Problematika reinkarnace! Otázky a odpovědi

   Co je to vlastně reinkarnace? Na jakém principu funguje? Na světě téměř každou minutu někdo zemře a někdo se narodí. Jsou to stále titíž lidé, kteří na jedné straně umírají, ale hned vzápětí se rodí?

   Nějak se mi to nezdá. Ale za největší slabinu teorie reinkarnace považuji dilema, kdo se reinkarnoval do prvních lidí. Pokud je totiž reinkarnace neustálým koloběhem, ve kterém duše odkládá jedno tělo a vzápětí si bere druhé, jak to bylo při prvních lidech? Kdo se reinkarnoval do nich? V této otázce podle mě princip reinkarnace selhává.

   Odpověď: Než se dostaneme k odpovědím na tyto otázky, je třeba nejprve podat určité základní vysvětlení. Třeba alespoň ve stručnosti nastínit kontext celkového dění.

   Co je hmotné jednou vzniklo, a proto jednou musí zaniknout a rozložit se v prach. Neboť prach jsme a na prach se obrátíme, ale prachem je také celé hmotné univerzum. Také ono se nakonec promění v prach.

   A v prach se promění nejen jeho nejhrubší, hmotná část, kde nyní žijeme, ale také jeho jemnější hmotná část, do které odcházejí naše duše po fyzické smrti. Taková, svým způsobem bezútěšná je realita, pokud bychom ji vnímali pouze čistě z materiálního, fyzického a hmotného hlediska.

   Ale pozor! Materiální realita není realitou jedinou! Nad ní se nachází realita vyšší! Realita Ducha! Realita věčnosti a věčného, nepřetržitě trvajícího bytí, kde nemá místo žádná smrt, ani žádný zánik tak, jak je to v hmotném světě.

   A člověk pochází právě z této reality! Ona tvoří nejvnitřnější jádro každého z nás! Ona je nezničitelnou Boží jiskrou, kterou každý z lidí nese ve svém srdci, a která nezahyne, i když se celé univerzum promění v prach.

   My lidé jsme tedy Boží jiskry a pocházíme z říše věčného Ducha. A v této říši věčného Ducha jsme ve svém dětském stavu Boží, nebo duchovní jiskry zatoužili po plném sebe uvědomění. Zatoužili jsme stát se dospělými, zralými duchovními osobnostmi a žít navěky ve věčné říši Ducha.

   Kdo se však chce stát z nevědomého dítěte dospělým člověkem, musí jít do školy. Musí se toho hodně naučit, aby dozrál a stal se samostatnou osobností. No a na to, aby duchovní jiskry dozrály, slouží hmotný svět. Právě do školy hmotnosti jsou za účelem svého vývoje rozsévány, jak zrna do země.

   Duchovní jiskry vstupují nejdříve do hmoty jemné. Její pláštěm se zahalí, čímž vznikne lidská duše. Lidská duše je tedy duchovní jiskra, zahalena do obalu jemné hmoty. A pak, ve svém duševním obalu z jemné hmoty vstupuje, nebo vtěluje se do fyzického těla. Do fyzického těla, které je fyzickým a nejhutnější hmotným obalem duchovní jiskry.

   Úkolem duchovní jiskry v hmotném těle je rozvíjet se a růst v ctnostech, a tím postupně dozrávat ve stále zralejší a dospělejší duchovní osobnost. Na to, aby lidé nezapomněli kým vlastně jsou, odkud přišli, o co se mají ve svém hmotném životě usilovat a jakými se mají stát, obdrželi učební látku v podobě Mojžíšova Desatera a Ježíšova učení. V nich jsou obsaženy kritéria toho, jakým se má člověk stát ve svém myšlení i ve svém jednání, aby správně duchovně dozrál a stal se dospělou duchovní osobností, schopnou vrátit se po úspěšném splnění své pozemské mise zpět do svého domova.

   No a po těchto nezbytných základních informacích si již můžeme dát odpověď na otázky, položené v úvodu.

   Jaké duše se tedy vtělily do úplně prvních lidí na zemi? Byly to duchovní jiskry z duchovní říše, které vstoupily za účelem svého vývoje nejdříve do jemné hmotnosti, kde na sebe vzaly jemno hmotný obal a staly se dušemi. A pak se jako lidské duše vtělily do těl prvních lidí. Tím začal proces reinkarnace.

   Lidská duše žila ve fyzickém těle, učila se a duchovně dozrávala, ale když tělo zestárlo a zhynulo, opustila ho. Duchovní jiskra jednoduše odložila svůj nejhrubší obal, čili fyzické tělo, a ve svém jemnějším duševním obalu se vrátila zpět do úrovně jemné hmoty, která je lidmi nazývána "druhý svět".

   Zde duchovní jiskra setrvá vždy určitý čas, protože v úrovni jemné hmoty prožívá v znásobení míře všechny důsledky svého pozemského jednání, čili důsledky toho, jaká na zemi byla. Pokud byla dobrá, spravedlivá, čestná čistá a laskavá, prožívá v úrovni jemné hmoty radost a štěstí. Pokud ale byla na zemi nedobrá, nespravedlivá, nečestná, nečistá a nelaskavá, prožívá v úrovni jemné hmoty bolest a utrpení. Co kdo totiž zasévá, to bude muset nakonec on sám také sklidit. Zákon zpětného působení zaručuje dokonalou spravedlnost ve stvoření.

