Trocha pravdy?

07.Červen 2006

Jsi jak ta růže,
Utržená z jara.
Jsi mi blíže,
Než kdy byla Jana.


Hovadina. Zmačkal jsem papír a hodil ho do koše. Zmuchlaná koule papíru se ale odrazila od ostatních zmuchlaných koulí papíru a dopadla na zem k ostatním zmuchlaným koulím papíru. Povzdechnul jsem si. Já tu pitomou milostnou báseň pro Oldu snad nikdy nesesmolim! Však vidina, jak Olda stojí u oltáře s tou pitomou fuchtlí Veronikou, mě naplňovala optimismem k další práci.
Kdyby ta holka nebyla taková sketa, tak by se básničky pro ní psali určitě mnohem lépe.

Mám tě rád,
Snad mě máš taky tak ráda
Kvůli tobě budu se prát
Vem si mě za ženicha...

Další koule letěla k hromadě v koutě. A víš co? Víš co Oldo? Pomyslel jsem si v záchvatu vzteku a div v prstech nezlomil nezlomitelnou propisku od firmy Jolly. Jdi do řitě s Veronikou a s nějakou svojí svatbou!
Znova jsem pomyslel na Veroniku. První dva měsíce jsem se nedivil, že po ní Olda tak touží. On Oldík byl vždycky takovej sukničkář a holka jako Veronika se mu zaručeně musela líbit. Krásný nohy... dobře tvarovaná prdelka... útlej, ale ne anorextickej pas.... prsa velikosti tři a v obličeji to byla hotová princezna. Do konce se proslíchalo, že se spustí s kdekým, ale Oldovy to bylo jedno. Dlouho jsem mu za to nadával, ale pak jsem rezignoval. Každej chlap pro ní slintal a když neslintal, tak mu bylo na ksichtě jasně napsáno: Přeříznul bych tě!
Do konce se proslíchalo, že se spustí s kdekým, ale Oldovy to bylo jedno. Dlouho jsem mu za to nadával, ale pak jsem rezignoval
Vytáhnul jsem další papír a zakoukal se na fotku svojí Irenky, která byla zrovna na nějaký stáži v Německu. Irenka... takovej můj andílek. Za měsíc tomu bude rok, co jsme se poznali. Bylo to jako v nějakým románu od Steelovky. Stál jsem v metru a pročítal si Metro noviny na straně 5, když přistoupila ona. Černý vlasy jí spadali do očí, tak že si je musela každou chvilkou odhrnovat na stranu. Zprvu jsem jí nevěnoval takovou pozornost, i když její celkovej vzhled upoutal spoustu pánů kolem, ale mě ne. Mě zrovna zaujal článek v Metro novinách na stránce 5, ve kterém se psalo o velikém nedostatku ryb na Znojemsku.
Ta dívka si stoupla vedle mě a nakoukla přes rameno (to jsem však znal až z jejího pozdějšího vyprávění, tak jsem byl zabrán do úbytku ryb), aby viděla co si čtu. Pak vytáhla svoje vlastní Metro noviny a otevřela stránku 5 s úbytkem ryb. Pak si stoupla jakoby náhodou kousek přede mě, abych viděl, že si čte ryby se Znojma.
Jak jsem si nemohl nevšimnout! Když stála tak, že zadkem se dráždila mího nejlepšího kámoše?
Překonal jsem všechno svoji smělost a vykoktal rozpačité: „Jééé... vy taky čtete o tě rybách na Znojemsku?“
„Ano, ano. Strašně zajímavé, viďte?“ usmála se na mě a v tu chvíli mě dostala. Vystřelila ruku a strčila mi ji pod nos: „jsem Irena.“ Chvíli jsem zmateně koukal po ruce a pak ji uchopil a opětoval úsměv: „Ondra, těší mě...“
No a pak jsem si celou dobu jízdy v metru jen tak povídali a vystoupily společně na Palmovce. Ona řekla, že musíme hnedka někam zajít, jestli nemám čas. A já i když jsem čas neměl a měl jsem sraz s kámošema ze školy, jsem šel.
Strašně jsme se nametli a já se ráno probudil v jejím bytě. Zamilovali jsme se do sebe a od tý doby spolu jsme. Ona je perfektní, umí snad 5 světových jazyků plus jeden nesvětověj... češtinu. To vždycky říká, když se seznámí s někým novým.
Je to takovej můj anděl, no co bych vám povídal.
Zrovna je na tý stáži v Německu, kam jezdí nějak často, ale snažím si nestěžovat a nedělat problémy.
Ale proboha dost o Ireně, já píšu básničku pro tu děvku Veroniku. Stejně nechápu, jak to Olda nemůže vidět. Nosí moc tlustý Růžový brýle, tím to je.
Podíval jsem se ještě jednou na fotku Irenky a poslal ji kamsi do Německa pusu.
Třeba mi ty básničky teďka půjdou líp.

Miluju tvůj úsměv,
Tvoje řasy
Omdlévám tebe spatřiv
Umírám pro tvoje oči.
Jsi jak tornádo z nebe,
Jsi moje štěstí převeliké,
Neblbni! Oldo! Blbe!
Neznám holku co má tak nízké iq!

