří, jako bychom je šíleně otravovali. Pokračuje to i dnes. Po dopoledním zabalení batohů a lehkém jídle opouštíme hostel a míříme na nedaleký Kurskyj vokzal, neboli Kurské nádraží. odkud večer odjíždíme. Úschova zavazadel probíhá s menšími komplikacemi, něco na nás blektají, posílají od okýnka k okýnku a nakonec batohy konečně berou. Odjíždíme metrem na stanici Komsomolskaya, která trochu připomíná svou bohatou výzdobou podzemní palác a vycházíme ven na náměstí tří nádraží. Vlastně jsou tu dokonce čtyři, ale tři z nich leží těsně vedle sebe (nenapadlo někoho to spojit v jedno?).  V okolí se vyskytuje zřejmě moskevská "elita", všude bordel, bezdomovci a podobně, proto urychleně mizíme pryč :-) Přímo ve vestibulu metra Ochotnyj Rjad je podzemní čtyřposchoďové nákupní centrum, tak jdeme na průzkum. No, je to skutečně dost velké, ale samé hadry, nic pro nás. Stejně tak o pár minut pozdějí ve slavném obchodním domě GUM na Rudém náměstí, ale tady se dá aspoň kochat budovou a fontánou uprostřed. Čas odjezdu se blíží, a tak pospícháme ještě navštívit vnitřek Kremlu, procházíme kolem Věčného ohně u kremelské zdi, jejž pečlivě střeží tři vojáci. Máme ale zase pech, zrovna ve čtvrtek je Kreml uzavřen :-( Nedá se nic dělat, aspoň jsme ušetřili na Petrohrad. Jedeme si odfotit další ze zajímavých stanic metra Majakovskaju a na závěr dne nás čeká Arbat, stará ulice známá jako působiště různých umělců. Skutečně je tu několik malířů, harmonikářů nebo jeden kouzelník, ale čekali jsme trochu víc. Šli jsme sem hlavně za jedním účelem - sehnat a poslat pohledy. V Moskvě velký problém. Po dlouhém shánění náhodou objevujeme v malém obchůdku pár pohlednic, a tak s nimi upalujeme na blízkou poštu. Ženská u přepážky je příšerně pomalá a nakonec se dozvídáme, že nemají známky (už nás to ani nepřekvapuje)...Tak tedy odkud to poslat? Při obědvání v mekáči nacházíme v průvodci hlavní poštu nedaleko náměstí Lubyanka. Znovu využíváme metro a jsme tam cobydup. Začínáme nadávat na tu naší knížku o Moskvě, protože pošta tu nikde není a nakonec k ní docházíme asi po deseti minutách chůze u stanice Taganskaja. Slavit úspěch by bylo ale předčasné, uvnitř se řadíme do krátké, ale naprosto se nehýbající fronty. Po několika minutách to vzdáváme a nechápeme, jak tohle město může normálně fungovat :-D Vozíme se ještě oranžovou linkou metra a nakonec po deváté hodině frčíme zpátky na Kurské nádraží. Batohy stále máme, nikdo nic neukradl a poměrně rádi opouštíme Moskvu. Ve vlaku je docela slušné horko, ale snad to nějak přežijem, ráno jsme v Petrohradě.

Poznatky z Moskvy:

