House   25.Říjen 2008


House Music

(často jen House) je styl, který řadíme do žánru taneční hudba.

Technická podstata

            Styl je založený na monotónním 4/4 rytmu v rychlosti mezi 120 až 130 BPM. Základ skladby typicky vytváří bicí automat (nejčastěji Roland TR-808, Roland TR-909) se zvýrazněným basovým bubnem (slangově „kopák“, velký buben) na každé době (celá nota) v taktu. Toto zvukové schéma vytvořili DJs (zejména afrického a hispánského původu) začátkem 80. let 20. st. ve městech New York, Detroit a Chicago upravováním disco, soulových a funkových skladeb podkreslováním dynamickým a úderným zvukem typickým pro bicí automaty. Mezi zakladateli byli mj. Marshall Jefferson, Frankie Knuckles, DJ Pierre, Larry Levan aj.

Evoluce žánru

Vlna House Music od svého vzniku během následujících dvaceti let zasáhla hudební průmysl po celé zeměkouli a dala tím vzniknout různým mutacím. Nejprve američtí DJs začali svou hudbu (resp. Garage a Acid House) hrát na britských ostrovech, odkud se styl rychle rozšířil přes Nizozemí a Belgii i na evropský kontinent. Ve Velké Británii tak vznikly žánry jako Rave a Speed Garage, v Itálii Italo House, v Belgii New Beat a částečně i Electronic Body Music (EBM), v Německu tzv. Dance a Trance a ke konci století se vlna dostala do latinskoamerických zemí, odkud se šíří Latin House.

Název House Music dostal styl podle dnes již neexistujícího chicagského klubu zvaného Warehouse; často se uvádí, že název vznikl tak, že se hrál na domácích večírcích (House party), kde se poprvé začaly míchat vinyly a také, že se dá skladba vytvořit „doma“ a to i bez hudebníků či hudebního vzdělání. Tyto faktory způsobily masové šíření bez závislosti na drahé studiové technice a nákladů na hudební vydavatelství. Toto si samozřejmě uvědomili také producenti od velkých nahrávacích společností (tzv. major labels) a začali vykrádat komerčně nejatraktivnější nápady a tím následně ovlivnili pop kulturu jako takovou. Vývoj House Music probíhal simultánně s vývojem Techno kultury (často Techno House) a nelze tyto dvě kultury od sebe oddělit, i zvukově se často prolínají.

        Současnost

Scéna se po roce 2000 dále liberalizuje a to hlavně příchodem výkonného PC software, který často poskytuje i kvalitnější zvuk než analogové syntezátory a bicí automaty (např. firmy Roland) a to za zlomek nákladů. Rovněž rozvoj internetu a P2P sítí v praxi omezuje vliv velkých gramofonových společností na scénu House Music. Zvukový charakter je přesto stále stejný, pouze více konsolidovaný a více repetativní. Díky oproštění se od všech „ostrých“ zvuků se také začal častěji používat termín Deep House rep. Soulful House a to ve snaze odlišit tento směr od příbuzného stylu Electro.

Významní producenti

Důležitá vydavatelství

 

napsal/a: r.a.d.u.s.k.a. 21:22 | Link komentáře (1)



Breakdance  


Breakdance

 také známý jako breaking nebo b-boying, je akrobatický druh tance street dance. Je to jedna ze čtyř základních částí kultury hip hopu (další jsou rap, DJing a graffiti). Vyvinul se mezi afro-americkou mládeží v Jižním Bronxu v New Yorku a v Los Angeles na začátku 70. let. Breakdancing je moderní hlavně u mládeže.

Taneční prvky

Break dance se skládá z těchto tanečních prvků:


Každý tanečník (b-boy) nebo tanečnice (b-girl) má vlastní styl, vlastní věci a vychytávky. Vymýšlení nových prvků vyžaduje značnou dávku fantazie a kreativity, což je jakousi „výzvou“ pro každého bboye.

Často je také s breakdance spojováno přehnané nebezpečí, ale zkušení tanečníci vám potvrdí, že zranění tu hrozí podobné, jako u spousty jiných sportů. A například bojové sporty na tom v tomto ohledu bývají ještě o dost hůře.

Historie

Uprock byl vůbec první formou breakdance, který nesl znaky bojového umění. Z tohoto důvodu působil velmi agresivně. S postupem doby se ale při tomto tanci stále více využívaly hladké pohyby a vlnění, takže vznikl nový směr zvaný popping, který okamžitě získal velkou popularitu u mládeže a stal se diskotékovým hitem. Mezi další směry, které breakdance ovlivnily, se může zařadit třeba freestyle, který sdružuje prvky zahrnující pády a točení. Dalším novým směrem, kterým se skupina tanců breakdance rozšířila je footwork, při kterém tanečníci používají ruce k podepření těla, tímto trikem si uvolňují nohy a chodidla, která posléze použijí pro gymnastické prvky, vlečení nohou a různá přetáčení.