„Do prdele!“ zařval jsem do ticha „Pracovny“, jak jsem nazval svůj pokojík 4 krát 4 metry.
Je blbá a je to štětka! Ne jako Irenka. Jak můžu psát o úsměvu, o řasách a o tornádu z nebe , když to není pravda! Když vůčí ní nikdo nemůže něco tak silnýho cítit?
A ještě k tomu je to tak blbá, arogantní, narcistická svině!
Oldo, kamaráde! Kam si své oči dal? Kam? Žes sis je samotou raši nevyplakal?

Ale já nechci ani říkat, že je blbá, ani že je to štětka. Olda ji miluje, jako já miluju svýho Anděla, tak mu tu básničku nějak sesmolim. A nadosmrti se pak budu vídat s tou...
Jsem básník? Jsem! Tak jdu na to.

Naložil bych si tě do grilovacího koření,
Pak bych tě celou olízal,
Na jazyku vzniklo by pálení,
Že jsem nikdy nic tak dobrého nelízal,
Ty moje božský stvoření.


Ještě než dopadla koule odražená od koše na zem, byl jsem z baráku pryč, a rovnou běžel pro krabičku cigár a nějaký porno časopis, třeba to pomůže. Třeba pak napíšu nějakou báseň, která obletí celej svět a ze mě se stane známej milovník... Co blbneš? To je přece dopis pro Oldu....teda pro Veroniku od Oldy!?
V Pracovně jsem položil časopis na stůl vedle dalšího volnýho listu papíru, na kterej jsem hodlal zplodit svůj nehoráznej výtvor.

Otevřel jsem okno, zapálil první cigáro po třech letech a nakouknul do časopisu. Chvíli jsem projížděl různý hambatý fotky, ale pak jsem se najednou zarazil, až mi vypadlo cigáro z pusy.
Ta dívka, která tak něžně a přitom chtivě koukala do chlupatého análního otvoru nějakého blonďatýho tupce... to přece nemohla bejt ona.... to není možný! Skouknul jsem ještě pár stránek s jejíma fotkama a nebylo nejmenších pochyb.
Měla sice paruku, ale byla to ona. Stačilo jen porovnat fotku a fotku...
Moje Irenka... Můj Anděl... Hovno Anděl, ale Děvka je to!


Žil jsem s doměnkou,
že tě jen miluji.
A nedovedl jsem si to odpustit,
teď toho lituji,
že žila,
a nezbývá než dál jít.
A jsi, a jsi můj Anděl,
a vždycky budeš.
Já zatím mohu o tom jen snít,
A věřit, že mě taky tak miluješ,
A že, a že poslechneš můj pel,

Veroniko...chceš si mě vzít ?







napsal/a: seneposer 17:51 Link komentáře (0)



Seth kapitola I.

16.Červenec 2005

Kapitola I.

Polil mě pot, když mi Brutus přejel tupou stranou nože po břiše. „Co to děláš?“ vyhrkl jsem.
„Ber to jako varování, jestli půjdeš do Kristy, tak ti přejedu ostrou stranou po tvých nejintimnějších partiích,“ zavrčel.
„Ty vole, ty seš psycho. Já do ní nejdu,a i kdyby, tak stejně seš pako!“
„Rozmysli si co říkáš.“ Otočil nůž a přejel mi s ním po ruce. Na těch místech co mám jizvu. Rána se otevřela a já ucítil podivný brnění..
„No ty seš kretén!“ Zařval jsem a sebral všechny síly co mi zbývali a odkopl ho metr od sebe. V hlavě mi to pulzovalo a rukou jsem si svíral ránu. Vrhl se na mně a kudlou mi tlačil na krk. Zdravou rukou jsem ho jen tak tak držel, až se mi napínali provazce svalů , ale on byl na hoře a tlačil na mě celou svojí váhou. Těžce jsem oddychoval a přemýšlel co dělat. Z rány na ruce mi tekla proudem krev. Rychle jsem se rozhlížel kolem sebe až jsem spatřil kousek od levé ruky klacek. Hmátl jsem po něm, ale minul. Byl příliš daleko. Nůž se stále přibližoval ke krku a já byl celej rudej v obličeji stejně jako Brutus. Ale on se u toho šíleně křenil. Hmátl jsem po druhý a opět minul. Začal jsem zoufat. Nůž už se dotýkal kůže. Hmátl jsme po třetí a byl úspěšný. Rychle jsem praštil vší silou, co jsem měl v ochablé ruce. Odkutálel se a zůstal ležet. Oddychoval jsem a pozoroval slunce co prosvítalo skrze stromy. Byl nádhernej letní den. Z tábora výskala děcka. Chtělo se mi smát…