·           Rudé náměstí je opravdu na první pohled hodně působivé

·           všude je tu ještě na očích Leninův a Stalinův socialismus

·           město je příšerně přelidněné a na silnicích jsou mraky čoudicich aut

·           na každém kroku je policajt nebo voják, tvářící se velmi důležitě

·           obyvatelé jsou divní, neochotní a často velmi chudí

Autor: mountainer v 18:07 | Komentáře

Spánek byl opravdu zase jednou delší a kvalitnější, o to horší je však vstávání. Po deváté ráno mám poměrně velké problémy se probrat a stojí to dost přemlouvání. Nakonec se hrabu přeci jen k hostelové snídani, čítající docela dobrý jogurt, pečivo s džemem a čaj, poté hned razíme opět na Rudé náměstí. Tentokrát je cílem atrakce z nejznámějších - mauzoleum Lenina. Chvíli se motáme kolem dokola, než přicházíme na systém front, z náměstí je potřeba úplně vyjít a zařadit se do uličky lidí, čekajících za zábranami. Policajti to postupně pouští dál k detektorům kovu, před nimiž je ještě úschovna batohů a audiovizuálních přístrojů. Za 80 rublů tedy uschováváme batožinu, procházíme kovovou kontrolou a pak už je vstup volný. Samotná prohlídka trvá snad minutu, protože vojáci dbají na to, aby se návštěvníci nezastavovali a neočumovali moc dlouho. Lenin tam opravdu je, ale kdo ví, jestli to už třeba není jenom nějaká vosková figurína :-) Procházíme náměstí kolem chrámu Vasila Blaženého a podél kremelské zdi se dostáváme k metru. Na stanici Novoslobodskaja by měl údajně čekat česky mluvící rusjý student, se kterým jsem si ohledně Moskvy dříve psal na netu. Nějak to ale nevypadá, že by se k nám někdo hlásil, tak mizíme dál. Rádi bychom se podívali do muzea metra, podle průvodce se nachází přímo na stanici Sportivnaja, tak tam dojíždíme a začíná hledání. Ani v jednom vestibulu a jejich okolí ale nenacházíme nic, místní lidi o tom nikdy neslyšeli a pokladní v metru nás posílá do druhého vestibulu, kde ani po velmi podrobném hledání prostě nic není :-D Obhlížíme tedy aspoň blízký sportovní komplex Lužniki a nakupujeme zásoby pití v malém supermarketu. Když už jsme nepochodili tady, musí se zadařit muzeum kosmonautiky u stanice VDNCH. Jenže smůla. Vysokou budovu s raketou na špici zrovna opravují a z prohlídky bude prdlajz i tentokrát. Náhradní plán se nabízí sám - opodál projíždí zajímavá nadzemka, kterou se jdeme svézt. Bohužel na tuto dráhu značenou M1 neplatí jízdenky z metra, integrovaná doprava tu asi moc nefunguje. Je tedy nutno zakoupit speciální jízdenky za 19 rublů a vezeme se k televizní věži Ostankino. Toho času nejvyšší věž na světě je bohužel od výbuchu v roce 2000 stále veřejnosti nepřístupná, a tak ji obhlížíme jen zvenčí. Opodál je rybníček, u kterého je celkem příjemné posezení a já se zbavuju chleba házením drobků kachnám, potápkám, vrabcům, holubům a bůhvíještě čemu. Nadzemka nás pak veze zpět ke stanici VDNCH a protože se tu rozprostírá obrovské výstaviště, jdeme to omrknout. Všude jsou k vidění budovy socialistického realismu, jakési atrapy antiky, a už mě to začíná pomalu rozčilovat, jak všechno vypadá stejně :-D Procházíme hlavní budovou, plnou obchodů s videotechnikou a suvenýry, které nejsou tak drahé jako jinde, tak nějaké nakupujeme. K tančící fontáně (něco jako Křižíkova fontána v Praze), se nám za 350 rublů nechce a pomalu se s cvakajícími foťáky ploužíme zpět k metru. Ještě bychom rádi stihli vidět Park Gorkého, naštěstí jde narozdíl od spousty jiných míst v Moskvě nalézt poměrně snadno. Vstupné je 80 rublů a za ty se nám otevírá pohled na park s velkou fontánou a lunaparkem. Jednotlivé atrakce se bohužel musí platit samostatně, teorie, že by to bylo v ceně lístku, se ukázala jako přehnaný optimismus :-) Sledujeme pár adrenalinových atrakcí a rychle usuzujeme, že nemusíme mít všechno :-D Rudnoucí nebe se zapadajícím sluncem nám připomíná, abychom se přemístili na Rudé náměstí. Poprvé na něj vstupujeme ve tmě, stavby jsou krásně nasvícené a pro fotografy jsou to žně. Vyrábíme několik desítek záběrů a pak už s velkou únavou zpět na hostel. Pěkně mě bolí nohy :-)

