Všudebylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až vrohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteříobčas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Znáhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náleželatéto fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobemstál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlavícitát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".Tomuchlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce drželkytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy.Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.Stáltam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednou se nepodívaljinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla dotváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila.Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdyneviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kdeby byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy.Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,alenikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, kterávypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slovapro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.Ažpo chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvílibych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květinyna hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník,otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýmaočima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametověměkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem seani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel kemně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčilmi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem.,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.,,Jmenovala seKlárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě.Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsemji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo muselseslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý denjsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potomnastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali.Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali,netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsmespolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše partanám říkala ,,snoubenci"."Když mi Martin o tom všem vyprávěl,bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem abrečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky našírozmluvy.Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsemještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády nachatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve voděmilovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.Udělalijsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnějšíčlověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči semu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právětakové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody.Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. Ai dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně novéšaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a myjsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali aříkali, jaký jsme nádherný pár.Když zábava skončila, jeli jsmedomů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jelsvou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvoniltelefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje,abych tam přijel.Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tamdoběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem dojejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled,na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí tobýt." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí,řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".Drželjsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moctě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávejmůj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny mocráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsemmuseli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očimaslazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsembyl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.Zemřelabrzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na nia pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy.Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím,nepohladím, neobejmu...Celý měsíc jsem potom nikam nechodil.Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na tamísta, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každýden jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jetsamotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nichopilý řidič.A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavits lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsijediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsouzlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tusamotného."S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jakse propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten životnespravedlivý!Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potomodešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili navýlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.Takuplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen odemě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něhovysvobození.Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který jeprotkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držímkopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím apovídám si s nimi - jsou tu se mnou...