Dnes jsou základními prvky breakdance jako širokého tanečního stylu toprock, uprock, footwork, power moves a freeze. V současné době přebírá breakdance prvky i z bojového tance Capoeira.

 

napsal/a: r.a.d.u.s.k.a. 21:21 | Link komentáře (0)



Americký hip hop  


Americký hip hop

Hip hop vznikl ve Spojených státech, odkud se rozšířil do všech částí světa. Dnes se rozděluje americký hip-hop na čtyři hlavní kategorie:

 

Seznam nejznámnějších rapperů podle oblastí

East coast

Midwest

Dirty South

West coast

 

napsal/a: r.a.d.u.s.k.a. 21:20 | Link komentáře (0)



HIP HOP  


Hip hop je styl populární hudby. Je tvořen ze dvou hlavních elementů, jimiž jsou DJing a rap. Hudba, označovaná jako hip-hop, vzniká spojením rytmů mixovaných DJem a veršů, které do nich vkládá rapper (též označovaný jako MC=Master of Ceremony). K již zmíněné hudbě, ať už reprodukované (DJing), nebo zpěvu (rap), patří grafický projev známý jako graffiti, akrobacie či tanec označovaný pojmem breakdance. Za pátý element je považován beatboxing.

      Historie

         Hiphopová kultura vznikla na počátku 70. let 20. století v USA v černošských ghetech jako spojení jamajských a amerických vlivů. První zmínky o hiphopové kultuře pochází z Bronxu, v New Yorku. Další důležitou základnou bylo Los Angeles. Rozvíjel se zde směr, který oslovil mnoho mladých lidí, zejména afroameričanů - breakbeat. Tento styl hudby využívá tzv. zlomové okamžiky (proto break). Zakladatelem tohoto směru byl jamajský DJ Kool Herc, který se v roce 1967 přestěhoval z Jamajky do New Yorku. Přinesl s sebou jamajský způsob zpěvu tehdy známého jako toasting, který lze charakterizovat jako recitování improvizovaných veršů do rytmu reggae.

         Mezi první z hiphopových skladeb řadíme Rappers Delightod od dnes již zaniklé skupiny Sugar Hill Gang. Skladba šla tak na odbyt, že se výsledná cifra zastavila až na čísle 2 000 000. Komerce na sebe nenechala dlouho čekat, a tak se dostavili dnes opět neúčinkující, ale dříve zbožňovaní Run D.M.C. Run D.M.C. se proslavili nejen svoji hudbou; jejich oblečení (od dříve jen sportovní značky Adidas) v kombinaci se zlatými řetězy a jinými módními doplňky stanovilo styl pro další hiphopové generace a zavdalo vzor oděvním firmám, které se bleskurychle této vlny chytly a svezly se na vlně hiphopu. Prodejností předčili i Sugar Hill Gang, neboť jejich alb bylo prodáno na 3 miliony kusů.

       Tento směr začal prostupovat mnoha pouličními gangy, které mezi sebou vedly bitvy o svá postavení. Časem přešel jejich boj na parket - kdo ovládne parket, zvítězí. Díky rivalitě těchto gangů vychází většina tanečních prvků z bojových umění a technik. Někdy se stávalo, že takový souboj (battle) se zvrhl ve skutečný boj. Proto získávala hiphopová kultura nevalnou pověst. V dnešní době u nás existuje mnoho tanečních skupin zabývajících se touto taneční kulturou.

     DJ-ing

       První DJové na „block parties“ (neformální událost, kdy se sejdou sousedé a přátelé, poslouchají hudbu a tancují) začali izolovat bicí z různých písní a vkládat je do svých písní, tím začala být jejich představení mnohem zajímavější, zábavnější a dalo se na jejich písně lépe tancovat. Tato technika hraní se pak stala běžnou pro Jamajku a do New Yorku ji začali přinášet právě přistěhovalci z Jamajky. Zvláště se o to postaral kmotr hip hopu Kool DJ Herc, který na parties v Bronxu z hudby pouštěl a spojoval pouze rytmické části. Jeho následovníci styl dále obohatili vynálezem scratchingu (který zahrnuje zastavování běžící desky, její zrychlování a jiné podobné kousky). DJ tradičně používá dva gramofony a z na nich hrajících stop kreativně komponuje nové zvuky. DJ potřebuje dva gramofony, tzv. slipmaty - speciální podložky na plotnách gramofonu, aby po nich desky pěkně klouzaly, speciální gramofonové jehly, mixer, sluchátka a sestavu reproduktorů a zesilovačů podle prostředí, kde a pro jakou crew hraje.