Autor: mountainer v 18:06 | Komentáře

Přijde nám to skoro až neskutečné, ale jsme tu :-) Po poměrně klidné jízdě a nafasování snídaně zdarma od příjemné průvodčí dojíždíme v půl sedmé ráno ruského času (hodinky opět posunuty +1) na nádraží Moskva Belorusskaja. Vítá nás lehce podmračené počasí a drobné kapky deště, ale přesto je celkem teplo. Směřujeme okamžitě ke stanici metra Belorusskaja na okružní lince, abychom se dostali do hostelu. Jaké to překvapení, když za vchodovými dveřmi do vestibulu narážíme na dlouhou frontu, stojící na lístky. Trochu nedomyšlený systém, na kterém vydělává nějaký překupník nabízející lístek s pěti jízdami za 100 rublů. My se však postupně prokousáváme frontou dál až k okýnku s typickou hnusnou starou Ruskou a kupujeme to samé za 84 rublů. Za turnikety sjíždíme pořádně dlouhými eskalátory do stanice a metrem se přesouváme na stanici Kurskaya, odkud je to už jen pár minutek do hostelu. Zapisujeme se u divného ruského recepčního, ten nám oznamuje, že check-in je až v jednu, ale ať si klidně na místě schováme bágly. Tak aspoň něco. Zároveň tvrdí, že nepotřebujeme žádnou registraci víza na milici, jak jsme se dočetli na netu, ale moc mu nevěříme a raději se ještě někde zeptáme, aby nebyly problémy u výjezdu z Ruska. Ještě předtím ale míříme na hlavní moskevskou atrakci - Rudé náměstí. Vystupujeme z metra dalšími nekonečnými eskalátory na stanici Ochotny ryad a hned po pár krocích po opuštění vestibulu spatřujeme rudou vstupní bránu, nazývanou Voskresenskaja. Proplouváme pod ní na rozlehlý plac nejslavnějšího ruského náměstí a necháváme se unést stavbami kolem dokola. Doposud jsme vše znali z obrázků, teď je to před námi - chrám Vasila Blaženého, kremelská zeď, obchoďák GUM i Leninovo mauzoleum :-) Ani příliš nevadí mírné poprchávání a vesele fotíme. Po dostatečném pokochání se odcházíme opět hlavní branou a vydáváme se po Tverském prospektu, což je jedna z mnoha megarušných několikaproudových tříd v Moskvě. Je tu i všudypřítomný mekáč a i tady využíváme jeho služeb k lehké snídani. Abychom se dopídili informací o těch vízech, vyhledáváme na netu Český dům a zjišťujeme, že by měl být poblíž. Vzdálenosti jsou v Rusku ale asi trojnásobné, než jsme zvyklí, a tak musíme ujít ještě nějaké 3km a hledat přesně část ulice, než se konečně daří najít cíl. V Českém domě nás posílají na blízkou ambasádu a zde se Milbi ptá telefonem z vrátnice na situaci. Registraci by nám údajně měl vyřídit hostel, takže se oklikou přes Nový Arbat pomalu vracíme k Rudému náměstí a odsud zpět metrem k hostelu. Po vysvětlení situace je vše vyřízeno a i když to s tím registrováním asi opravdu není tak horké a nikdo to nekontroluje, chceme mít jistotu. Dostáváme klíčky od skříňky a únavou padáme na palandy, kde setrváváme až do pěti večer.
Večerní plán obstarává návštěva Vrabčích hor, což je vyvýšenina nad městem a jsou odtud krásně vidět panorámata Moskvy. Dopravit se sem lze starou červenou linkou na stanici Vorobyovy Gory a pokračovat pěšmo do kopce. Výhled je až na smog z miliónů aut famózní, vidět je stadion Lužniki, mrakodrapy a chámy, neméně působivá je i za zády stojící státní Lomonosova univerzita. Takhle obrovskou školu jsem tedy ještě v životě neviděl, je to skutečně monstrózní. Všude kolem jsou sochy známých i méně známých vědátorů, kteří zřejmě měli nějak blízko tomuhle institutu a po odfocení se vracíme dlouhou rovnou příchozí cestou zpět k vyhlídce. Tíží mě hlad a zkouším si dát ve stánku toast se šunkou a sýrem, není to vůbec špatné. Chceme ještě stihnout vyhlídku z nejvyššího ruského hotelu Ukrajina, a tak fičíme metrem na stanici Kievskaja, těsně sousedící s Kyjevským nádražím. Trvá nám několik desítek minut, než se podle mapy nasměrujeme správným směrem podle řeky Moskvy na Kutuzovskij prospekt. Bohužel, hotel je v rekonstrukci a žádný dostupný vchod nenalézáme. Škoda, mohly být pěkné fotky, fotíme si alespoň opodál noční Bílý dům - sídlo vlády. Nohy už mají za sebou zase slušnou dávku kilometrů, čas už taky pokročil, míříme tedy na metro a do hostelu. Nastává však neplánovaná cestovní vložka, na stanici Smolenskaja nasedáme na tmavomodrou linku v domnění, že jde o hnědou okružní a až po několika stanicích je nám divné, proč vyjíždí náš stařičký muzejní mytiščinský vlak do nadzemních stanic :-D Koukáme do mapy a vida, jsme někde na dalekém předměstí :-D Na předposlední stanici před konečnou přeskakujeme do protijedoucí soupravy a na druhý pokus se dostáváme na kýženou Kurskaju :-) V hostelu konečně po těch cestách sprcha a snad i delší spánek...

