Myšlenky na její osobu mě dostávali do stavu beztíže. Lítal jsem si na onom pomyslném mráčku a nechal se unášet tím vším, co mě zaplavovalo. Nedalo se myslet na nic jiného, prostě to nešlo. Už dlouho jsem se nedostal do takové situace, nebyl v takovém stavu, do kterého mne dostala právě ona. Ačkoli jsem se bránil, nešlo to. Prostě jsem naprosto podlehnul jejímu kouzlu. Jenže ta představa, že tohle cítím jen já, že se v tom budu pak plácat ještě víc a že v tom zůstanu sám a budu akorát za vola, ta mě děsila snad čím dál víc. Pořád následovaly ty samé otázky. Pustit to z uzdy, nechat se polapit úplně anebo razantně zatáhnout ruční brzdu a nechat to tak jak to je. Jenže co teď vlastně chci? Chci aby to byla pravda, aby to nebyl jen krásný sen, chci aby to vyšlo, abych to nebyl jen já, kdo se sám sebe ptá, jestli i ten druhý to tak cítí a nebo na mě myslí. Snad se to brzo dozvím. Nechtěl jsem nic uspěchat, ale to jsem si měl říkat asi dřív. Teď jsem si připadal jak auto na kopci, které bylo roztlačeno a teď se řítilo samovolně dolů. Moje kamenná slupka změkla jak kostka másla a bylo mi jasný, že to ani nebude dlouho trvat a bude to na mě i znát, že mám pro ní vážně slabost.

Když jsem se probudil z krátkého spánku, postřehl jsem něco, co dělám vždy, když s někým jsem….myšlenky na toho druhého, jestli ještě spinká, jakpak se mu spinká a tak. Ale já s ní přece nejsem, proč na to myslím? Asi proto, že prostě chci, aby to tak bylo. Jak se říká, že ráno je moudřejší večera, tak mám pocit, že na tom asi taky nic moc extra nebude. Večer jsem usínal při myšlence na společný život s ní. Jak bláznivé, ale zároveň hezké. Ráno se probouzím a na koho to nemyslím? No, myslím, jen na ní. Zase jen na ní. Sedím na posteli a koukám do blba. Výraz na tváři by ohodnotil kde kdo i příspěvkem drobných do klobouku, jelikož to bylo něco. Zíral jsem úplně bez ducha do blba a nevnímal nic okolo. Myšlenka na její osobu mne naprosto pohltila a kde jsem na ní nemyslel, to už ani nevím, protože i dnes když píšu tyhle řádky, tak nevím, kdy na ní nemyslím. Jediné co vím, že jsem se těšil na to, až jí zase budu moct číst, až zase bude psát ty svoje bláznivé věci a jak mi bude zase lichotit, což mi samozřejmě dělá víc než dobře. Vím o sobě, že jsem maximálně obyčejný, ale podle ní jsem víc než jen to. Ten den jsem byl na FB od samého probuzení a čekal na ní, jak na smilování. Těšil jsem se, strašně moc jsem se těšil a zároveň jsem se bál, že to co bylo včera, dnes bude úplně jiné. Radost, ale i strach. To bylo tématem pocitů. Jenda strana se radovala, druhá se bála, ale stejně jsem na to moc nemyslel a ta radost spíš převládala. Až jsem se místy děsil, jak na to, že by to prostě nemuselo vůbec nic znamenat, jak jsem na to prostě zapomínal a myslel jen na to, jaké to bude, jestli se dozvím, že se v tom plácá alespoň podobně jako já. Možná moc sebejistá domněnka, ale spíš špatně řečená. Stačilo by, abych věděl, že to prostě není jen tak. Že má třeba alespoň malý zájem, však i z toho už se dá něco vykřesat, pokud bude chtít.

Hodiny se táhly jako smrad a ona stále nikde. Stále jsem sledoval, jestli už není on-line, ale nebyla. Začínal jsem si říkat, že to asi jen byla hra. Že to prostě bylo tak, jak jsem si myslel, že to je, ale nepřipouštěl a bláznivě myslel na něco jiného. Asi je to dobře, že to tak je, přeci jen, je nádherná, co by dělala semnou. Prostě to byla jen a jen sranda a já si z toho zbytečně udělal peklo v mysli, ale zase lepší myslet na ní, než na nějaký hovadiny. Nelitoval jsem toho, ale začal jsem se pomaličku smiřovat s tou horší variantou. To bylo ale zbytečný. Přišla. Ona přišla a byla tam. A já měl jít pryč. Na ten den jsem byl domluvenej s kámošem, že půjdeme sednout. Já, on a jeho přítelkyně, sraz jsme měli na šestou večer, ale co teď, když přišla a já na ní nemám ani hodinu. Za hodinu se dá stihnout řada věcí…hlavně probrat, ale to není tak fajn, jako když vás nic netlačí a máte ten čas a volno. Nemyslel jsem na to. To jediné se dalo snést, že jsem na to nemyslel, protože s každým pomyšlením a pohledem na hodiny se můj stav měnil. Najednou jsem začal i zvažovat, zda půjdu anebo ne, jestli nemám zůstat. Naštěstí je doba chytrých telefonů a ty umožňují komunikaci na FB taky, takže i na cestě jsem s ní mohl být ještě v kontaktu, ale pak už jsem se musel loučit a to se mě teda nechtělo, ale zase s ní psát, když tam budu s nima? To by bylo blbý, ale co když až půjdu domů, co když už tam zase nebude? Věděl jsem, že z mé strany to posezení na dlouho nebude. Nejsem na to nějak zvyklý, nějak mě to už ani nic neříká, jelikož jsem dlouho doma, cpu se silnýma práškama a to je alkohol tabu. I dvě piva jsou pro mě jako 10. Ten den jsem si je radši nebral, nevím jak by to semnou zamávalo a hlavně, pokud bych jí ještě stihl, nechci abych byl někde ve stavu, kdy by ze mě mluvilo pivo a ne já sám. V tomhle stavu by to taky nemuselo dopadnout zrovna nejlíp, ale zase se umím ovládat, tak čeho bych se měl bát? Ničeho. Prostě chci mít hlavu čistou, i když jí vlastně čistou nemám. Minulost, ta zanechala hluboké koleje a to nejen na mysli, ale i na srdci. Srdce se zahojí, ale pokud není čistá myls, rány se budou zase obnovovat. Jenže teď jsem ani neměl chuť myslet na to, co kdy bylo, i když bych měl. Není to jen tak, přeci jen, nejedná se o něco…o věc, ale o dva lidi, dva osudy, dva životy. Není to jako ve hře, kdy dáte escape a obnovíte hru, kde si uložíte potřebnou pozici a když vám něco nevyjde, spustíte si hru zase od bodu, kde jste jí ukládali. Není to jako napsat něco na papír, kde když se něco nepovede, tak ho zmačkáte a zahodíte, anebo když to píšete na počítači, stačí jen smazat. Tohle je realita, život…i když se jedná o budování něčeho víc jen přes písmenka. Jenže ty písmenka co odešlete, ty už nesmažete a nějaké vysvětlování, že to bylo řečeno špatně, nebo že to ze mě vyletělo v takovém a makovém stavu, to prostě není omluva a může to napáchat víc škody jak užitku.

Když došlo na loučení, měl jsem pocit, že jí už nikdy neuvidím. Že už mi nebude psát ty krásná slova, že mne nebude hladit po duši a po srdci… Atd zase příště :o)