rudokrásčin blog

Už od mala jsem si přála pejska, myslím, že je to sen téměř každého dítěte.Mít někoho s kým se může pomazlit,komu se může vyzpovídat ze všech křivd co mu svět provedl,s kým si může pohrát.
Ač mé prosby byly jakkoli velké, tak rodiče si postavili hlavu a řekliže né. Tím má šance na pejska zmizela a já se musela smířit s tím, že pejska mít nikdy nebudu.
V mých 19-ti letech jsem potkala osobu, která mi od základu změnila celý život a nebýt jí, tak myslím, že bych teď byla někde úplně jinde. Ta osůbka je můj milovaný přítel. Konečně jsem našla někoho s kým mi bylo dobře, komu jsem se mohla svěřit, kdo mi projevoval lásku a něhu a já konečně poznala, co znamená milovat. Do nedávné doby, jsem nevěděla, že právě on mi splní mé největší životní přání.
Ano, je to pejsek. Rozhodl se, že mi k našemu 3 letému výročí věnuje štěnátko. Nevěřila jsem vlastním uším, když mi to říkal, myslela jsem si, že je to jen vtip.
Jaké ale bylo mé překvapení když jsem zjistila, že jedna z jeho fenek opravdu čeká štěnátka a jedno bude mé.
Rozhodla jsem, že bych chtěla fenku, pokud tedy mezi štěnátky bude fenka.Když nadešel den narození štěnátek, tak první přišlo na svět někdy v půl jedné v noci, byl to kluk, tedy pes.A na řadu mělo přijít druhé,bohužel se to ale nějak zkomplikovalo a muselo se jet na pohotovost a chuděrka psí maminka musela podstoupit císařský řez. Z bříška se vyklubala fenka, ale museli jí chudinku rozdýchávat, naštěstí to zvládla, jen jí po císařském řezu zůstala malá ranka na nožičce,ale i ta se časem zahojila.
Dlouho jsem pro ní vymýšlela jméno, nakonec jsem přišla na jméno Terri (Terinka, Terča).
Když nadešel první den, kdy jsem jí měla vidět, byla jsem z toho strašně nervozní. Když jsem jí pak uviděla, ten malinkatý slepoučký uzlíček, tak se mi skoro chtělo brečet, byla tak nádherná a tak malinkatá.Vzala jsem jí do dlaně a ona mi tam spokojeně spinkala, občas u toho mlaskla, prostě nádhera.
Když otevřela asi po 2týdnech očíčka a já uviděla ty její nádherný psí očka jak na mě koukají, tak sem byla úplně dojatá a co teprve její první krůčky a neohrabané lezení!
Jezdila jsem za ní jak nejčastěji to šlo abych viděla jak mi roste.Když už začala běhat a skákat, tak vždycky když za ní někdo přišel, už se hrnula z krabice, vrtěla ocáskem a byla celá nešťastná že nemůže ven. Když jí pak člověk vyndal, tak skákala a lítala jak šílená jakou měla radost, že za ní někdo přišel a že se jí někdo věnuje!
Když nadešel den jejího prvního očkování, tak sem tam samozřejmě nesměla chybět, zvládla to holka statečně, ani jednou nezakňučela.Člověk by čekal, že cestou domů, bude trochu krotší, když dostala pigáro,ale nene, Terinka byla čertice, pořád se sápala ven zkrabice aby jí nic neušlo a vůbec jí nevadilo, že sem tam šlápne na svýho brášku.
Zbývaly asi 3týdny do toho abych si jí převzala,ale k převzetí Terinky už bohužel nikdy nedošlo.
Nadešel den, kdy jsem měla jít nakupovat s mámou věci na dovolenou, zničeho nic ale zazvonil mobil a ozval se přítel.Volal mu táta, že Terinka v rámci hrátek se staršími fenkami narazila hlavičkou do skříně a s kňučením se zkroutila na zemi.A že se mám co nejrychleji dostavit tam a tam na veterinu, že tam na mě čeká jeho táta s Terčou.Vůbec jsem neváhala a co nejrychleji vyrazila abych neztratila ani jedinou minutu. Když jsem dorazila na veterinu, přítelův táta mě se slzami vočích pustil do ordinace. Když jsem viděla Terinku, chtělo se mi brečet, byla chuděrka v šíleném šoku, třásla se, oči v sloup a já věděla, že je jen minimální šance  na to, aby to Terinka zvládla. Přesto jsem nechtěla ztrácet naději a snažila se jí utišit a uchlácholit. Dostala chudinka asi 4injekce,ale nic nezabíralo. Pak doktoři řekli, že nic víc udělat nemůžou a že musíme jen čekat, jak to dopadne.Odnášeli jsme jí chudinku domů, pořád sebou mlela a bylo vidět, že je absolutně nepřítomná. I když jsme se snažili udělat co nejvíc jsme mohli a byli jsme na veterině znovu, tak to hlavní bylo na ní. Jen těžko se mi od ní odjíždělo, ale věděla jsem,že přítel mi jí pohlídá. Lehl si k ní a hlídal jí. Když mi v noci asi v půl třetí zazvonil mobil, bála jsem se toho nejhoršího.Do telefonu mi přítel řekl, že jí celou dobu měl v náručí a tam se také naposled nadechla a odešla. Ano,Terinka nám v noci 29.6.2005 odešla. Bylo jí teprve 8 týdnů a nezasloužila si zemřít. Bohužel někdo to chtěl jinak a nedovolil jí žít.Byla to jen němá tvář, která projevovala člověku radost, vítala ho a mi jí za to milovali.
Je to už téměř dva měsíce a mě to přijde jako včera, pořád ji vidím jak skáče z krabice, jak kňučí a vrtí ocáskem a těší se, až jí člověk pohladí.
Nikdy na Terinku nezapomenu, mám ji pevně schovanou ve svém srdíčku a nikdy jí z něho nepustím.
''Terinko, moc na tebe všichni myslíme, moc nám scházíš a budeme tě milovat navždy!!!