Někteří si myslí, že není den, kdy by snad uronil slzu. Ženení den, kdy by na někoho myslel. Že není den, kdy by nosil někoho ve svémsrdci. Vypadá, že nemá cit. Je sám sebou, nic ho nedostane, ale to je jenskořápka, která je vždy tvrdá, aby ochránila to co je uvnitř. Každá osoba másvou skořápku. Někdo tvrdou, někdo měkkou, ale každý jí svým způsobem má.Vypadá jako studený kámen, ale přesto i on má v sobě něco, co poznal jenmálo kdo. Jeho poslední dávka emocí skončila dost nehezky, kdy opět zjistil, ženení všechno zlato, co se třpytí, ale šel dál. Nohy byly těžké, místy sechovaly, jako by nebyly ani jeho, ale šel. Cesta na dlouhou trať ho stála mnohosil, ale šel dál. Když otevřel oči, zjistil, že bude dobré se už neohlížetzpět, že to stejně nemá cenu a že prostě půjde klidně na konec světa, jen abypřed tou vzpomínkou utekl.

Začalo to zcela nevině. Nedělní ráno, poslední víkendovýden, kdy každý rád nic nedělá, jenže to nic nedělání mě víc ubíjí. Jak máčlověk zapomenout, nebo nemyslet, když má tolik času, nemá kam jít, anebo kdyžmá, tak nemůže. Dnešní den, to bude zase něco. Ráno to začalo bolestí, která hovytáhla z postele ještě za tmy. Někdy mám pocit, že mi z toho takybrzo prdne v bedně a pak to bude lítat. 5 měsíců doma, ale nedobrovolně.Hold když je člověk šikula, tak je šikula. Ale co mám dělat? Těch možností zasetolik není, ale zaplať pán bůh alespoň za ten počítač. Dnešní svět internetunabízí mnoho voleb jak zabít čas, ale co bude to nejlepší? Hry mě nějak neberoua hlavně na tý plečce nic moc nejede, na chatu zase mrtvo a nebo lidi na kterénení nálada, FB, zabitý, ale možnost, jak se někde zapojit do nějaké diskuze.Každopádně to chce nastartovat sebe sama a to hodně.

Jeho sil už moc nebylo. Bolest ho ubíjela, spánku pozmála aještě psychika podkopaná. Když měl pocit že už je konečně zase na nohách,přišel někdo, kdo ho přesvědčil o tom, že by to bylo asi moc brzo a tak ho zaseskopl na zem, jen aby se toho bláta pořádně nažral, však ho ještě neměl dost.Jen ať si dá, ať si ještě sáhne na své dno, aby poznal, že tu ještě je.

Trošku krutý, na to aby si člověk uvědomil, že tady je,vytřít si s ním prdel, ale takový je hold život a vždy když si myslím, žebude klid, tak se musí něco posrat. Nejde to, abych si mohl říct, že to štěstíje i pro mě. Nejde říct, jsem rád, že jsem na tomhle světě, nejde skoro nic.Ale proč? Však se říká, že všechno jde, když se chce, ale musí se chtít,protože když se nechce, je to horší jak když se nemůže.  Jenže poslední roky mě prostě příjde, žetohle jsou prostě jen keci a nic víc. Jo, je pravda, že pokud nebudu nic dělat,nemůžu čekat, že se něčeho dočkám, ale co má člověk dělat, když vše co se snažídosáhnout krachuje, jak investiční fondy.

Možná by se měl nad sebou zamyslet, protože nejspíš děláněkde chybu. Jenže kde? A nebo jak na to má dojít, když mu to nikdo neřekne,nebo nenaznačí? Je snad natolik špatný, že by se nemohl i on dočkat svéhoštěstí? Nebo on je ten, kdo to své štěstí někde zahazuje. Je otázek a otázek,na které se sám sebe ptá, ale odpovědi se mu nedostává. Proto je takový jakýje. Zamčený, ale i otevřený. Otevře mysl, ale zamkne ty pocity, protože nestojío lítost. Lítost je to, co nesnese.

Proč by mě měl někdo litovat. Jsou na tom lidi hůř jak já.Nemají co jíst, nemají kde bydlet, nemají nic a přesto jsou žijou dál. Proč byměl někdo litovat člověka, který má vlastně vše co nutně potřebuje? Není důvod.Jediné proč se svěřuju je to, že si třeba někdo veme ponaučení, že třeba tu mouchybu pozná a bude si na ní dávat pozor sám u sebe anebo prostě jen vyslechnepříběh, který mi napsal a píše sám život. Každý svého štěstí strůjce, říka seuž od nepaměti, ale taky to asi nebude tak žhavý jak se vykládá.