       Rapování (MC-ing)

         Role „Emcee“ (MC=Microfone Control nebo Master of Ceremony) se zrodila po spojení DJe a hudby, kde MCs začali mluvit mezi písně. Nejdříve pouze nabádali k tomu, aby ostatní lidé tančili a také vkládali do hudby vtipné anekdoty. Nakonec se tato jejich činnost stala více stylizovaná a začala být známa jako rapování. Dříve byl rap doménou hlavně černochů a latinoameričanů, ale postupem času do hip-hopu pronikají i běloši, z nichž nejznámější je Eminem nebo Beastie Boys.

        Break dance

          Kolébkou break dance (jak již název sám vypovídá, nejedná se o nic jednoduchého) je Amerika. Konkrétně se píše rok 1969 a rádiím vládne hit Jamese Browna (interpret se známou písní „I feel good“) Get on the good foot. Celé desetiletí se break dance vyvíjel samostatně a až na počátku let osmdesátých došlo k jeho zařazení mezi hiphopovou kulturu. Break dance je akrobatický Hiphopový tanec. Na počátku breakingu tanečníci používali zejména Toprock, Uprock a Footwork. Hlavně Uprock je velmi oblíbený pro svůj původ v bojových uměních. Dnes se hlavně používají Power moves(točení), které jsou fyzicky náročnější, ale zato velice efektní. Poslední dobou se začínají využívat prvky z brazilské bojové techniky zvané Capoeira a to hlavně Freeze a některé velmi efektní akrobatické skoky. Dnes už nezbývá než kroutit hlavou nad tím, co tanečníci Break Dance na tanečních parketech převádějí.

Prvky break dance:

Power Moves 

K provedení triku je potřebný nejen švih, ale důležitá je i stabilita, rotace a jak název napovídá, tak i síla. K jednomu z nejtěžších prvků této skupiny patří vrtulník.

Freezy 

Zastavení se v určité taneční pozici a vydržení v ní jak to jen nejdéle jde. Vždy se jedná ale o pozici více než drastickou.

Footwork 

Na stabilitu ne příliš náročná práce nohou v podřepu. Je ovšem vyžadována rychlost, propracovanost a souslednost pohybů.

Toprock 

Důležitá součást break dance. Díky toprocku lze provázat jednotlivé power moves, freezy a ostatní, a tudíž tanec dostane ucelenou podobu.

Uprock 

Jsou kroky používané při náznaku souboje. Tanečníci se však navzájem nedostanou do přímého kontaktu.

Lock-in 

Technika, která je často spojována s Break Dance, ale není tomu tak. Možná mají společný základ, ale v posledních několika desetiletích lock-in patři pod taneční styl Street Dance (společně s poppin, house dance atd...). Je to tzv. anime tanec. Jednak se zde využívají kruhovité pohyby a záseky ve vtipných pozicích (například tanečník na něco ukazuje a tváří se při tom naprosto šíleně). Tento styl tance slouží hlavně pro pobavení. Typickým oblekem pro lock-in jsou vesty (k obleku), pruhované ponožky, srandovní čepice, trička s krátkým rukávem a jiné.

         Hip hop v Česku

          Hip hop do ČR pronikl hlavně po stránce výtvarné, mladí lidé začali po revoluci jezdit do Berlína, který byl jedním z nejpomalovanějších měst na světě, kde spatřili fenomén grafitti. Hiphopovými průkopníky se v České republice stala skupina PSH a legendární Raper Orion.

         První nekomerční hiphopovou deskou (pokud pomineme kompilace) je v roce 2001 Repertoár od PSH. Ten odstartoval příliv nových hiphopových desek. V tomtéž roce vyšla deska Syndrom Snopp-Syndrom Separace. O rok později vydávají CD pražští Indy & Wich a rapper Phat.

         V roce 2008 vzniká první dokumentární film mapující hip hop v ČR pod názvem Česká RAPublika. Premiera filmu je 28.11.2008.

 

napsal/a: r.a.d.u.s.k.a. 20:56 | Link komentáře (0)



Škola třetího tisíciletí - 2. díl  


Škola třetího tisíciletí

I. Výuka

 

„Škola hrou!“, všichni tuto větu známe. Slyšíme ji již od dětství. Ve školách nás učí o metodách Jana Ámose Komenského, o jeho revolučních metodách učení, říkají nám, že takhle by se mělo vyučovat. Ale dodržují to oni sami? Dělají výuku zábavnou? Názornou? Není to již minulostí?

