Škola třetího tisíciletí

I. Výuka

 

„Škola hrou!“, všichni tuto větu známe. Slyšíme ji již od dětství. Ve školách nás učí o metodách Jana Ámose Komenského, o jeho revolučních metodách učení, říkají nám, že takhle by se mělo vyučovat. Ale dodržují to oni sami? Dělají výuku zábavnou? Názornou? Není to již minulostí?

Myslím si, že dnes se jen málo učitelů snaží zpestřit vyučování něčím novým, zajímavým. Většina má svůj zaběhlý systém, který nehodlá měnit. A proto to nás, žáky, moc nebaví. Jen suchý výklad, zadání úkolů z učebnice, „drill“ ... Vůbec nás to nemotivuje k tomu, abychom se učili. Jde o přístup učitele k výuce, jestli je na něm vidět, zda má zájem nás něco naučit, jestli ho to baví, jakou má fantazii a jak s námi mluví. To vše hraje významnou roli. A podle toho, jak on s námi jedná, my jednáme s ním. To je stará pravda.

Na základních školách by mělo být samozřejmostí, že si učitelé s dětmi hrají. Ale není tomu vždy tak. Podle mého názoru by žáci měli pracovat s různými pomůckami, které pro ně učitel připraví. Různé hry, třeba v českém jazyce hry se slovy, vymýšlení různých příběhů, vět podle náhodně rozdaných obrázků apod., prostě rozvíjet jejich fantazii již od raného věku.

Je jasné, že na střední škole už není moc místo na hru. Ale znám pár učitelů, kteří si opravdu s výukou pohrají. Např. v cizím jazyce – ne jen práce s učebnicí, ale s dalšími texty z jiných zdrojů, práce ve skupinách, ve dvojicích, čímž se učíme spolupracovat s ostatními studenty. Myslím, že takto se lépe učíme, protože nám vysvětlení učiva podá nejen vyučující, ale i spolužák, což je velmi produktivní. Mnohdy student látku lépe pochopí od vrstevníka než od vyučujícího. Jde o to, aby výuka nebyla každý den stejná, aby hodina měla několik částí, kdy se nejprve třeba pracuje s učebnicí, pak nějaká vlastní aktivita vyučujícího, poté skupinová práce atd.

Velmi důležité také je vysvětlit žákům, studentům, proč se mají danou látku učit. Znáte přece dotaz : „A k čemu je to dobré? Proč se to mám učit? Vždyť je to úplně zbytečné!“. Samozřejmě vím, že vše nejde vysvětlit, proč se dané učivo vyučuje. Některé látky jsou prostě dané a učitel v podstatě nemá vysvětlení. Ale učivo by mělo být nějak prakticky využitelné. Mělo by mít nějaký význam a ten by měl student znát, jinak nemá motivaci k tomu, aby se to vůbec učil.

A co „biflování“ ? Je to velice nepříjemná metoda. Nebaví nás se jen bezmyšlenkovitě učit nějaké nesouvislé skutečnosti. Ale např. v chemii či matematice je to nezbytně nutné, protože jak jinak si chcete zapamatovat chemické značky prvků či matematické poučky o rovnicích? V cizím jazyce je to též nutnost, slovní zásobu mít musíte, slovíčka jsou základ jazyka, bez nich nestvoříte větu, i kdybyste chtěli. Zde  v těchto případech je „biflování“ zřejmě účinnou metodou. Vzpomeňme si i na dějepis. Letopočty. Ty se taky špatně pamatují a jen tak je z paměti „nevysypeme“, když jsme se je předtím nenaučili. Ovšem je jasné, že by se ani tato metoda neměla přehánět. Nemůžeme se vše učit jen zpaměti, měli bychom učivo pochopit. Mezipředmětové vztahy jsou velmi zřejmé. Latinský název, který jsme slyšeli v biologii, posléze využijeme v základech společenských věd či dějepise, pojem z chemie využijeme ve fyzice a podobně. Studenti by se měli naučit spojovat skutečnosti, vnímat tento mezipředmětový vztah, protože když se budou  jen bezmyšlenkovitě učit do každého předmětu zvlášť a nebudou schopni to využít v jiném předmětu, nemohou pak v praxi nic použít, budou znát jen poučky a latinská slova a nepřijdou na význam, proč se to vlastně učili. A to je velmi neproduktivní a v podstatě zbytečné.

Závěrem bych chtěla říct, že je důležitá spolupráce učitele a studenta, aby student pochopil význam učení a dokázal použít své znalosti, a k tomu mu má dopomoci učitel.

                           

napsal/a: r.a.d.u.s.k.a. 20:39 | Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář