25.Červen 2008
Waiting for you
Waiting for you
Vteřiny...
Sliby se mají plnit. Dát slib, to znamená, zavázat se. Sliby se mají plnit. A on vždy svých slibů dostál. Nikdy, za celou tu dobu, co jste byli spolu, nezklamal. Tak proč by měl teď? Zrovna teď? Slíbil. Kdysi slíbil, že tu pro tebe vždy bude. A ty mu věříš. Tvoje víra podporuje tvoji naději a ta kráčí ruku v ruce s...přesvědčením. Jsi přesvědčená. Kdyby jsi nebyla, nečekáš. Dávno se vzdáš.
Minuty...
Myslím, že každý z nás někdy zažil chvíle, kdy toužil zastavit čas. Zabránit hodinám, aby tikaly. Zabránit písku, aby se přesýpal. Zabránit slunci, aby zapadalo a zabránit tmě, aby ovládla svět.
Milovali se. Milovali se, jak nejvíce se mohou dva lidé milovat. Možná, že to zní jako pohádka, story, která se v reálném životě nikdy nemůže udát. Ale...není tomu tak. Oni dva to potvrzovali. Ona byla stvořená pro něj, on pro ni. Jejich přátelé o nich se smíchem říkali, že ti dva se hledali, až se našli. Nikdo nepochyboval o tom, že spolu budou dlouho a dlouho, možná do konce svých dní. Jenomže...osud je krutý, do cesty staví překážky i těm, kteří si to nezaslouží.
Hodiny...
Lidé,kteří kolem tebe procházejí, si už zvykli. Zvykli si na bledou dívku, upírající oči nepřítomně do dáli, ve tváři napjatý výraz. Působíš na tomto místě jaksi nepatřičně. Svojí letargií a nepřítomností své duše. Kdo tě míjí, lituje tě. Chudák holka, blázen. Tobě je jedno, co si myslí. Neumíš číst myšlenky a nikdo na tebe zatím nepromluvil, takže dál sedíš a hledíš do neznáma. Nevnímáš slzy, které ti vytrysknou pokaždé, když tvé čekání vyzní do prázdna. Když se ukáže jako zbytečné. Nikdo netuší, na co vlastně čekáš. Na smilování? Na déšť? Na lásku? Na...smrt? Existuje tolik možností, ale správná je jen jedna jediná. Která? To víš jenom ty. Pouze ty víš, proč je tvoje srdce prázdné a přesto tolik plné. Možná, že je to paradox. Ale záleží na tom? Důležité přeci je, že ty víš, proč. Proč, na koho, nebo na co, zde na tomto místě čekáš.
Dny...
Cítil, že ji ztrácí. Pomalu,po krůčcích. Přesto si byl jistý. Nevěděl proč, nechápal proč. A ona mu to nechtěla říct. Nedokázala mu vysvětlit,proč už není všechno tak, jak bylo dřív. Až jednou...zjistil. Poznal. Pochopil, že její láska k němu vyhasla, a že místo v jejím srdci zaplnil někdo jiný. Zlá náhoda ho přivedla ke dveřím, do kterých nikdy neměl vstoupit. Spatřil to, co nikdy spatřit neměl. Ji a jeho. Zloděje, který mu ji ukradl. Ji a jeho. Ve vášnivém obětí. Jejich rty spojené ve spalujícím polibku. Víc už vidět nepotřeboval. Utekl. Přemožený bolestí vyběhl z domu a zamířil, kam, to sám netušil. Rozhodl se. Znenadání. Když ji ztratil, ztratil i důvod žít. Jak prosté. Jak jednoduché.
Týdny...
Dívá se na tebe. Ty ho nevidíš a dál pláčeš. Dívá se a ví, že nic nevyřešil. Ty jsi mu ublížila a on ublížil tobě. Ano, možná, že tenkrát to byl ten nejlepší způsob řešení. V tu chvíli si myslel, že nic jiného ani udělat nemůže. Ale teď, kdyby dostal šanci vrátit čas, nezopakoval by svoji chybu. Nenechal by se ovládnout tvojí zradou. Zůstal by. Jenže už je příliš pozdě na to,aby mohl něco změnit. Svého činu už může jenom litovat. A ty...ty lituješ svého činu. Zbyla ti jenom tvoje lítost a vina. A jemu...zbyl jenom jeho smutek.
Měsíce...
Dívá se. Dívá se z nebe na dívku, opuštěnou na zemi. Dívá se a po tvářích mu stékají slzy. Ví to, co ty vědět nechceš. Že...na mrtvého je marné čekat.
Roky.
Autor: resinka v 19:13 | Komentáře (0)
Čas zhojí většinu ran, ale ne dokonale...
Čas zhojí většinu ran, ale ne dokonale ..
Pronikavé zvonění budíku proniklo až do jejího podvědomí. Otráveně otevřela oči, vytáhla ruku zpod přikrývky, zamáčkla budík, co byl na nočním stolku, a zpátky si vzala brýle. Nasadila si je na oči a zamyšleně se podívala do okna, které měla hned u postele. Musela se posadit, jelikož bylo za postelí. Vytáhla žaluzie a do jejího pokoje se začaly dobývat první ranní paprsky. Bylo teprve půl páté, venku po náměstí začínali chodit jen ti, co to měli do zaměstnání daleko, a těch zjevně moc nebylo, nebo už nasedli do auta a odjeli.
Usmála se. Dnes ji to čeká. Den, kdy se s ním uvidí naposledy. Den, kdy jí věnuje poslední pohrdavý pohled a odejde. Ne, on neodejde, to ona .. Nemohla to dál snášet. Jaké bylo její štěstí, že už byl konec školy, a po prázdninách už se s nikým z nich neuvidí. Skoro milovala to datum, kdy jí oznámili, že byla přijata na výtvarnou akademii. On ať si jde třeba na obchodku. To jí bylo jedno, hlavně, že se s ním už nikdy neuvidí!
Ale zase .. Nebyl to právě on, kdo jí ukázal, jak krásné je milovat? Kdyby ji tak strašně nepodvedl, ještě teď by plakala, že už se neuvidí .. A teď? Pociťuje radost, a zároveň část dávno otlačeného smutku a lásky ..
Autor: resinka v 19:08 | Komentáře (0)