Myslím si, že dnes se jen málo učitelů snaží zpestřit vyučování něčím novým, zajímavým. Většina má svůj zaběhlý systém, který nehodlá měnit. A proto to nás, žáky, moc nebaví. Jen suchý výklad, zadání úkolů z učebnice, „drill“ ... Vůbec nás to nemotivuje k tomu, abychom se učili. Jde o přístup učitele k výuce, jestli je na něm vidět, zda má zájem nás něco naučit, jestli ho to baví, jakou má fantazii a jak s námi mluví. To vše hraje významnou roli. A podle toho, jak on s námi jedná, my jednáme s ním. To je stará pravda.

Na základních školách by mělo být samozřejmostí, že si učitelé s dětmi hrají. Ale není tomu vždy tak. Podle mého názoru by žáci měli pracovat s různými pomůckami, které pro ně učitel připraví. Různé hry, třeba v českém jazyce hry se slovy, vymýšlení různých příběhů, vět podle náhodně rozdaných obrázků apod., prostě rozvíjet jejich fantazii již od raného věku.

Je jasné, že na střední škole už není moc místo na hru. Ale znám pár učitelů, kteří si opravdu s výukou pohrají. Např. v cizím jazyce – ne jen práce s učebnicí, ale s dalšími texty z jiných zdrojů, práce ve skupinách, ve dvojicích, čímž se učíme spolupracovat s ostatními studenty. Myslím, že takto se lépe učíme, protože nám vysvětlení učiva podá nejen vyučující, ale i spolužák, což je velmi produktivní. Mnohdy student látku lépe pochopí od vrstevníka než od vyučujícího. Jde o to, aby výuka nebyla každý den stejná, aby hodina měla několik částí, kdy se nejprve třeba pracuje s učebnicí, pak nějaká vlastní aktivita vyučujícího, poté skupinová práce atd.

Velmi důležité také je vysvětlit žákům, studentům, proč se mají danou látku učit. Znáte přece dotaz : „A k čemu je to dobré? Proč se to mám učit? Vždyť je to úplně zbytečné!“. Samozřejmě vím, že vše nejde vysvětlit, proč se dané učivo vyučuje. Některé látky jsou prostě dané a učitel v podstatě nemá vysvětlení. Ale učivo by mělo být nějak prakticky využitelné. Mělo by mít nějaký význam a ten by měl student znát, jinak nemá motivaci k tomu, aby se to vůbec učil.

A co „biflování“ ? Je to velice nepříjemná metoda. Nebaví nás se jen bezmyšlenkovitě učit nějaké nesouvislé skutečnosti. Ale např. v chemii či matematice je to nezbytně nutné, protože jak jinak si chcete zapamatovat chemické značky prvků či matematické poučky o rovnicích? V cizím jazyce je to též nutnost, slovní zásobu mít musíte, slovíčka jsou základ jazyka, bez nich nestvoříte větu, i kdybyste chtěli. Zde  v těchto případech je „biflování“ zřejmě účinnou metodou. Vzpomeňme si i na dějepis. Letopočty. Ty se taky špatně pamatují a jen tak je z paměti „nevysypeme“, když jsme se je předtím nenaučili. Ovšem je jasné, že by se ani tato metoda neměla přehánět. Nemůžeme se vše učit jen zpaměti, měli bychom učivo pochopit. Mezipředmětové vztahy jsou velmi zřejmé. Latinský název, který jsme slyšeli v biologii, posléze využijeme v základech společenských věd či dějepise, pojem z chemie využijeme ve fyzice a podobně. Studenti by se měli naučit spojovat skutečnosti, vnímat tento mezipředmětový vztah, protože když se budou  jen bezmyšlenkovitě učit do každého předmětu zvlášť a nebudou schopni to využít v jiném předmětu, nemohou pak v praxi nic použít, budou znát jen poučky a latinská slova a nepřijdou na význam, proč se to vlastně učili. A to je velmi neproduktivní a v podstatě zbytečné.

Závěrem bych chtěla říct, že je důležitá spolupráce učitele a studenta, aby student pochopil význam učení a dokázal použít své znalosti, a k tomu mu má dopomoci učitel.

                           

napsal/a: r.a.d.u.s.k.a. 20:39 | Link komentáře (0)



Škola třetího tisíciletí  


Škola třetího tisíciletí

II. Vztah žáka a učitele

 

K tomu, abychom někoho něco naučili, je potřeba mít s ním nějaký vztah. Z toho plyne, že vztah mezi učitelem a studentem je velmi důležitý. Ale jak má vypadat? Má být učitel spíše kamarádem nebo přísným a neústupným člověkem nutícím nás k výkonu? Nebo snad existuje kombinace těchto vlastností?