Probudil jsem se a třásl se zimou. Lukáš vedle mě stále spokojeně chrápal, tak sem ho nechal bejt a vykoukl ven ze stanu. Děti pomalu začali vstávat a chodily si vyčistit zuby. Bylo ráno.
Přetáhl jsem přes hlavu tričko a mikinu, nazul jsem si tenisky a vystoupil ze stanu. Protáhnul jsem si svaly, pozdravil procházejícího Jirku a vydal jsem po mostu přes potok vykonat svoji ranní potřebu. Spatřil jsem Sajmona a houkl na něj, aby na mě počkal. Zastavil se a jen mi pokynul: „Dobrý ráno.“
„Dobrý,“ zakřenil jsem se a odplivl si: „hele měl jsem divnej sen.“
„Jo já taky, byla v něm ta nejlepší bloncka, co jsem kdy spatřil.“ Nadechl se a taky si odplivl. Procházeli jsme kolem starý kadiboudy co tam stála snad už dvacet let, ale nikdo na ni nechodil.
„Jenže já tím nemyslím erotickej sen,“ zamračil jsem se: „byla to spíš noční můra. Byl tam Brutus a chtěl mě zabít kvůli Kiki.“
„A zabil?“
„Ne, nakonec jsem ho praštil klackem po hlavě, no a pak jsem se probudil.“ prošli jsme kolem latrín.
„No tak to je dobrý… hele ta kočka se ke mně furt přibližovala a pak se moje ústa pomalu blížila k jejím a…“
„Zmlkni.“ pronesl jsem chladně, mezitím jsme došli k mušlím. Stáhl jsem si kalhoty, ulevil a tím se mi najednou zlepšila nálada: „ No tak povídej jak to bylo dál.“
„…a najednou…“ pokračoval: „se z tý nádherný ženský stala ropucha.“
„No fuj tajbl!“ zakřenil jsem se a znovu si odplivl. Navlíkl jsem kalhoty a měl jsem se k odchodu.
„Stejně je ten tvůj sen zvláštní,“ zašeptal Sajmon: „protože zrovna včera Brut šílel, jak sis povídal s Kikinou a prohlašoval něco v tom smyslu, že tě zabije.“Otřásl jsem se. Pak se ozvala z tábora píšťala, která oznamovala rozcvičku. Rozběhli jsme se skrz chladný letní les.

Stihli jsme to jen tak tak. Služba, která měla kuchyni se odebrala do kuchyně. Pruras (prudérní ras - to byla jen taková sranda, kterou si děcka vymysleli, aby ji škádlily, no a pak se to tak nějak ujalo a Míše to zůstalo), jak se tak říká naší hlavní vedoucí Míše, se zamračil. Podívala se na hodinky, pak nás okem spočítal a pak se ozval její drsný hlas: „Tady někdo chybí!“ přelétl jsem pohledem zúčastněné a pak se sám pro sebe zachechtal. „Lukáši!“ Začlo se odevšad ozývat, jak všichni volali na opozdilce. Ve stanu se však nikdo nehýbal. Pruras poslal Kikinu, aby ho šla vzbudit.
Přiblížila se ke stanu a odhrnula plachtu. „Ííííííkkkk!“ ozvalo se a my jsme najednou strnuli, už jsem se nechechtal. Kiki si rukou přikryla ústa. Stále se nikdo nehýbal. Pak jsem se pohnul a přiblížil se ke svému stanu. Zpoza Kristýny jsem pohlédl dovnitř. Ruka mi vystřelila k ústům a já se musel bránit, abych taky nevykřikl. Lukáš ležel čelem k nám, oči i ústa měl otevřená. Všude kolem něj bylo nablito. Ruka mu chyběla, ale z rány mu netekla krev. Měl ji tak nějak…seškvařenou. Na plachtě bylo rudou barvou napsáno: SETH. Polkl jsem a ochranitelsky jsem objal Kristu, která se stále na tu hrůzu dívala, víčka měla rozšířené děsem.
Pak se všechno opět rozhýbalo. Rychle jsem zavřel plachtu, aby to nespatřila ostatní děcka a mávl roztřesenou rukou na Prurase. Ten už se nemračil, spíš měl v očích obavy, když nakoukl dovnitř a ucítil ten zápach škvařeného masa, asi se mu chtělo omdlít, ale Míša se držela . Opřela se rukou o stan a pohlédla na mě a na Kiki.
„P…p…oo…moc.“ Ozvalo se jí za zády chroptění. Rychle se otočila zpátky a pak vykřikla: „Přineste vodu! Rychle!“ Nejprve se mi nohy nechtěli hejbat, ale pak sem je k tomu přinutil. Doběhl jsem ke srubu, ze stolku sbalil flašku neperlivý vody a hrníček, pak jsem se rozběhl zpátky ke stanu. Vrazil jsem do Bruta, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.
Flašku s hrnkem jsem podal Prurasově napřažený ruce. Kiki stále stála a třeštila oči. Pak si Míša poručila o dezinfekci a fáče. Doběhl jsem do lékařského stanu a nevšímal jsem si všech strnulých pohledů. Zdálo se mi jako bych já byl jedinej, kdo se v táboře pohybuje. Nahrabal jsem v lékařské krabici co nejvíc fáčů a pak jsem sbalil flašku dezinfekce a doběhl zpět ke stanu.
Zatím Míša dávala Lukášovy do úst vodu a snažila se ho probrat, protože upadl do mdlob. Podal jsem jí fáče s dezinfekcí.Nastříkala mu ji na pahýl co mu zbyl z ruky a začala to omotávat fáčema. Klekl jsem si vyčerpaně na zem a do očí se mi začali hrnout slzy. Ke stanu pomalu začali chodit ostatní a vyděšeně zírali na Lukáše, ale Pruras je odehnal a nařídil, aby šel každej do svýho stanu a nevylejzal dokud jim neřekne. Brutus vzal ochranitelsky kolem ramen Kristu a já nevím proč, ale prostě jsem mu byl vděčnej a usmál se na něj. Starostlivě mi pokynul. Objal jsem si hlavu a strčil jí do klína. Seděl jsem tam asi půlhodiny. Mezitím přišla Mejda (další vedoucí, starající se o jídlo) a nakoukla do stanu. Spustil ji hysterický záchvat, ale pak ho nakonec vystřídala starostlivost a pomáhala Míše ošetřovat Lukáše. Radily se spolu o tom kdo odveze Lukyho do nemocnice. Nakonec přijel Tlemil s jídlem a naběhl do tábora se šíleným vztekem, že mu nikdo nepomáhá odnést jídlo do srubu, zastavil se a nevěřícně se rozhlížel po táboře, když nikde nikoho nespatřil. Pak si mě všiml, jak sedim s hlavou v klíně a rozběhl se ke mně. „Co se to tady k sakru…“ zastavil se mu jazyk při pohledu na Mejdu a na Prurase.

***

Po nepříliš široké silnici, která vedla lesem jelo auto asi stokilometrovou rychlostí. Byla to stará Fordka tmavomodré barvy. Okýnko bylo pootevřené a linul se z něj cigaretovej kouř. Na zadní sedačce kdosi ležel a jenom tiše sténal. Celou noc pršelo a terén byl kluzkej. Místy to gumám podklouzávalo.
Mejdě za volantem slzely oči s cigaretového dýmu. Vzdychla a zbytek nedokouřené cigarety hodila ven z okna, pak oběma rukama uchopila za volant. Blížila se k nejhoršímu úseku cesty. Silnice tam vedla nad dvěstěmetrovou propastí a vždycky když tamtudy jela, zmocnila se jí závrať. Pohlédla do zadního zrcátka na ležícího Lukáše. „Klid to bude dobrý,“ snažila se ho uklidnit. Asi před půl hodinu nabyl vědomí a teď jenom sykal bolestí. „Klid.“ Možná se jenom snažila uklidnit sama sebe, protože on vypadal celkem v pohodě…tedy až na to, že mu chyběla jedna ruka a byl celý zesinalý v obličeji. Si pitomá husa! Zařvala na ní její druhý společník, co jí přebýval v hlavě. Mlč! Okřikla ho.
A proč bych měl? Si pitomá husa. Proč ses přihlásila na tuhle cestu?
Protože mu můžu zachránit život.
Houby, mohlas tam poslat Tlemila, beztak tě štval, jak se tvářil celou dobu vážně.
Prostě jsem tam nechtěla bejt…
Protože ses bála, to co udělalo Lukášovy tohle, tam mohlo stále ještě bejt.
Mlč!
Ten hryzavý hlas utichl a Mejda si oddechla. Něco jí přeběhlo přes cestu a ona hodila smyk do prava. Příliš pozdě si uvědomila, že je nad propastí. Auto padalo a poslední co problesklo hlavou bylo otravné: Já ti to říkal. Pak přišla tma.

***

Míša nás všechny nahnala do jídelny. Na jídlo jsme všichni dostali akorát suchej rohlík a hrnek studeného čaje od včerejška. Ale bylo mi to jedno. Jen jsem ukusoval a čekal než přijdou. Vedle mě si sedl Sajmon a z druhý strany Ála. Nikdo nemluvil, jen stejně jako já zírali do svých hrníčků.
Nakonec se jídelna zaplnila, byli tu všichni až na Lukáše, který byl touhle dobou už dávno na cestě do nemocnice s Mejdou. Scéna působila trochu groteskně, jak všichni jen tupě zírali do svých hrníčků. Jen kdyby to nebylo tak vážné. Přišel Tlemil a hned po něm Pruras. Jakoby nevěděl co říct, pak se jen nadechl a spustil:
„Všichni už asi víte co se stalo, jen ty starší prosím, aby neříkali detaily těm mladším. Prosím o shovívavost. Víme co se stalo, ale nevíme jak. Jediný kdo by nám to mohl říct je Ondra,“ pohlédl na mě a s tím se otočili všichni a já znervózněl: „ale ten tvrdí, že když ráno vstával, byl Lukáš ještě v pořádku. A nám nezbývá nic než mu věřit. Musim se proto zeptat, když jste ráno vstávali, nevšimli jste si kolem Ondrova stanu něčeho podivného nebo jste něco neslyšeli?“ Chvíli stál v očekávání, ale my jsme jen zavrtěli hlavou.
„Tak dobrá,“ promluvil Tlemil: „ děcka můžou odejít a praktikanti tady zůstávají.“ Všichni odešli a zůstali jsme tam jenom já, Brutus, Kikina, Sajmon a Dana. Danča byla v mnoha ohledech hezčí než Krista. Byla to taková moje-naše bohyně. Víc úsměvů sem vlastně věnoval jí než Kristýně a taky jsem si myslel, že to Brut vidí.
„Je tady něco divnýho,“ promluvil tiše Tlemil.
„Jo,“ pokračovala Míša: „Lukáš tu ruku měl doslova urvanou od těla, to musel udělat buď někdo hodně silnej nebo nějaké zvíře, protože si nedokážu představit, že by to udělal člověk. A pak je tady ta otázka, proč ta ruka byla opálená a ten nápis: SETH. Vůbec to nedává smysl. A taky, jak to mohl udělat někdo neslyšně během asi pěti minut, kdy šel Ondra na záchod ze Sajmonem? A ty zvratky, i když ty se daj vysvětlit…no snad si dokážete domyslet jak.“ Domluvila a stále se mračila, pohlédla na Tlemila a ten akorát přikývl:
„Jo je to divný a my nejspíš budem muset zavřít tábor… bude to poprvý od roku devadesát…“
„Počkej,“ zarazil ho Sajmon: „chceš říct, že už se v devadesátým tábor rušil? O tom nic nevím.“
„Jo já taky,“ přitakal jsem. Brutus s holkama jen mlčky pozorovali Tlemilovu chladnou tvář.
„No v tom devadesátým, jsme tu byly a já byl poprvý praktikant jako vy,“ ukázal na mě s Kikinou: „a Míše bylo čtrnáct let. Tehdy se tady ztratilo jedno dítě a musel být kvůli tomu tábor uzavřen.“
„Jak se ztratilo?“ optal se zvědavě Brutus a promluvil tak poprvé od nalezení Lukáše.
„No,“ pokračovala dál Pruras: „pokud si to pamatuju správně, byla bojovka. Jenže tehdějdší vedoucí byli debilové. Natáhli trasu kolem propasti-tam by se trasa rozhodně dělat neměla. No… (chvíle ticha) a prostě jsme šli a v táboře jsme pak zjistili, že nám chybí malej Tomáš. Zavolali tehdy polici, pátralo se po něm a speciální tým hledal i na dně propasti. Nikdy nic nenašli. Tomik zmizel a za rok se tu konal další tábor, jakoby se nic nestalo. Byli noví vedoucí a taky se od té doby nic vážnějšího nestalo.“ Zalapal jsem po dechu. Takže se tu už jednou stalo něco podobného. Teda, né že by se dala ztráta dítěte srovnávat s dnešní hrůzou, ale takový ten prazáklad to mělo. A nám zavřou tábor.

Pak jsme marně čekali do setmění na Mejdu s Lukášem a policii, která by vyšetřovala.

Nikdo nepřijel… napsal/a: seneposer 10:34 Link komentáře (1)



heh dneík

27.Červen 2005


Tomáš seděl na větvi a poslouchal zpěv ptáku. To zatracenný slunce mu spalovalo kůži. Ani stín stromu, ohromného stoletého dubu, ho nechránil před žárem. V zamyšlení přežvykoval stvol trávy. Přemýšlel o tom, jak nejlépe prožít život, ale nic kloudného ho nenapadalo. Samozřejmě myslel, že by mohl bejt zářivá Hollywodská hvězda, ale nebyl blbej a dobře si uvědomoval, že e to malichernej sen mylýho kluka. Jenže Tomáš už nebyl malej kluk. Bylo mu 16 a moc dobře si uvědomoval reálie života a jediný v čem trochu zářil, bylo že napsal ve třinásti knihu, která se stala bestsellerem. Bylo to o partě kluků a holek a o tom, jak jsou na škole v přírodě a snaží se je pozabíjet šílenej řidič autobusu. Na jeho věk to byla tenkrát celkem brutální záležitost, ale vydělala mu na několik bezva věcí, tak to neřešil. Dnes už byl pomalu v zapomění, jen někdy se stávalo, že k němu přiběhla nějaká stará panička a objalo ho kolem ramen a požádala o podpis.
Tomáš připlácl komára, kterej ho otravoval ke dřevu. Dál přemýšlel.
Pak jeho život spěl nezadržitelně k tomu, aby se stal spisovatelem. Publikoval v časopisech několik povídek, ale všechny se staly propadáky a upadly v zapomění, stejně jako on. Uběhli dva roky a on musel přemýšlet na jakou školu se pošle. Co bude studovat. Jeho největším snem bylo stát se filmovou hvězdou, ale to se mu nezdařilo a jeho naděje pohasly, když ho nepřijali na konzervatoř. Pak mu zbývala jedna volba. Poslal přihlášku na střední knihkupeckou a tam ho přijali. Nyní, kdysi tak nadějný talent, studoval dějiny literatury a zápasil se známkamy ny vysvědčení. Prvák končil a on se nikam nedostal. Jeho život směřoval pomalu, ale jistě do sraček.
Tomáš se taky na začátku roku stal právoplatným punkerem. Chodil na koncerty, kde pak popíjel laciné dryjáky a mizel v šedi zapomění. Stále to zapomění. Tomáš si dal v duchu facku. Seskočil ze stromu a zamířil k baráku.
Celej život bydlel v usmoleným panelákovým pekle. Beton, beton a zase beton. Všude ho obklopovaly tuny betonu a tisíce neznámých tváří, se kterými se potkával. Tak nevýraznými. Jeho kamarádi ze základky byli úplně jiný než on. Věnovali se svým zájmům a to bylo v případě kluků: hrát fotbal, florbal nebo basket, dále pak balit někde jointy a když zbyde nějakej čas, tak taky holky. A u holek to bylo: ráno kosmetika, odpoledne kosmetika a večer si hodit nějaký bahno na ksicht, venku potkávat kamarádky, chodit s nimi na diskotéky a drbat o časech minulých, kdy byla ta a ta nejlepší kamarádkou a jak se ta a ta pohádala. Byli to všichni úplně jiný typy. Tomáš jim vždycky připadal trochu zvláštní a taky mu záviděli jeho slávu, kterou mu vynesl jeho román. Nepřehlíželi ho, jako nějaký smetí, ale zároveň se s ním nebavili, jako s jinými. Byl pro ně zvláštní. Byl pro ně tak troch exot.