Sedl si na židli ke svému počítači a začal přemýšlet co budedál. Potřebuje najít někde rozptýlení, nebo se z toho asi zblázní. Však sena něj podívejte. Zbouranej jak domeček z karet, ego na bodě mrazu, nějakásebejistota, to je pro něj cizí slovo a mohli by jsme pokračovat. Člověk jevojákem na bitevním poli. Pole je život a voják je on sám a ti ostatní kolemněj. Jenže on už prostě nedoufá, že příjde taky někdy jeho výhra. Prohra zaprohrou mu sebrala ten vítr z plachet a to co si marně vybojoval zaseztratil. Nikdy se nedokázal pořádně oklepat a už se v tom válel znova.Proto uvažuje o sobě samotném tak jak uvažuje. Kde má pak brát tu jistotu, kdyžmu jí ti dobráci vzali? Těžko se buduje jistota, když pak zjistíte, že jístejně nemáte a jak má potom věřit v sebe a mít se rád? Když je takovýjaký je, stejně se ho snaží předělat. Když se předělá, tak to zase není on.Když se snaží být sám sebou, tak se to nelíbí druhým a když se snažípřizpůsobit alespoň v něčem, tak je to stejně špatně.

Člověk jako já se blbě těžko hledá něco kladného. Na druhoustránku, nechci být tím, kdo se neustále nějak natřásá, že je takový a makový,ale taky ne tím, kdo chodí a lituje se. Dělám to co mi prostě příjde jakonejmíň nebezpečné, ale stejně pořád nenacházím nějaký záchytný bod. Když sekouknu na hezkou holku, první co mě napadne „Ty vole, co by s tebou asitak dělala? Ta má na lepší kapacity.“ Proto taky nebojuju tam, kde si myslím,že to mám prohraný. Je to blbá úvaha, ale kdo to někdy poznal, tak sám ví o čemmluvím. Blbě se buduje autorita někomu jako jsem já. Někdo si totiž myslí, žesnesu cokoli, ale to taky není pravda. I já mám své meze a ty taky jednou něcopřekročí. Přišlo to i v tu neděli, ač jsem si to ani tak nepřipouštěl,jenže to bylo zase jinak než doteď. Nebylo to nic špatného, ba naopak, mocpříjemného a já netušil, že to dopadne tak jak to dopadlo.

