Chacharove Vyblitky Vsedniho Dne

Bylo nebylo, za sedmero horama, dolama a jadernýma elektrárnama, žil byl v Metylovicách jeden chachar (No kašlu na to, pohádku tu vykládat nehodlám, i když...). Jeden dlouhý podzimní večer minulého roka sem byl zase raz v piczi z toho mojeho života a navíc sem se potřeboval od té zkurwené školy odreagovat. Toš tak si řékám, že se mrknu na net, na fajné baby co tu v mojem kraju žijou. Listuju, listuju a naráz sem viděl Tebe. Přišla si mi docela zajímavá, šikovná holčina. Tak sem Ti zkusil napsat jen tak z hecu, esli se seznámíme či ni. Esli najdu jednu z dalších tisíců kámošek nebo si padnem navzájem do oka (Na jednu fajnu situacu sem si vzpomněl - raz se se spolužákem v hodině chlamem jako dycky, ja sem to opět a zas nevydržel a měl sem na krajičkovi slzy z té srandy. Další spolužačka na mňa: "Peťo, ty pláčeš?" a já na ňu: "Ni, to mi jenom spadl sršeň do oka" :D. Hňa hňa hňa, trochu ústavního humora nikdy neuškodí... :P.). Po těch 18 rokách jakžtakžového přežívání na té Zemi sem byl skeptik. Tuš Tys odepsala, dali sme se do řeči a hned sme si padli do noty. Asi po 2 týdňách sme se domluvili, že zajdem ven kajsik, abysme se viděli. Moc sem od toho nečekal, mávl sem prackou s tím, že se poprvé a taky naposledy uvidíme. Ale potvrdilo se to co sem už párkrát slyšel, že když to člověk nejmíň čeká tak... Byl sem z Tebe mile překvapen. Tys povídala a povídala, já poslouchal a přitom uvažoval, že je mi s Tebu dobře. Že se asi ještě někdy uvidíme. Naše loučení přebilo všechno co sem od toho podvečeru očekával. Byl to obrovský bonus, třešňa na dortu jak cyp. Spokojený jak blecha sem odcházel. Náš vztah se dalšíma setkáníma prohluboval až to došlo do současného stavu.

Dalas mi nějaký smysl, proč se tu celou dobu stálo za to s tím světem jebat, proč si vytrpět to všecko, třeba to tak mělo bývat, třeba všecko k temu svěřovalo (já na také věci nevěřím, míň pověrčivých lidí už moc nenajdeš, ale...). Vytáhlas mě z těch životních sraček, do kterých sem zabředl až po rypák, začínal sem se tím bahnem dusit, ale podalas mi ruku a pomohla. Tak dobře psychicky sem na tom snad ještě nebyl a je to Tvoje zásluha! Samozřejmě, sou chvíle, kdy se trochu navzájem zlobíme a mrzí nás to, ale kdyby bylo všecko dokonalé, tak by tu byla nuda jak když pes dříme. Hlavní je, že si rozumíme i přesto. Prožili sme spolu (aspoň z mé strany, ale já vím že aji z Tvojí), myslím, dost krásných chvil a já věřím, že je to jenom promile, jenom zlomeček toho, co nás dalších 200 let čeká :D.

Chcu se Ti upřímně omluvit za pár posledních mojich činů, které sem provedl a vět, které z huby vypustil. Nikdy (NIKDY ! ) sem nemyslel nic ve zlém. Promiň, že furt něco řeším. Dycky sem myslel, že su flegmatik, kus melancholika ale asi ve mě bude. Nad něčím věčně uvažuju a přitom si mi k tomu nedala jediný důvod! Tvoje chování mi dává 1000%ní důvěru Ti věřit, což sem nic takového nikdy nepoznal. Slibuju, že na sobě zapracuju. Jen se, prosím, nezlob, že mi bývá dost smutno a je pro mňa těžké být těch 10 kilometrů mezi mojou vesnicou a tvojim velkoměstem :D.

Co řéci na závěr? Jestli Ti někdy z té Tvojí pomocné ruky vyklouznu, tak už tam teš zůstanu. Závisím na Tobě. Máš mě ve svojich rukách :D. Tvoje chyba - nemělas být taková, díky čemuž sis mě získala :D. S Tebu mě baví svět, s Tebu prožívám - když to tak mám řéct - psychický orgasmus :D. Ne ale vážně - věřím, že se v těžkých situacích navzájem podržíme, a když přežijeme společně to, tak už nám nebrání nic být šťastní. Jsi pro mě skoro vším ("skoro"...nebudu Ti tu kecat - Baníček je tu taky, ale až v pozadí za Tebou :) ). Miluju Tě a Ty to víš, já to vím. Jsu na Tě hrdý a nechcu NIKDY ztratit !

... a esli neumřeli, žijou šťastně spolu (no tak přece jenom té pohádky tu kusek bylo no... :D ).