Kolik je typů lidí s různými vlastnostmi, tolik je typů učitelů. Každý je jiný a to je na tom právě to zajímavé, co nás nejvíc baví. Každý má jiné požadavky, jiný charakter, jiné jednání a styl výuky. Proto je vyučování tak zajímavé. Každému studentovi vyhovuje jiný styl, jiný učitel. Ale přece jenom máme my studenti něco společného. Určité základní požadavky na vlastnosti vyučujícího.

Učitel by měl být kreativní a komunikativní. Díky těmto dvěma vlastnostem je výuka zábavnější. Učitel vymýšlí techniky výuky a zároveň s námi o tématu diskutuje, chce, abychom s ním spolupracovali, chce znát naše názory, znalosti. Výuka nemá být jen monolog vyučujícího, ale dialog mezi ním a ostatními studenty. Učitel by neměl jen povídat svůj výklad s kamennou tváří, ale měl by se více otevřít, usmát, zanést do výuky vtip, aby se studenti nenudili a udrželi si pozornost. Také tím, že učitel s nimi trošku vtipkuje, ukazuje, že má zájem proniknout mezi ně a zajímá se o ně a chce jim výuku zpříjemnit. Důležitou věcí je, aby učitel byl i přísný. Jinak studenty nedonutí, aby ho respektovali a učili se do jeho hodin. Ale neměl by to zase s tou přísností přehánět, a jak jsem již řekla, proložit výuku vtipem. Musí určit pravidla, podle kterých budou mezi sebou učitel a studenti komunikovat. Měl by zdůraznit, že se jeho požadavky musí plnit, jinak učení bude neproduktivní, ale měl by být vstřícný, v případě, že student má nějaký problém s učivem, něco nechápe, měl by mu nabídnout možnost opakovaného vysvětlení látky třeba i po hodině.

Problém vzniká, když je učitel jen přísný nebo jen kamarád. Když je přísný, studenti se ho bojí, netěší se na jeho hodiny, sice se doma „biflují“, ale mnohdy ani nechápou, co se učí, ale dělají to právě kvůli obavám, že by je onen učitel vyzkoušel. Pokud vyučující vystupuje jako kamarád a nevytyčí si hranice, studenti z něj nemají respekt a jednají s ním jako s vrstevníkem, jsou drzí a předpokládají, že je učitel nepotrestá, a tak nemusejí dělat ani domácí úlohy či nemusí ani v hodinách dávat pozor, dělají si z něj legraci. Tyto dvě extrémní varianty jsou špatné pro obě strany. Učitel odvádí neproduktivní práci, je nespokojen a studenti nestudují tak, jak by měli, v prvním případě, kdy je učitel jen přísný, se učí a učí a neví proč, bezmyšlenkovitě „biflují“ a pak si neuvědomují mezipředmětové vztahy a souvislosti a v druhém případě, kdy je učitel kamarádem, nestudují vůbec. Proto by se vyučující měl snažit najít kompromis mezi těmito dvěma typy.

V praxi to samozřejmě funguje jinak. Znám učitele, kteří kompromis našli, ale také učitele, kteří ho ještě nenašli a zřejmě ani nehledají. Záleží ale i na tom, jaký je student a jaký způsob mu vyhovuje. Pokud je spokojen s tím, že ho někdo svou přísností nutí k výkonu, je to v pořádku a naopak, pokud někomu vyhovuje kamarádský přístup a přitom učitele respektuje a učí se, je to dobře. Každý máme své oblíbence a těšíme se na jejich hodiny.

Já upřednostňuji komunikaci se  studentem, učení pomocí chyb, výuku prokládanou vtipnými částmi, ale zároveň přísnost, která mě přiměje k naučení a přemýšlení nad učební látkou.

Mají učitelé rádi taháky? Asi ne. Asi určitě ne. Ale je to úplně zlé, když má student tahák? Pokud je to takový ten „odbytý“ tahák, který si napsal před hodinou na lavici, určitě je to špatné. Ale co když si student s tím tahákem dal doma práci? Vypsal si ze sešitu to  nejdůležitější, věnoval tomu nějaký čas. Tento tahák by nemusel být až tak zlý, protože student vlastně látce věnoval doma čas, i když za účelem napsání taháku a podvodem při písemce. Ale přece jenom si musel aspoň něco zapamatovat. Neříkám, že by měli studenti používat taháky, to ne, ale učitelé by možná mohli rozlišovat, jaký ten tahák je.

