Den končí, přichází soumrak a náš svět se probouzí.Probuzení po dlouhém spánku, cítím se jako by mi bylo sto let. Co to melu, jemi víc jak sto let. Co budu dělat už vím, ale snad nic nezhatí moje plány.Těším se až jí opět spatřím. Na nic jiného. Kvůli ní vlastně stávám, jinak bychse snad radši ani neprobouzel. Už mě nebaví tohle ponuré nocování, temný světbez slunce a denního světla. Proč zrovna já jsem se musel narodit jako…jako co?Co to vlastně jsem? Nejsem nic, bez ní nejsem nic. Jenže ona je jiná a žijev tom jejich světě, kde my nemáme místo. Nechtějí nás tady a já se jim aninedivím. Proč by taky chtěli, však nejsme nic, o co by oni stáli. Nejdřívpotřebuju zahnat hlad, než se vypravím za ní. Onen chlápek odnaproti už mědlouho láká. 30 let, vypadá svěží a jeho krev je cítit na míle daleko. Nikohonemá, jeho postrádat nebudou a i kdyby, mě to může být jedno. Jenže dnes mě tojaksi neulehčil. Zavřel si balkón a okna. Venku je hnusně, není divu. Počasí žeby psa nevyhnal. To se nějak podá anebo zůstanu hladem, jenže to by zase mohloohrozit jí. Však její vůně je tak lákavá, tak sladká, ale nemůžu. Nesmím na toani pomyslet. Po ulici přešla banda mladíků, co takhle polapit jednohoz nich. Ten jeden vypadá dost bezvládně a alkohol koluje jeho tělem,ideální. Alespoň mi to nedá tolik práce.

Když zůstal sám, přišla moje chvíle. Nestihl se aninadechnout a bylo to. „Vítej mezi námi“ bylo jediné, co jsem mu řekl. Ten večeruž jsem ho neviděl. Však on se o sebe postará. Jeho změna mu ukáže, co a jak mádělat. To je asi jediná výhoda tohoto života. Nemusíte nikomu nic vysvětlovat.Hned ví co a jak, jako by mezi námi žil už od začátku. Tenhle cápek bude jendalším článkem našeho soukolí. Než se dostal z toho tranzu, už jsem bylpryč. Nemám ve zvyku se dlouho zdržovat na jednom místě. Jen jedno místov tomhle městě je pro mě posvátné, kde jsem pomalu jako doma. Je to zajejím oknem anebo u ní v pokoji. Ještě nemá ani tušení, že jsem tam kdybyl. Stopy po mě nejsou žádné, jedině by mě zahlédla, ale to je nemožné. Jejípostřeh není tak rychlí jako je ten můj. Jen když se třeba otáčí na druhý bok,jsem rázem pryč a dokud nemám jistotu že opět tvrdě spí, se nevracím. Nechciaby mě viděla, to by byl můj konec. Potkal jsem jí několikrát, ale to bylo mocnebezpečné. Maska dlouho nevydrží a je v ní strašné horko. Denní světlo bypro mě znamenalo smrt. Někdy si říkám, že by to bylo vysvobození, ale ona, toje to co mě tu ještě drží. Její krása, pohled na její hebkou pleť, nepatrný úsměvna jejích rtech, když spí. Ona je to co mi dává sílu stále ještě žít. Nevzdávatto, bojovat!