Došel do baráku a odemknul vstupní dveře. U výtahu stál strejda Koumek z devátého patra. Všichni v baráku byli strejdové a tety, jelikož se sem všichni nastěhovali v mladém věku se svými ratolestmi a velmi rychle se seznámili. "Tak kam pak jdeš válečníku." Strejdu Koumka viděl Tomáš vždy s úsměvem na rtech, ale nikdy tak z cela nepochopil jeho propracovanou psychiku, která se jistě za jeho infaltinními osloveními skrývala.
"Domů, strejdo."
"Aha a jak to jde ve škole?" všichni v baráku se furt ptali na školu.
"No, jde to, strejdo."
"A kolik budeš mít jedniček?"
"Jako šafránu, strejdo." v překladu, že jedna možná bude.
"Hmmm, tak to jo kluku." výtah konečně přijel a oba nastoupili dovnitř. Tomáš se postavil dozadu a všemi možnými výrazovými prostředky dával na jevo, že nehodlá v rozhovoru pokračovat. "A jak se těšíš na prázdniny?" - tak pro to mě nevzali na konzervatoř - pomyslel si Tomáš a zazubil se na Koumka: "Ale jo, už se těšim, hlavně až zase budeme stahovat na táboře nějakou veverku z kůže." Strejda vyvalil oči a nasucho polkl. Pak vystoupil.
Tomáš se svezl ještě tři patra do jedenáctýho a pak vystoupil také. Nahmatal v kapse klíče a odemkl. "Ahoj mami!" zvolal do tichécho bytu. Jako vždy smrděl po spálené gumě. Z obýváku se ozvala nějaká odpověď, ale to už Tomáš za sebou zabouchl dveře do pokoje. Lehl si na postel a snažil se neudusit tím strašlivým dusnem, které v pokoji panovalo.

Na škole, kam chodil nyní, byli docela jiný lidi. Samozřejmě, že tam byla zase ta smečka těch věčně ukecanejch holek, co si myslela jenom na nějakou SuperStar, ale zároveň tam byli i jiné holky. Podle jeho soudu docela bezva. Nejlepčí byla Markéta. Věčně se usmívající černovlasá punkerka se smyslem pro jeho ironický humor. Právě ona ho vzala na jeho první koncert a právě ona z něho udělala punkáče, jak má být. S nenávistí k betonovému světu, ve kterém žije. Chodil s ní dva tejdny, pak se rozešli s tím, že raději zůstanou přátelé a taky jimi byli. Jen nikdy nemohl zapomenout na její sladké polibky a když jí čechral ve vlasech...

Dveře se rozlítly. Dovnitř vletěl jeho mladší bratr a šílenmě kašlal.Jmenoval se Robert a rodiče ho darovali Tomášovy k jeho třetím narozeninám. Byla opravdu velká legrace, když slavili narozeniny pospolu, jako správní bratři. Nejlepší kamarádi. Opak byl ale pravdou. Robert Tomášovy strašně pil krev, už od doby, kdy se narodil. Nyní se vrátil z ragbiového tréninku a kašlal.
"Tak jakej byl zápas Robi?" zajímal se Tomáš.
"To nebyl zápas, debile, ale trénink.(kašl kašl) Byl jsem jako vždy nejlepší a nejsilnější ze všech." dodal pyšně Robert.
"No i já bych se bál takovýho špekouna."
"Cos to řekl? (kašl kašl kašl)"
"Já? Nic."
"Slyšel jsem, že jsi mi řekl špeku."
"Tak to neni pravda, ty jeden buřtžroute." on Robert strašně miloval buřtíky a párky.
"(kašly kaš)" Robert se svým zavalitým bachorem vrhnul na ležícího Tomáše. Ten se začal po chvíli dusit, mlátil rukama a pak přestal. Robert se zvednul: "Tomáši, co je s tebou? Tomáši!"
"Co tady řvete!" vlítla do pokoje matka s vařečkou v ruce. Bylo jí jasné, co se asi odehrává vedle v pokoji.
"Já nic neudělal." dal se do úpěnlivého breku Robertek. Máma na něj udiveně zírala a pak pohlédla na Tomášovo mrtvé tělo a zhrozila se: "Cos to udělal! Mor a polednici na tebe!"
Tomáš už to nevydržel a dal se do šíleného smíchu až se dávil. "To jsem vás dostal, haha!" v místnosti všechno zmlklo, kromě Tomášova smíchu. Matka svěsila ruce a Robert si vytíral oči a přitom potichu kašlal.
Máma se s nima nakonec nepárala. Robertovy vynadala a poslala ho umejt si ruce a spolknout nějaký prášky. Pak zůstala na pokoji sama s Tomášem. "Ty si myslíš, že je to nějaká sranda? Že život je nějaká sranda? Že ubližovat mladšímu bratrovy a to psychicky je nějaká sranda? Koukni na něj. Je tak tlustej, že pomalu neprojde dveřmi. Jaká je podle tebe asi pravděpodobnost, že tvůj bratr dostane ve třinácti infarkt? Co myslíš?"
"Malá" zkusil Tomáš.
"Je padesáti procentní frajere!" vyvřískla a přetáhla ho přes obličej vařečkou a vykráčela z pokoje celá rudá. Tomáš si lehnul na břicho a zaryl obličej do peřin, svírajíc si si pevně obličej.