Autor: mountainer v 23:38 | Komentáře

Po všech bubácích a strašení ohledně vjezdu do Běloruska, o kterém jsme se dočetli a doslechli, jsme překvapení, jak jde všechno naprosto hladce. V Terespolu se na pas přicházejí podívat polští celníci a o pár minut později před Brestem do soupravy naskakují jejich běloruští kolegové, zběžně obhlíží vagón, vybírají pasy, aby do víz mohli nabouchat razítka a hotovo. V samotném Brestu pak přichází námi očekávaná atrakce - výměna podvozku vlaku na užší rozchod. Drncá to s námi sem tam, rozpojují totiž vagóny a ty jsou pak jakýmsi motorovým heverem a jeřábem vyzdvihnuty trochu nad zem. S Milbim vše sledujeme z otevřeného okýnka na chodbičce a mezitím nás na konec vagónu volá náš ukecaný spolucestující z Polska, který společně s jeho dvěma kolegyněmi ve věku asi tak 16 let našel ještě lepší flek - z koncového okýnka je možno krásně pozorovat vyjíždějící podvozek. Následuje dalších pár nárazů a drcání, zatímco my se zakecáváme s celou touto mladou polskou výpravou, jedoucí do Minska. Anglická konverzace o městech, které jsme někdy navštívili, městech, kam se chystáme a hlavně vtipkování o Bělorusech je veselé, až nás přichází ztišit průvodčí :-) Odebíráme se pak už spát, abychom v Minsku nebyli úplně na šrot ze spánkového dluhu. Beztak se ale opět žádné extrakvalitní a dlouhé spaní nekoná, ráno v osm běloruského času (už jsme o hodinu napřed) svižně vystupujeme v Minsku. Okamžitě si všímáme, že je všude plno policajtů s čepicemi širokými jak deštník a jen opatrně fotíme nádraží. Síť podchodů tu není o nic menší než ve Varšavě, a tak opět trochu bloudíme, než se konečně daří najít hlavní halu, směnárnu, kde měníme každý 15 dolarů a úschovnu zavazadel. Už bez bagáže se snažíme ještě najít nějaké turistické informace, ale prostě nic, zřejmě tu nikdo s turisty nepočítá :-) V kiosku před nádražím alespoň kupujeme plán města v azbuce, její znalost se začíná právě teď hodit. Plánujeme tedy hned trasu, kam se vydáme na obchůzku a začínáme nesměle fotit běloruskou banku, které dominují jakési dvě věže hned naproti nádraží a také místní tramvaje a trolejbusy. Cestou do centra míjíme velký stadion místního fotbalového Dinama, řeku Svislač a první zajímavé budovy. Vše je většinou postavené opět ve stylu socialistických napodobenin antického umění a podle mapy se orientujeme, co vlastně která budova je. Pomalu ale jistě nám dochází, že tohle město nemá žádný konkrétní střed, něco jako velké náměstí nebo tak, tady jsou prostě rozesety kostely, divadla a různé instituce poměrně nazdařbůh a i na Ploščadu Respubliki se nachází jen nápadný Palác republiky a jinak víceméně skoro nic. U budovy státního cirkusu si sedáme chvíli do parku a Milbi už si začíná trochu stěžovat na nevyspalost :-) Abychom se rozhýbali, pokračujeme dál křížem krážem až do severní části města k obelisku Pobedy, kolem jsou ještě