Závěrem, učitelé jsou lidé, kteří nás provázejí velkou částí našich životů, učí nás, jací bychom měli být, snaží se nám podat co nejvíce informací, abychom posléze mohli vykonávat naše vysněná povolání. Jsou to v podstatě jedni z nejdůležitějších lidí, proto bychom je měli respektovat a být k nim ohleduplní. A pokud se nám jejich styl výuky nehodí, alespoň bychom se měli snažit si zvyknout nebo to prostě „přežít“ a počkat, jestli nás potká štěstí a dostaneme toho vyučujícího, kterého jsme si přáli.

napsal/a: r.a.d.u.s.k.a. 20:38 | Link komentáře (0)



Sebevědomé aneb co je to krása?  


 

 

            Vítám vás v článku, který se bude zabývat současným problémem hlavně mladých dívek. Jedná se o sebevědomí a krásu. Obojí je pro nás holky moc důležité. Chceme být krásné, abychom se líbily ostatním, ale také abychom se líbily samy sobě. A jsme schopné pro to,abychom byly krásné, udělat cokoli. Tedy aspoň některé dívky jsou schopné všeho. Třeba i hladovět a dostat se do obtížné situace, kdy onemocní bulimií nebo anorexií. To, jak vypadáme, velice úzce souvisí s naším sebevědomím. Jestliže si připadáme krásné, tak je naše sebevědomí velice silné. Ostatní nám skládají poklony, jak nám to dneska sluší, a tím se zvyšuje naše sebevědomí, protože máme pocit, že se ostatním líbíme a že jsme oblíbené. Je to skvělý pocit. Ovšem problém nastává ve chvíli, kdy nás ostatní neopěvují chválou, ale spíše kritikou.

        Sex-appeal – to je slovo, které se dneska velice často používá. Náš sex-appeal ovšem nesouvisí jen s tím, co máme na sobě nebo jak vypadáme. Je důležité i to, co vyzařujeme a jak se chováme. Není důležité, jestli máme na sobě značkové oblečení nebo oblečení z výprodeje. Nebo jestli jsme si na sebe daly lesk na rty ve slevě nebo za plnou cenu či jestli máme imitaci kabelky známé značky nebo originál. Záleží na tom, jak se vnímáme, a to určuje to, jak se chováme a jak nás vnímají ostatní.

        To, jak nás ostatní vnímají, je pro některé, tedy, pro většinu holek, velmi důležité. Ono, přiznejme si, když o nás někdo rozhlašuje, že jsme tlustoprdky nebo že vypadáme jako ježibaba, protože máme křivý nos,  nám není příjemné a raději bychom se dozvěděli, že o nás někdo vykládá, že máme dneska skvělou sukni a že nám to sekne nebo že dnes působíme obzvláště sexy, ne? Lidé hrají v tomto dost velkou roli. Ale neměli by. Nemělo by nám tolik záležet na mínění ostatních. Musíme si vytvořit vlastní styl, ve kterém se budeme cítit skvěle a krásně a jedinečně. Jasně, každá z nás není rozená stylistka jako některé holky, ale i přesto můžeme vypadat skvěle. Můžeme si nechat poradit od našich kamarádek, matek či třeba prodavačky v obchodě. Vytvořme si vlastní styl oblékání, líčení, účesu.... Přece nechceme všechny vypadat stejně? To by byla velká nuda.

        Co vlastně znamená slovo krása? Co je krásné? Pro každého je krásné něco jiného. Např. jednomu klukovi se líbí zrzky, druhému holky s pihami, dalšímu sportovní postava a jinému oblejší tvary..... Nebo mně se líbí červená barva a vám se líbí černá.... A protože se tedy každému líbí něco jiného, nemůžeme si moc brát k srdci, že o nás někdo řekl, že se mu nelíbíme, že máme divný vkus v oblékání nebo že máme jedno oko větší než druhé. Nesmíme se nechat vyvést z míry. Samozřejmě radu přijmout můžeme, ale nemusíme se hned měnit, abychom se ostatním zalíbili. Krása je to, že se člověk sám sobě líbí, má se rád. A možná tomu nebudete věřit, ale lidé tyhle pozitivní vlny vnímají, všímají si, že se radujete, že máte o sobě skvělé mínění. Pamatujte si jedno : Když máte vy rády sebe, mohou vás mít rádi i ostatní. A také nemluvte o svých chybách s ostatními. Např. myslíte si, že jste tlustá, a pořád to svému klukovi vnucujete, ale on vám vždycky na otázku : Jsem tlustá? Odpoví,že nejste, a vy tomu nevěříte. Ale on to tak skutečně vidí. Kluci a muži si nevšímají detailů. Ale když to budete neustále opakovat, nakonec si toho všimne a bude s vámi souhlasit, ale to vy přece nechcete, že ne? A proto na své chyby neupozorňujte.