Pak byli ve třídě ještě další holky, které stály za to. Dominika s Petrou. Sice poslouchaly techno, ale dalo se s nima bavit. Hlavně se mu na těch holkách líbilo, že jedna má červenou palici a ta druhá jí má bílou. Kontrastovala tak sešívaná barva Slávie, jejíž byl zarytý fanda. Další holky byly taky fajn, ale ve třídě nebyly jen děvčata, ale taky nějací kluci. Ze všech nejvíce se mu zamlouval Jirka. Frajer, kterej by za trochu trávy prodal i vlastní mámu, ale jinak byl v pohodě. Ze třídy si asi s ním nejvíce Tomáš rozuměl. Ostatní byli spíše klasičtí "knihkupci" a knihomolové. Teda nesmíme opomenout Diskanta, pořád nagelovaného mládence s černými vlasy a růžovými spoďáry. Ale jinak byl taky fajn.
Jirka se Tomášovy líbil hlavně pro svoji přímost, kterou oplýval až vrchovatě a ničeho na světě se evidentně nebál. Ani policajtů ani teroristů, ani toho, že ho chytěj na záchodě, jak pokuřuje Mariánku. Nebál se oslovit holku a říci jí o co mu jde, nebál se takřka ničeho. Dlouhé vlasy mu čouhaly ž po prdel a na tváři měl vždy úsměv a to i ve chvílích, kdy nebyl zhulenej. Vždycky dokonale vyprávěl vtipy a dokázal vypointoat nudnou historku o projížďce metrem a za to všechno ho Tomáš obdivoval. Jirka se pro něj stal vzorem, ale jen třídním. Tomáš jich jinak měl mnohem víc. Jeho největším vzorem zůstával Stephen King. Známý to americký spisovatel.

K večeru bylo už venku chladněji a smrákalo se. Stejně tak přestávala být atmosféra v bytě tak hustá. Tomáš se nejprve omluvil Robertovy a ten jemu, pak se objali a bráchovsky přišli za mámou, aby se jí najednou taky omluvili. Ta měla v očích slzy a ani při jejich omluvě nedutala. Pak se usmála a oba je bjala a chvíli si pobrečela, pak se optala, jestli ta rána vařečkou nebyla tak strašná a Tomáš odpověděl, že ne. Radši nemluvil o vyražené stoličce. Potřeboval totiž, aby ho máma ještě dnes pustila na koncert do Mlejna. Zdejšího klubu, kde se jednou do měsíce konal koncert nějaké lepší skupiny a to se pak sjeli punkáči z celé Prahy z nataženými číry, aby si pořádně zapogovali.
"Hele mami?" zeptal se Tom při večeři: "myslíš, že bych mohl dneska na koncert?"
"A kam?"
"Do Mlejna, dneska hrajou Vypasený prasata a já je ještě nikdy na živo neviděl, prosííím." nasadil Tomáš svůj nejněžnější výraz.
"(kašl kašl KAŠL kašl kašly kaš)!!!"
"Jsi v pohodě Robertku?" kapesníkem se snařila setřít Robertovy z papule čokoládovou polevu.
"Jo jsem mami."
"Tak můžu nebo ne?"
"Jo tak si jdi, ale buď doma brzy, slibuješ?"
"Jo slibuju." Tomáš si za zády překřížil dva prsty. Snad to nebude takovej průser jako minule, když se vrátil ožralej v deset hodin a blábolil cosi o útoku na planetu. Pak měl zaracha na několik tejdnů. Ono tenkrát nešlo o to, že se vrátl nalitej, ale že přerušil rodičům sledování nějakého filmu a když se vrátili z nemocnice, tak už běželi jen závěrečné titulky. V nemocnici bylo peklo, ale o tom až jindy.