všude vidět na sloupech rudé hvězdy a člověk už si tu opravdu připadá někde jinde než doma :-D Zajímavé je i to, že na nás každý druhý domorodec divně civí, asi fakt nemají turisty moc v oblibě nebo co. Navštěvujeme i vyhlášený obchodní dům GUM, který je ale asi vyhlášený svou luxusností jen v Moskvě, tady to je jak normální Prior v Děčíně :-) Podél několika stejných výškových budov se dál valíme k asi jedinému minskému pravoslavnému kostelu s takovou tou cibulí na střeše, je poměrně malý, ale fotogenický. Přepadá nás pomalu hlad, a tak rádi vstupujeme do nedaleké pekárny, kde vybíráme sladké pečivo a já i čaj pro Káťu. Pečivo však je trochu zrádné, tvaroh v koláčích není slazený, ale dá se to. Milbi má větší smůlu, jeho pečivo je plněné zeleninou, to bych si fakt nedal :-D Se svačinkou si poté sedáme u řeky, kde je výhled na protější stranu nábřeží a na válečný památník na malém ostrůvku. Já se tu snažím lovit internet a dokonce se mi to i daří, na nějakých 15 minut jsem se úspěšně připojil. Zmíněný památník samozřejmě také nenecháváme bez osobní návštěvy a protože začíná trochu poprchávat a nohy bolí, míříme se vozit do metra. Tradičně lehce zmateni platebním systémem nakonec kupujeme od staniční pokladní fialové žetonky, jeden za 600 rublů, což je v přepočtu asi 4Kč, parádní cena :-) Žeton házíme do turniketů a s drobnými obavami, aby se před námi nezacvakly zábrany, a úspěšně scházíme do stanice Němiga. Už podle zvuku poznáváme opět staré dobré mytiščinské metro a frčíme až na konečnou Kamennaja Gorka. Mapa nelže, opravdu tam v těch končinách není naprosto nic k vidění, a tak se vydáváme zase na druhou stranu trasy. Stanice nevypadají nijak speciálně, Moskva to s přehledem strčí do kapsy. Červenou linku už tedy máme projetou a ještě se chceme svézt i modrou, ta se ukazuje být problémem. Přestupní stanice Oktiabrskaja je totiž uzavřena a než nám to konečně dochází, nastupujeme opakovaně znovu a znovu do červené linky s údivem, proč to není modrá :-D Nakonec si tedy ke vstupu do modré vybíráme jinou stanici - Ploščad Lenina. Stejně jsme se na toto náměstí chtěli podívat. Jezdí tu spoustu autobusů, stojí tu oranžový kostel a pochopitelně i podobizna Lenina. Vítězoslavně nastupujeme konečně na modrou linku a jedeme zase z konečné na konečnou, není tu moc stanic. Čas pokročil a my se před odjezdem ještě vydáváme najíst na Náměstí republiky, kam jinam než do osvědčeného mekáče :-D Big Mac menu vyělo na 10200 rublů, je tu zkrátka levno. Nicméně ty velké bankovky s malou hodnotou nás docela rozčilujou, za jednu bankovku dostanu při placení deset menších nazpátek a v kapse je z toho pak slušný balík :-D Od mekáče se zvolna opět kolem Leninova náměstí přesouváme na nádraží, vyzvedáváme batohy a nasedáváme do přistaveného expresu do Moskvy. Minsk je za námi, myslím, že stačí vidět jednou a víc se sem vracet netřeba.