        V posledních letech vídáme na titulních stranách časopisů, v televizi, prostě všude štíhlé, až přeštíhlé, krásné a dokonalé dívky. A protože se všichni o těchto dívkách vyjadřují jako o symbolech krásy a dokonalosti, my se jim chceme podobat. A tak držíme nesnesitelné diety a hubneme a hubneme a pořád nemáme dost. Držíme hladovky a cvičíme do zblbnutí. Pijeme koktejly na hubnutí, které nás zaručeně zasytí, lepíme si na ramena náplasti, které nám pomohou rychle a zdravě zhubnout, bereme pilulky, kupujeme drahé cvičební přístroje, jíme potraviny light atd atd....a to vše jen proto, abychom RYCHLE zhubly a vypadaly skvěle hned. Neuvědomujeme si však, že tohle všechno poškozuje naše zdraví. Když už hubnout, tak rozumně. Jak? Jíst  pětkrát denně po malých porcích, nepřejídat se, hodně pít a jíst hodně vitamínů v podobě ovoce a zeleniny a cvičit aspoň 2x týdně. Tohle funguje. Ale hladovky ne. Proč? Takže, např. celý den nejíte, dáte si doma pak něco menšího k jídlu a pak zase nejíte. Myslíte si, že hubnete, ale přitom si vaše tělo ukládá tuky jako zásoby na další hladovění, a proto tloustnete a tloustnete. A když netloustnete a přece jenom hubnete, stejně se jednoho dne vrátíte k normálnější stravě, protože budete spokojena se svou čerstvě zhublou postavou. Ale jakmile začnete zase normálně jíst, projeví se Jojo efekt, který způsobí, že zpátky naberete shozená kila a možná přiberete ještě další. A tohle přece nechcete! Proto když už teda chcete hubnout, tak hubněte s rozmyslem a používejte u toho zdravý rozum!

        Jenže některé dívky a ženy jsou na tom tak špatně, že se dostanou až na hranici, kterou překročí, a stanou se bulimičkami a anorektičkami. A to je to nejhorší, co se mohlo stát. Bulimie se projevuje tím, že nejprve moc nejíte, ale pak vás přepadne záchvat hladu a nacpete se vším, na co narazíte, ale pak to po chvíli vyzvracíte. Zvracení je velice účinná hubnoucí metoda, protože při jednom vyzvracení ztratíte pár kil. Ale rozhodně to není zdravá účinná metoda, jelikož zvracením ztrácíte z těla potřebné látky pro tělo. Pokud máte bulimii, běžte se okamžitě léčit. Anorexie je poněkud horší. Zde nezvracíte, ale hubnete velmi drastickými metodami, které způsobují rychlé ztráty na váze. Pomalu už ani jíst nemůžete, protože máte stažený žaludek, vaše tělo někdy ani jídlo přijmout nemůže, protože není zvyklé, a vy se hned třeba vyzvracíte. Jídlo se stává v aším nepřítelem číslo jedna, nemyslíte na nic jiného a nemluvíte o ničem jiném než o jídle, jste posedlá jídlem, počítáte kalorie a máte neskutečné, nepodložené smýšlení o různých potravinách. Jste psychicky narušená, protože jste hubená, jste příšerně hubená, jste jen kost potažená kůží, ale vy to nevidíte, vidíte jen to, že jste tlustá a potřebujete pořád a pořád hubnout. Kupujete si přehnaně malé velikosti oblečení a pak tvrdíte, že se do svého oblečení ani nevejdete, jak jste tlustá. A hubnete dál a dál, jste čím dál tím více oslabená, máte slabé svaly i kosti, za chvíli se může také stát, že zkolabujete, můžete i umřít. Jste podrážděná, ztrácíte své přátele, rodinu......pokud máte anorexii, přiznejte si to a okamžitě vyhledejte odbornou pomoc.

        Máme tohle všechno vůbec zapotřebí? Proč lidé považují za vrchol krásy, když je dívka a žena vyhublá, skoro nemá žádné křivky..? Většina mužů i kluků se přiznává, že se jim tento trend nelíbí, že mají radši oblejší tvary. Ale holky si stále myslí něco jiného a to je žene do propasti utrpení a často i smrti. Holky se prostě těžko přesvědčují. Proč se stresovat z pár kil navíc, z celulitidy či z toho, že máme trošku povolené svaly? Všechno se dá buď v pohodě napravit, nebo to p rostě nechat plavat a nevšímat si toho a být i tak v pohodě. Pár kilo navíc nikomu nevadí, celulitida taky ne, mnoho lidí ani pořádně neví, co to je, když tak si pomůžeme různými krémy na celulitidu a svaly se dají zpevnit ve fitku. Takže kde je problém? Nikde. Problémem je spíš ženská psychika. My prostě pořád toužíme být dokonalé a hubené. Třeba  v době kamenné byly v kurzu ženy plných tvarů, muži je uctívali, byl to symbol plodnosti. V 18. století nebo tak nějak byly trendy ženy také s oblými tvary, byl to symbol krásy. Podívejte se někdy na fotografii Merylin Monroe, byla snad ona vychrtlina? Ne, nebyla. Byla to pořádná ženská. Takže holky, ženy, nestresujme se a nenechme se vystresovat. My jsme jedinečné a originální a rozumné a nepotřebujeme se zruinovat dietami a fitkem jen proto, abychom se zavděčily ostatním.