Doktor tu noc opět dělal na svém pokusu. On to není ani takjeho pokus, ale spíš můj, jenže já se v tom tolik nevyznám. Chci genetickésérum, nato, abych mohl mezi lidi, ale jeho vývoj už se táhne léta a stále bezvýsledku. Jednou už se to málem povedlo, ale ten den se něco pokazilo a anijeden z nás neví kde je ta chyba. Prostě světlo slunce začalo pálit jakožár pece a bylo zle. Jen tak tak jsem unikl zkáze. Skoro dva měsíce mě pakvenku nikdo neviděl. Ani v noci, ani ve dne. Strach, který jsem dostal,byl silnější než já. Nestojím o to se rosypat na prach a už nikdy jí nespatřit.Chci být u ní vždy, kdy to bude jen možné. Další vzorky doktora ukazovali, ženáš projekt ještě není zdaleka u konce. Genetický vzorec naší DNA, nebo co tovlastně máme, je složitý. Nejde nahradit, nebo se to alespoň nikomu zatímnepovedlo. Mohl bych udělat i z doktora jednoho z nás, jenže to už bymi bylo k ničemu. Nezajímal by se o to co má, ale o jiné věci a to jánepotřebuju. Já chci, abych byl někdo jiný. Nechci být už tímhle stvořením.Chci být jako ona!

„Jak jste na tom doktore, pokročil jste někam dál?“ zeptaljsem se muže, co už měl na oku kroužek od mikroskopu. To bylo jediné co muzůstalo po jeho dlouholeté práci v institutu pro genetické tkáně, nebo jakto říkal. Mikroskop a hromada jiných věcí, které používal i na našem projektu.„Budu potřebovat další vzorek z tvého těla, ale tentokrát velký kus,protože ty kousky co jsem ti seříznul minule se nedali pořádně uchovat. Kazíšse mi jako vejce na sluníčku, hochu.“ Jeho smích byl jako vždy upřímný. Už aninevím kdy jsem viděl doktora, že by ho něco trápilo. Skoro pokaždé se smálanebo alespoň usmíval. „Vemte si co potřebujete, víte že mě to je jedno. Klidněmě rozeberte, bude-li to třeba.“  Bylo mito jedno co semnou udělá, hlavně aby to vedlo k nějakému výsledku. Doktorje pracant, jeho dávka spánku by leckoho složila. 2 hodiny denně a má dost.

Tuhle noc jsem strávil na římse u jejího okna. Byla taknádherná, že jsem si připadal jako v pohádce. Ona byla sluncem méhotemného života. Jedině ona mě uměla udělat z téhle temnoty slunečný den, ikdyž byla noc a tma jak v pytli. Poslední měsíce jsem zjistil, že den kdy sena ní alespoň nepodívám, není dnem. Chybí mí už jen to, že vidím, jak klidněspí, že nevím co s ní je. Žárlím na osoby, co s ní můžou být, alev noci jsem jí s nikým neviděl. Co se rozešla s tím frajírkem,co nevěděl ani kdy má svátek, byla doma sama. Možná i to mě užíralo stále víc avíc, že je sama, příležitost pro mě, ale jak se můžu ucházet o někoho, kdo jeúplně jiný než já.

Pár kontaktů mezi náma už bylo, ale to nestojí ani za řeč.Nemůžu s ní být přes den a nevím jak se jí dostat do života v noci.Jediná příležitost byla v klubu, ale to je pro mě taky risk. UV světlo jeto samé jako slunce a i přes krém pálí. Ale i za tu každou chvilku jsem vděčný.Její společnost je pro mě skoro vším. Někdy se bojím si přiznat, že k níněco cítím, ale sám sobě jen nalhávám, že to tak není. Kdyby to tak nebylo,nezkoušel bych vše možně, jak se stát jedním z nich. Do našeho světa sedostaneš snadno, ale ven z něj už je to skoro nemožné, možná i nemožné,ale do té doby, dokud mám ještě doktora, doufám, že to je možné. Až umře, nevímco budu dělat. Několikrát jsem přemýšlel nad tím, že jí ukážu co jsem zač, aleten strach, jak na to zareaguje mě děsí víc než cokoli jiného. Takhle vím, že omě ví a že na mě možná i myslí, ale její ztráta by mě zabila. Už by nebylo zaco bojovat. Nevím co bych si bez ní počnul. A radši to ani nechci vědět, nechcinad tím přemýšlet, nechci se tím zabývat. Už jen ta myšlenka mě ničí.