Autor: mountainer v 16:17 | Komentáře

Naše dlouhá cesta startuje na "krásném" pražském hlaváku, kde nasedáme na krakovský noční rychlík, jehož zadní část pokračuje po přepojení na jiný vlak z Bohumína do Varšavy. Zabíráme tedy svoje lůžkové kupé v přeposledním vagónu a frčíme! Plánovaný příjezd do polské metropole je po sedmé ranní, nicméně po včerejší nehodě vlaku na Novojičínsku je trasa vedena odklonem a počítáme s minimálně hodinovým zpožděním, což nám nijak nevadí. Kvalita vlaků se směrem na východ bude asi dost zhoršovat, a tak si užíváme relativního pohodlí, jako bonus jsme dostali i croissant s minerálkou. S nijak kvalitním spánkem ve vlaku už jsme předem nepočítali, ale dá se to nakonec i přežít. Jako bonus dostáváme okružní jízdu přes Krakov, neboť naše zpoždění bylo asi tak velké, že nás v Bohumíně připojili na trochu jiný vlak, než bylo původně v plánu. Před jedenáctou dopolední už netrpělivě vyhlížíme z okna polskou metropoli a konečně jsou v dáli vidět mrakodrapy. Po 14 hodinách jízdy tedy konečně vystupujeme na zajímavém podzemním nádraží Warszawa Centralna a motáme se v místní síti podchodů. Jako první narážíme na McDonalda, víc než jídlo však potřebujeme uschovat bagáž a to se po pár minutách daří v úschovně za 7 zlotých za jedno zavazadlo. Hned poté se už vrháme do spárů velkoměsta a sotva opouštíme velkou nádražní halu, necháváme se strhnout výškou okolních mrakodrapů, z nichž je nápadný hlavně Palac kultury i Nauki, vybudovaný ve stylu Stalinova sociálního realismu. Foťáky samozřejmě cvakají ostošest a pomalu se přesouváme kolem jakési obdoby Hyde Parku (kde jsem si pochopitelně neodpustil pózování za řečnickým pultem) směrem ke starému městu. Míjíme nespočet soch, divadel, kostelů a ministerstev a hned na první pohled je patrná architektonická jednota, spoustu budov tu totiž připomíná antiku, celkově je to na pohled moc pěkné. Po pravé straně od pěší zóny nacházíme rozhlehlý komplex Varšavské univerzity, no mají to tam studenti parádní, kampus se vším všudy. O kousek dál stojí majestátní budova střežená vojákem, na střeše vlaje polská vlajka a my začali tipovat, co to asi tak je, nakonec z toho vylezl prezidentský palác :-) Kolem kostela sv.Anny se dostáváme na Zámkové náměstí, kde to docela dost žije, všude jsou koně s povozem, motorové vláčky, pouliční prodejci nebo houslisti a dominantou tohoto místa je oranžový Zamek Krolewski. Zdarma se dá prohlídnout aspoň nádvoří, tak fotíme a mizíme dál. Spoustu lidí si nosí pořádné porce zmrzliny a v tom vedru by se celkem i hodila, tak začínáme pátrat, kde by se nějaká kvalitní dala ulovit, což se daří během chvilky. Dáváme si velkou míchanou (vanilka-čokoláda), které tu říkají Swiderki, a za 5.50 zlotých dostáváme monstrózní vysoký sloup luxusní zmrzky :-) Než jsme stačili sníst půlku, dorazili jsme na Rynek Starego Miasta, neboli prostě Staromák :-) Není velký, ale okolo kašny se dokola rozprostírají staře a přesto hezky vypadající baráčky, celé náměstí působí příjemnou atmosférou. Na jedné z laviček nacházíme místo a po chvilce se podařilo nalovit net, takže o zábavu na další půlhodinu je postaráno ;-) Dál pokračujeme po nákupu pohledů na Rynek Novego Miasta, který je vcelku miniaturní a nic ve stylu Václaváku se rozhodně nekoná. Kromě chrámu sv. Kazimíra nevidíme nic moc zajímavého a jdeme se radši podívat k řece Wisle. Po Gdaňském nábřeží se loudáme směrem k několikaúrovňovému mostu, kde fotíme tramvaje a pokračujeme pěšmo na Gdaňské nádraží. Čekali jsme poněkud něco většího, ospalá hala a pár kolejí za nádražní budovou budí spíš dojem vesnické zastávky. Vlakem se však vozit nejdeme, od toho je tu metro :-) Kupujeme jednorázové jízdenky a ve stanici Dvorzec Gdanski zaplouváme do nehluboké stanice. A heleme, přijíždí staré ruské metro, jaké můžeme ještě stále vidět i v Praze na béčku :-) Jednorázový lístek platí po dobu 40 minut, pokud člověk nevyleze ven, takže frčíme až na konečnou Slodowiec. Nicméně přichází menší zrada, tahle stanice je dvouostrovní, takže abychom se dostali k metru na opačnou stranu, musímě chtě nechtě vylézt ven, čímž jsme bez jízdenek :-D Turnikety se nám přeskakovat načerno nechce, a tak hledáme na tomto předměstí cokoliv by bylo otevřené a kde by mohli mít lístky. Naštěstí nás zachraňuje malé zelinářství, kde kupujeme další lístky za 2.80 a s úlevou jedeme metrem zpět k centru, na stanici Pole Mokotowskie. Zde máme spadeno na nedaleké parky - Park Lazienkowski a Park Ujazdowski. Oba dva rozhodně stojí za návštěvu, je tam pohodička, klídek a v tom vedru hlavně stín. V okolí se dá nakoupit spoustu serepetiček od stánkařů nebo si jen užívat procházky. My se po dalších pár minutách chůze dostáváme k poslednímu kýženému bodu - polskému Sejmu a senátu. Budova je trochu schovaná za stromy, ale najít se dá bez potíží, tak opět fotíme a pokračujeme dál, přes kruhový objezd Ronde de Gaulle'a s palmou do samotného centra. Hlásí se hlad, proto s nadšením lezeme do mekáče a baštíme hamburgerovou večeři :-) Pohled na hodinky už pak říká, že bychom se měli zlehka s Varšavou rozloučit a dostavit se na hlavní nádraží pro batohy. Ty dostáváme bez problémů, já kupuju ještě malou drobnost pro Káťu a na druhém nástupišti vyčkáváme rychlík na Minsk. Přijíždí dlouhá souprava, která nás na první pohled trochu děsí, běloruské vagóny jsou úplně něco jiného, než na co jsme zvyklí :-D Uvnitř sice koberečky, záclonky a kytky, ale lůžková kupéčka po čtyřech už jsou tak o dvě třídy níž než tomu bylo včera :-) Jako spolucestující máme mladého nemluvného Bělorusa a veselého Poláka, prý je z filmové školy či co a jedou do Minska něco točit. Kromě únavy ale panuje stále pohoda a těšíme se, co nám přinese Bělorusko :-)

Autor: mountainer v 02:00 | Komentáře