A nedělám to úmyslně ba naopak. Miluju přitomnost lidí(přijemných lidí), nabíjí mě a já se na oplátku usmívám, pak vypadám jako naprosto pozitivní člověk, ale jakmile zajdou a já zůstávám sama, moje myšlenky se chrlí jedna za druhou, nic mi nepřijde jednoduché, nic není tak jak má být, nic mi nevyhovuje a sama se sebou už spokojená vůbec nejsem. Není to přetvářka, jen určitá obrana vůči lidem. Mám strach, aby se ke mně nedostali blíž. Stejně tak se bojím, aby nenakoukli do mých myšlenek. Není jediný člověk na světe, který by mě znal. Nikdo netuší nad čím přemýšlím, když jdu za mrazivého rána(směr škola), tak jako nikdo neví co se mi honí hlavou, když v noci před spaním, koukám skrze okno na malé červené blikající světélko( jako malá jsem si myslela, že je to  velký tajemný bubák), nikdo nemá ponětí jaké nápady mě každou vteřinou napadají. Nikdy jsem se nechtěla lišit od ostatních, spíš naopak pěkně se nechat strhnout tou sněhovou koulí, která se valí dolů a nabírá další a další sníh. Proč být ta, která půjde proti. A ani ted nedělám nic jiného, nemám dost odvahy jít si za svými sny. A proč? Jen kvůli tomu, že jsem sragora(název mé milé maminky). A mám obrovský strach, že by nevyšlo všechno tak,  jak si přeju a já bych byla zklamaná. Ted nedělám opět nic jiného, než jdu v proudu. Píšu tady nesmyslné texty, které nikomu nic nedají. A já  akorát budu jako stovky dalších, kteří si tady vylévají srdéčko o svých diskotékových zážitcích, milostných zklamáních a nenávisti k druhým. A stejně ted zmáčknu tlačítko s nápisem zveřejnit článek právě proto, abych neměnila svůj stereotypní život.