Rozbřesk je na obzoru, je na čase se stáhnout do temnotnašeho osazenstva. „Kde si byl celou noc, nikde jsem tě nemohla najít.“ Ptalase mě jedna ze sester, když jsem se vrátil k nám. Byla zvědavá jako vždy.Vždycky když jsem se vrátil, vyzvídala kde jsem byl, co jsem tam dělal a kolikjsem jich zase předělal. Její starosti bych chtěl mít. Byla ještě mladá na toaby chápala moje problémy. Vždycky jsem jí nějak odbyl, aby se neřeklo. „Byljsem někde, kde to nikdo z vás nezná a taky chci aby to tak zůstalo. Je tomoje místo, kam utíkám z tohoto světa a nepřeju si, aby mě tam každý viděla nebo věděl že tam jsem. Vy se bezane obejdete, stejně jako já bez vás. Nejsemnic víc než článek tohoto soukolí a jsem stejně nahraditelný, jako ty aostatní.“ Tím moje debata skončila. Odebral jsem se na svoje místo v rohua zalehnul, ale spát se mi nechtělo. Myslel jsem stále na ní. Co asi dělá, jestliuž vstává, nebo jestli ještě spí. Než jsem se nadál, usnul jsem.

Další den byl poněkud neklidný. Už od samého probuzení měpronásledoval divný pocit, že se něco děje. Dělo se. Naše rada se sešla azačala řešit naší existenci. Lépe řečeno setrváni v tomto městě. Daniel senamočil do nějakého průseru a setrvání by nás mohlo odhalit. „Tady je to pronás nebezpečný. Díky tomu volovi nás můžou objevit a to by pro nás znamenalokonec. Nemůžeme riskovat, že náš rod, naše sága bude po staletích odhalena a zničena.Trest ho nemine, ale my se musíme ztratit. Kam, to se ještě dnes rozhodne, aleuž zítra v tomto městě po nás nezůstane ani stopa.“ Když jsem zaslechltyto slova z předsíně, prolétl mnou děsný pocit. To pro mě znamená, že sejí budu muset vzdálit, že se už možná neuvidíme. Kdo ví kam se budeme stěhovat.Nesmím nad tím přemýšlet, od toho jsou tu jiní. Můj úkol zní jasně. Dojít zadoktorem a pak se ještě co nejdýl dívat na její tvář, kterou i tak už známnazpaměť, ale stále toužím po pohledu na ní. Nejradši bych toho blbečkazlikvidoval.

Doktor jako vždy dělal na projektu. Byl to opravdu pilnýčlověk a dělal to s chutí. Dnes jsem se s ním zdržel déle nežobvykle. Nevěděl jsem, kdy se k němu zase dostanu, ale bylo mi jasné, žebudu usilovat o to, abych se ztratil a opět ho navštívil. Pokud se náš plánpovede, budu už jako on, jako ona, už nebudu mít nic společného s toubandou tam někde pryč. Budu svobodný. Osvobozený od toho věčného prchání předlidmi, před sluncem, před vším, co nás ohrožuje. Není výhoda být něčímvýjimečný, ba naopak, je to jen pro zlost. K čemu mi je že mám sílu většínež sto mužů, že mě jen tak něco nezabije, že vidím ve tmě líp jak voják přesinfra. Nechci být jako oni! Už nechci být tím kdo jsem. „Doktore, dnes sevidíme asi naposledy v nejbližší době, naše skupina musí zmizet. Hrozí námodhalení a rada rozhodla, že ještě dnes opustíme toto město, ale kam se budemepřesouvat, to ještě nevím, takže jestli ode mne ještě něco potřebujete, tak tořekněte hned, aby nás nic nezdržovalo. “ Doktor na mě udiveně hleděl, než zesebe vypustil alespoň pár slov. Nezmohl se na nic víc než mi popřát hodněštěstí. To budu rozhodně potřebovat.

