25.Červen 2008
Čas zhojí většinu ran, ale ne dokonale...
Čas zhojí většinu ran, ale ne dokonale ..
Pronikavé zvonění budíku proniklo až do jejího podvědomí. Otráveně otevřela oči, vytáhla ruku zpod přikrývky, zamáčkla budík, co byl na nočním stolku, a zpátky si vzala brýle. Nasadila si je na oči a zamyšleně se podívala do okna, které měla hned u postele. Musela se posadit, jelikož bylo za postelí. Vytáhla žaluzie a do jejího pokoje se začaly dobývat první ranní paprsky. Bylo teprve půl páté, venku po náměstí začínali chodit jen ti, co to měli do zaměstnání daleko, a těch zjevně moc nebylo, nebo už nasedli do auta a odjeli.
Usmála se. Dnes ji to čeká. Den, kdy se s ním uvidí naposledy. Den, kdy jí věnuje poslední pohrdavý pohled a odejde. Ne, on neodejde, to ona .. Nemohla to dál snášet. Jaké bylo její štěstí, že už byl konec školy, a po prázdninách už se s nikým z nich neuvidí. Skoro milovala to datum, kdy jí oznámili, že byla přijata na výtvarnou akademii. On ať si jde třeba na obchodku. To jí bylo jedno, hlavně, že se s ním už nikdy neuvidí!
Ale zase .. Nebyl to právě on, kdo jí ukázal, jak krásné je milovat? Kdyby ji tak strašně nepodvedl, ještě teď by plakala, že už se neuvidí .. A teď? Pociťuje radost, a zároveň část dávno otlačeného smutku a lásky ..
Autor: resinka v 19:08 |
Komentáře (0):