Už nemám sílu, všechno se mi hroutí před očima a já nemůžu udělat vůbec nic. Mám milion malých puzzlíků a znovu a znovu se je snažím dát dohromady, jenže cíl je pořád v nedohlednu. Čím usilovněji se snažím poskládat vytoužený obraz, který mě možná posune o kus dál, který mi možná ukáže cestu dál, tím víc se můj život stává rozmazanějším. Možná sem začala stavět z nesprávné strany, ale odjakživa mě učili nejdřív rám a potom to už půjde samo. Teď mám jen ten rám a uvnitř prázdno. Když jsem byla menší, lepší a šikovnější trumfla sem každého ve stavění puzzlíku, možná to bylo tím, že sem nikdy nepřemýšlela co se může stát, když tenhle kousek dám sem a tadyten zas tam, prostě sem to zkusila a bud pasoval nebo ne. Ted mám strach udělat cokoliv, bojím se. Obávám se, že už nebudu mít možnost to zkusit znovu. Člověk se mění ať chce nebo ne, každý nesprávně vybraný puzzlík na něm vždy zanechá znamení.
................a moje znamení už začínají být bohužel viditelné.
Je 23:55 pokusím se konečně znovu usnout a třeba někdy tohle dopíšu až najdu ten důležitý puzzlík v životě.
je to nedherny a ac neim oco jde tak ti drzim palce