Bylo na čase se vydat za ní, dokud můžu. Odejít bezposledního pohledu nepřipadá v úvahu. V hlavě se mi mihla myšlenka,že bych na sebe mohl nějak upozornit, ale její realizace se mě zdála dostnebezpečná. Ale co, třeba je to vážně naposled co jí spatřím. Už nemám coztratit. U domu ve vedlejší ulici byl záhon růží. Byly krásně rudé, jakočerstvá krev a jejich vůně byla silná. Doslova dokázala omámit. Když se jichpár ztratí, nic se nestane a jí snad udělají radost. Utrhnul jsem tři, conebyly ještě pořádně rozkvetlé, aby vydržely co nejdéle. Stejně nebude vědět odkoho jsou, ale bude alespoň přemýšlet, kdo jí je dal anebo jak se dostali dojejího pokoje. Měla zavřené okno, ale to pro mne není překážka. Do jejíhopokoje se dostanu tak jako tak. Když jsem květiny pokládal na stůl, už hlubocedřímala. Byla opět tak sladká a nádherná. Touha, pohladit jí po tváři byla obrovská,ale nemůžu. V posledním okamžiku jsem zarazil svou ruku před její tváří.Sálalo z ní hřejivé teplo, které přebilo můj chlad. Rty, tváře, prostěcelá její krása mě uváděla do rozpaků.

Zděsil jsem se nad myšlenkou, která se náhle vyskytlav mé hlavě. „Kousni jí, bude stejná jako ty a bude spolu na věky!“ Tonejde, nemůžu jí zkazit život, to si ona nezaslouží! Jak mě tohle vůbec mohlonapadnout? Musím zmizet, nebo to vážně udělám. Noc byla ještě na svém pokraji,ale musel jsem pryč. Nedokázal jsem tam jen tak nečině stát a dívat se na ní. Amyšlenka, že jí třeba už nespatřím, byla silnější a silnější, proto bude lepšízmizet. Snad jí nevidím naposledy. Doufám, že tohle není poslední den kdy jívidím. Musím ještě za doktorem.

Když jsem k němu dorazil, byl překvapený, co tam dělám,ale moje přítomnost mu nevadila. Potřeboval jsem se mu svěřit a popohnat ho vevýzkumu, aby věděl jak moc je to pro mě důležité. „Doktore. To sérum je pro měvíc než vše na tomhle světě, protože jedině s ním za ní můžu s klidemna duši. Nechci jí trápit tím, kdo jsem a jaký jsem. Nechci o ní přijít. Ona jeten pohon, který mě tu ještě drží, jinak bych s tím už dávno skoncoval.Doktore, vy jste jediná moje naděje. Plně vám důvěřuju a vkládám vám do rukoumůj osud. Prosím! Pomozte mi!“ To bylo poslední, co jsem doktorovi ten večerřekl, než jsem zmizel i od něho.

Doma bylo vše vzhůru nohama. Ségra lítala z místnostido místnosti a pořád sháněla nějaký svoje krámy. To je celá ona, pořád někdeněco nahání, co má ona krámů, to nemá ani celá naše famílie. „Maxime, měl byses taky začít chystat. Nezbývá už moc času.“ Pobízel mě otec, ale co si mámchystat. Mích pár věcí mám sbalených za chvilku. Pár knih, nějaké oblečení ajedinou vzpomínku na ní, její fotku, co vyhodila. Byl tam i ten její, ale tohojsem utrhnul. Vypadá tam velice šťastná, její usměv na rtech mluví za vše, aleto bylo asi dávno. Je to jediná památka co na ní mám, pokud nepočítám myšlenky,co mi neustále kolují hlavou. Mám chuť se za ní vrátit zpět, ale nemůžu. Už je pozdě.Musím jít dál. Dál se skupinou. S tou bandou.