V sedm měli sraz na metru s Markétou a Tondou. Jeho dalším kamarádem ze školy, ale on byl z obchodníků a taky s nim chodil jako s jediným na školu už od základky. Tonda dorazil trochu později, ale stále včas, aby stačili koupit nějaký víno s kolou.
Ve třičtvrtě na osm už stáli před Mlejnem s razítky na rukou. Vstup na Vypasená prasata byl sice drahý, ale snad to bude stát za to. Markéta se zrovna vítala s nějakýma kámošema co ani Tomáš neznal, a že jich poznal za celej ten rok celkem dost. Taky si potřásl rukou s několika kamarády a probrali (jako vždycky) to, že se na koncert dneska dostane každej, čímž mínili hlouček diskantsky vypadajících hochů stojících opodál. Upíjeli vína s kolou a smály se. Tomáš si došel pro nějaké pivo a zároveň pokukoval po nějakých holkách, se kterejma by mohla bejt zábava. Bylo jich tam celkem dost. Holek jako Markéta. pravý punkáčský zbůží. Holky s punčochama a natrhanejma džínama. Holky v kožených bundách a i holky s číry. Dneska tady bylo zkrátka celkem narváno, ne jako minule na Čahounech, kdy se dostavilo asi pět punkerů a zbytek diskofilní hovada, co si to spletli s diskemm.
Jak si nesl Tomáš pivo, něco do něj vrazilo a pivo zčásti vyšplouchlo na zem. "Jé promiň. Já nechtěla." omlouvala se červenovlasá punkerka menší postavy, ale s dobře zaoblenými tvary. Tomáš na ní chvíli zíral, Respektive do jejích purpurových očí (to jsem asi trocu přehnal) a pak zamumla jen: "To nic, nic se nestalo."
Dívka se usmála: "Jsem Vendula, ale kamarádi mi říkají Vinci." a napřáhla ruku. Tomáš jí ztisknul a odpověfěl způsobem sobě vlastním: "Budu ti říkat Vendula, to je hezčí, jsi tady s nějakým přítelem nebo tak něco?"
"Ty jsi roztomilej." pohladila ho po bradě a on se málem rozplynul: "ale jak říkají tobě?"
"Jo já jsem Tomáš a...a přátele mi říkají debile." lacinný fórek zapracoval a Vendula se zasmála.
"A co ty? Jseš tady s někým?"
"No já jsem tady s kamarádkou...ehm..Markétou, možná znáš?" ukázal pivem na Markétu, která si na zemi o kousek dál balila cigaretu. Ne jointa, ale cigáro. Vendula zvaná Vinci něco vykřikla a skočila na sedící Makrkétu. A už byly holky v sobě. Kolem se válel tabák a papírky, které se rozházeli při souboji a děvčata ležela na zemi a tahala se za vlasy. Ostatní punkáči jen zděšeně přihlíželi a někteří povzbuzovali. Tomáš stál jako opařenej. To nebylo klasické vítání, kdy se holky objímaly a dávaly si pusinky na tváře. To byl lítý boj o život. Lokl si piva, podal sklenici diskantovy, co stál vedle něj a blaženě se usmíval. Tomáš vtrhl mezi bojující holky.

Kytarista hobloval kytaru a basista vybrnkával melodie. Zpěvák vyřvával sprosté písně a často písně k zamyšlení. Prostě punk, jak má bejt.
A zatímco se v kotli pogovalo jako o život, Tomáš oštřoval papírovým kapesníčkem Vendule ránu na tváři. Ta ho řitom zasněně pozorovala a on sám sebe nemohl vynachválit, jak byl dobrej, že zasáhl. Vendula se mu svěřila, že by jinak Markétu jisto jistě zaila a označila ji přitom, jako děvku prašivou. Že kdysi měla kluka a právě Markéta jí ho přebrala a tak měli holky na sebe pifku.
Zatímco Tomáš ošetřoval Vendulu, o kousíček dál ležela Markéta na Tondovy a vylévala mu své srdce. "Ta holka je zlá. Kdysi dávno, ještě když jsem začínala punk poslouchat a učila se pogovat od svých starších kamarádů, tak ta holka byla moje nejlepší kamarádka. Ale pak jsem měla kluka a strašlivě jsem ho milovala a ta čubka o tom věděla a schválně si s ním začla. Od té doby se nenávidíme a vždy když se vidíme, musíme se porvat."
"Ale to bude dobrý." políbil ji lehounce Tonda. Chvíli zírala upřeně do jeho očí a pak de vpyla do jeho úst. Jejich jazyky roztančily vlastní soukromé pogo. (to je ale přirovnání, co?)

"Hele...nešel bys na chvíli na vzduch? Je tady celkem dusno." navrhala Vendula a Tomáš přikývl. Prokličkovali skrze hromadu těl a vyšli před Mlejn. Postávalo tam několik hloučků a linul se tu pach trávy. Vendula nahmatala v kapse krabičku od cigaret a jednu Stařenu si strčila do pusy. Nabídla Tomášovy, ale ten taktně odmítnul, že nekouří. Pak tam chvíli postávali a nechali na sebe foukat teplý letní větřík. "Hele, kolik ti vlastně je?" přerušila Vinci hrobové mlčení.
"16 a tobě?
"18."
"Vypadáš celkem dobře na 18." Vendula se zachichotala.
"Jo ty taky - na 16." usmáli se oba a zase mlčeli. Tomáše dráždil kouř z její cigarety, ale radši mlčel. Přeci jen byla o dva roky starší a jeho naděje na to, že by ji mohl sbalit se tím pádem ztenčily na minimum. Byla to opět ona, kdo po chvíli prolomil mlčení: "Kdy si měl na posledy holku?"
"Jako že jsem s ní chodil?" zeptal se Tomáš mírně vyvedenej z míry. Čekal cokoli, ale tohle rozhodně ne.
"Ne, já myslim, kdy jsi naposledy spal s holkou?"
To ti jako mám povědět, že nikdy? No to bych se pěkně ztrapnil. Pomyslel si Tomáš. "No asi před měsícem...nevim přesně."
"HMMM








napsal/a: seneposer 07:48 Link komentáře (0)