   A tím se dostáváme k odpovědi na další otázku, zda se lidská duše inkarnuje do nového fyzického těla ihned po své smrti.

   Odpověď zní ne, protože musí v úrovni jemné hmoty, čili na druhém světě, určitý kratší nebo delší dobu prožívat důsledky svého předchozího pozemského jednání. Teprve potom, po nějakém čase, vstupuje opět do fyzického těla, aby absolvovala další vyučovací lekci, a aby se prostřednictvím svého pozemského života mohla zase o trochu dále posunout ve svém duchovním dozrávání.

   Každý z nás dnešních lidí má za sebou mnoho inkarnací. Každý z nás má za sebou již mnoho přechodů mezi světem hrubé hmoty a světem jemné hmoty. Naše část hmotného univerza však dospívá do bodu, ve kterém nastává žně. Do bodu, ve kterém má pole hrubé i jemné hmotnosti vydat úrodu zralých lidských duší. Úrodu duchovně dospělých lidských duší, schopných opustit hmotnost a vrátit se domů do duchovní říše jako zralé duchovní osobnosti.

   Nastává čas žně a třídění na zralou pšenici, která bude shromážděna v sýpkách Páně, čili ve věčné říši Ducha, a na plevel a plevy, které budou spáleny v ohni. To znamená, že zahynou v nastávajícím rozkladném procesu hmoty, protože jejich nectnosti a neřesti, jejich nespravedlnost a nečestnost, jejich materialismus a ateismus, jejich ignorování úcty vůči bližním i vůči Stvořiteli jim nedovolily osvobodit se včas z hmotného světa a uniknout do bezpečí věčné říše Ducha.

   Tak, jako jednou všechno co je hmotné začíná, tak to jednou i končí. Velký koloběh naší části stvoření se uzavírá. Na jeho začátku vstupovaly nedospělé duchovní jiskry nejdříve do jemné a potom do hrubé hmoty, aby dospěly a dozrály, a na konci tohoto koloběhu nastává čas, kdy se již zralé a dospělé lidské duchovní osobnosti musí začít odpoutávat ať již z hrubé nebo jemné hmotnosti, a vstupovat zpět do duchovní říše.

   Brána školy našeho hmotného univerza se zavírá. Hmotnost končí a bude postupně spět ke svému rozkladu. Spolu se vším nehotovým, co v ní zůstalo a nebylo ji schopno opustit, se promění v prach. A po čase se z tohoto prachu pomalu začne formovat nové, obnovené hmotné univerzum, aby poskytlo nový prostor k dozrávání dalších dětských lidských duchovních jisker.

   V současnosti žijeme v přelomové době předběžného, ale zásadního výběru, nebo třídění. Třídění na ty, kteří mají v sobě potenciál k dalšímu duchovnímu dozrávání a na ty, kteří tento potenciál nemají, nikdy neměli, nebo jej ztratili a promrhali, protože to materiální bylo pro ně vším a to duchovní jim bylo lhostejné. Protože jejich osobnost byla beznadějně přerostlá zlem a nejrůznějšími nectnostmi.

   Prvořadým úkolem všech lidí, žijících v současnosti na zemi je uvědomit si, odkud jsme přišli do hmotnosti, na co jsme tady, co je naším úkolem a co máme dělat. Naším prvořadým úkolem je včas dozrát, včas opustit hmotnost a vrátit se do naší domoviny, do věčné duchovní říše.

   Abychom toho byli schopni, třeba v sobě na maximální míru rozvinout spravedlnost, čestnost, mravnost, čistou, ušlechtilost, lásku k lidem, k Stvořiteli a k jeho stvoření. Pokud toho dosáhneme, čeká nás cesta Světla, radosti, míru a věčnosti.

   Pokud ale toho nedosáhneme, protože jsme se v dnešní vážné době s vypětím všech sil o to nesnažili, čeká nás cesta bolesti, utrpení a rozkladu naší vědomé, ale nehotové a nezralé duchovní osobnosti v prach. Po přežití hrůzy definitivního zániku našeho nehotového osobního "já" a jeho rozkladu na prach, se z nás uvolní původní nezralá duchovní jiskra a vystoupí do duchovní říše, aby se snad někdy znovu, v novém koloběhu hmotného univerza, pokusila o nabytí zralosti a duchovní dospělosti.

   Je na nás, jak se k těmto věcem postavíme, protože každý z nás má svobodnou vůli. Ať se již ale rozhodneme tak či onak, všechny důsledky našeho rozhodnutí poneseme pouze my samotní. Je tedy na každém z nás, zda si vybere věčnost a o ni bude usilovat, nebo natrvalo uvízne pouze v radostech a požitcích hmotné dočasnosti.

ve spolupráci s https://smeromkzivotu.blogspot.com/

Založ si blog zde
https://zpoved.wordpress.com/

Přidej komentář