Stojím nad propastí otázek, rozhodnutí a věcí, které by měly být správné, ale bohužel nejsou. Nemůžu se pohnout z místa!Jediná možnost, kterou mám je zůstat napořád na místě, z kterého mívám někdy závratě a jindy je mi tam naopak moc krásně. Druhou možností je mírně se naklonit a nechat svoje tělo, srdce i duši spadnout dolů. Duše by se na vždy vznášela nad propastí, srdce by se při té rychlosti rozletělo na miliony malých  kousků a tělo by jediné zůstalo stejné. Sice se spoustou  šrámů, ale za čas by nikdo nepoznal, že někdy spadlo dolů.  Jediný kdo by to poznal by byl člověk, který viděl jak se mé tělo pomalu naklání a padá. Já potřebuju zachytit v čas. Ne až se budu naklánět! Ale právě tehdy až budu křičet do všech koutů světa BOŽE JÁ MÁM STRACH!