        Takže krása je něco, co vychází z nás zevnitř, to, jací jsme, jak se chováme a jak vnímáme sami sebe. Buďme krásné J !

        Součástí je také naše sebevědomí. Velmi důležitá část nás. Většina dívek má velký problém se sebedůvěrou, sebeúctou neboli se sebevědomím. Jak si tedy posílit sebevědomí? Už jsem to nakousla v minulém odstavci. Mějte se rády. Ale jak to udělat? Vemte si papír a tužku a napište si své dobré a špatné stránky osobnosti, své schopnosti, zlozvyky, nedostatky, klady atd... Tak zjistíte, že je na vás opravdu hodně věcí pozitivních. Potlačte své slabé schránky a podpořte své klady. Věřte si, nenechte se vyvést z míry, stůjte si za svými názory, nepovolujte, nedovolte někomu, aby vás zpochybňoval, nedovolte, aby se vám někdo posmíval, aby vás někdo ponižoval. Když na vás někdo slovně zaútočí, nebojte se a oplaťte mu to. Nebojte se. Jste nervózní při veřejných proslovech atp.? Nacvičte si celou situaci hezky doma před zrcadlem, vyzkoušejte si různé pohledy, úsměvy.... ve finále načisto vám to půjde skvěle a nebudete tak nervózní. Seberte se, nebojte se a věřte si. To jsou mé rady J .

 

        Pokusme se tedy změnit pohled společnosti na krásu. Krása je slovo, které má nestálý význam. Každý si pod ním představuje něco jiného. Někdo vysokou blondýnu s mírami 90-60-90, někdo středně vysokou brunetku s pihami, která je v džínách a tričku......Všichni nemáme stejný vkus, proto neposlouchejte ostatní a neměňte se kvůli nim, vytvořte si svůj styl, obhajujte své názory, nenechte se ponižovat, nenechte někoho, ať vás pomlouvá a braňte se. Používejte rozum, drasticky nehubněte a buďte sama sebou.

 

       

 

           

                  Zajímavosti :

            I v Hollywoodu se najdou hvězdy s anorexií. Typickým příkladem je třeba Nicole Richie nebo třeba Vicky Beckham. Takovýmto hvězdám, které trpí anorexií a mají nezdravou postavu,mají velkou hlavu a drobné tělo, se říká lízátka. Královnu lízátek vyhrála Vicky Backham . Zajímavostí z života Victorie Backham je, že nosí extrémně malé velikosti oblečení. Třeba velikost jejích džín se rovná velikosti džín osmiletého dítěte. Nebo třeba Keira Knightly, velmi hubená až vychrtlá. Tato hvězda velkofilmu Piráti z Karibiku prohlásila, že je nejtlustší herečkou v Hollywoodu. Tvrdí však, že není anorektičkou. Tak mi tedy vysvětlete, jak může zdravá žena prohlásit, že je nejtlustší herečkou v Hollywoodu, když je neskutečně hubená? To třeba Liv Tyler je hezky zaoblená, ne však tlustá a prohlásila, že se sama sobě líbí a v žádném případě nebude držet diety. Podobným případem je i Kate Winslet, známá z velkofilmu Titanic nebo třeba z Prázdnin. Známou anorektičkou je i Kate Olsen, která se léčila na tuto nemoc, nebo třeba také Lindsay Lohan, která se teď utápí v alkoholu.

            Po tomto odstavci bychom se měly zamyslet : Opravdu je vhodné si dávat za příklad tyto hvězdy? Je dobré je považovat za naše idoly? Já myslím, že ne. V Hollywoodu se nachází plno těchto módu určujících celebrit, které ale trpí anorexií. Mně připadají jako velmi špatný příklad. Za idoly bychom měly považovat ty ženy, které se nenechaly svést slávou a udržely si zdravý rozum.

napsal/a: r.a.d.u.s.k.a. 20:31 | Link komentáře (0)