Zcela nevině začala konverzace na téma lidově řečeno „ohovně“, ale pak došlo i na osobní rozpravu a tím to vše odstartovalo. Jenže couž na tom bylo zvláštní, že jsem se s ní nikdy nebavil. Proč? Prostě jsemnevěděl, jak navázat kontakt, protože já neznám jí, ona mě, známe se jen díkybývalé známosti, se kterou jsem se tehdy pustil do jednoho projektu a chtělijsme aby i ona se na něm podílela. Proto se taky ocitla u mne v přátelích,ale až na pár konverzací tipu „Ahoj, jak se máš, já se mám dobře…“, nepadlomezi námi snad nic konkrétnějšího. Další věc, co mě brzdila, bylo to, že je vícnež krásná, ačkoli si to o sobě nemyslí, nebo to prostě jen potlačuje, tak užtehdy jsem si říkal, že to je holka jako lusk, ale nic pro mě. Proboha proč? Noproto, že si prostě nevěřím. Nemyslím si, že by člověk jako já mohl zaujmoutněkoho jako je ona. Ale jak se taky říká, myslet znamená hovno vědět. Proč aleuvažuju nad tímhle? Však mě to mohlo být jedno, vždyť je z daleka, neznámjí, jen se mi fyzicky líbí, ale to taky není vše. Co bych od ní mohl čekat? Jento, že si prostě pokecáme a nad něčím se zasmějem. Jenže to zase byla jen mojemilná představa. Rozpovídala se víc, než jsem čekal, což mě docela milezaskočilo. Však jsem pro ní cizí, nic o mě neví, proč se mi svěřuje? To měvrtalo hlavou do doby, než jsem zjistil, že je to podobný tip člověka jako já.Taky takovej blázen, co se někdy potřebuje vykecat a taky asi z důvodutoho, že jsem byl někdo, kdo není až tak obeznámen s tou její situací.Slovo od slova jsem začal pozorovat víc a víc, že se v ní vidím. Že vím očem mluví a těch věcí, na kterých jsem mohl odpovědět „to znám“  anebo, „to jsem taky už zažil“, bylo víc avíc a já začal cítit, že to je asi jen ta skořápka, co z ní dělá pro měnedostupnou. A taky samozřejmě moje nedůvěra sama v sebe. Po několikahodinové konverzaci jsem zjistil víc než dost, ale však to jsou jen písmenka,realita může být jiná…prostě se jen vykecala, ty ses vykecal jí a oba jste sidobře popsali, takže co víc v tom chceš hledat? Nevím co víc, ale zjistiljsem, že to co vím mi nestačí. 6e chci vědět ještě víc, mnohem víc. Když minapsala, že už bude končit, měl jsem pocit, že se loučíme na věky, ale co mneuklidňovalo, to byla její otázka „Budeš tu i zítra?“ a pak ještě „Tak zítratady.“ Ale co, však to zase nic neznamená, prostě se jen zeptala, co je na tomk myšlení? Nic. Ale mě to nedalo nad tím nemyslet. Celou dobu jsem mysleljen na jedno. Na jedno, to je jen obrazně řečeno. Lépe řečeno, myslel jsem jen naní. Na to co psala, na to jaká asi je, na to jak se dokáže otevřeně bavit a ina to, že přes debatu o hovně jsme se dokázali tak nějak sblížit. Možná si tomoc beru. Ale co já si vlastně neberu. Někdy bych se za to nejradši nafackoval,protože ty myšlenkový pochody, to je někdy síla, ale to co se dostavilo teď, tobylo tak nějak jiný. Když jsem si říkal, nemysli na to, bylo to jako bych siřekl, mysli jen na ní. Když jsem se snažil odvrátit myšlenky někam jinam, iv těch jiných věcech jsem jí potkával. Připadal jsem si jak blázen, kterýnajednou ani neví čí je.

Ten večer byl nekonečný, noc bezesná, naděje nulová, alestejně jsem na ní musel myslet. Nedala mi spát. Zaryla se mi pod kůži jako užhodně dlouho nikdo a ne jen tam. Ovládala mojí hlavu, ale srdce, to zůstalozatím neposkvrněno. Ten strach z toho, že začnu něco cítit, že vyznámněco, co mě bude třeba pak akorát mrzet. Stále jsem se snažil to v sobě potlačit,nedat tu slabost co se ve mně začala bouřlivě prát najevo. Šlo to z tuha,ale šlo to. Asi taky proto, že jsem ještě neměl ani její telefon. To by bylaasi moje konečná, ale asi dobře, že jsem ho neměl. Měl jsem čas přemýšlet a jensnít. Neotravovat s tím někoho jiného, neřešit to, prostě nad tím svobodněpřemýšlet. Jenže nad čím? Však k ní nic nečítím. Necítím, to je jen lež,kterou jsem si nalhával. Proč bych na ní jinak myslel, proč bych se jinakbránil nějakému jinému poznání, proč by jsem se teda schovával za svouskořápku? Tohle teď nedává smysl, ale asi takový bordel jsem měl v hlavě.Na jednu stranu jsem si říkal, je to kámošská rozmluva a na druhou stranu, coby bylo kdyby…. Její slova, která dokázala rozesmát a pohladit, to že mizvedala sebevědomí, že se semnou doslova dohadovala, ale i to, že jsme vedlirozhovor na téma které se neřeší jen tak…prostě žádná křeč, naprostá uvolněnosta absolutní výmaz mozku. Tak nějak bych mohl popsat onu situaci. Z celé tésituace jsem byl značně vykolejený, protože to na mě zanechalo dost velkoustopu. Rázem jsem nemyslel na to co bylo, ale myslel jen na to co bude, to cobylo mě přestalo zajímat. Proč se budu ohlížet do minulosti, když s ní stejněnic neudělám? Na co si budu kazit myšlenky, na onu krásnou až překrásnou….začaljsem se topit v myšlenkách na její osobu. Tím to ovšem nekončí, ale teprvezačíná. To hlavní teprve čeká. Jak je na tom ona? Je i ona v takové situaci?Nebo alespoň podobné? Nebo jsem to zase jen přehnal s tím přemýšlením,jako se mi stalo pár dní před tím. Na to se podíváme někdy jindy :o)