Trocha pravdy?
07.Červen 2006Jsi jak ta růže,
Utržená z jara.
Jsi mi blíže,
Než kdy byla Jana.
Hovadina. Zmačkal jsem papír a hodil ho do koše. Zmuchlaná koule papíru se ale odrazila od ostatních zmuchlaných koulí papíru a dopadla na zem k ostatním zmuchlaným koulím papíru. Povzdechnul jsem si. Já tu pitomou milostnou báseň pro Oldu snad nikdy nesesmolim! Však vidina, jak Olda stojí u oltáře s tou pitomou fuchtlí Veronikou, mě naplňovala optimismem k další práci.
Kdyby ta holka nebyla taková sketa, tak by se básničky pro ní psali určitě mnohem lépe.
Mám tě rád,
Snad mě máš taky tak ráda
Kvůli tobě budu se prát
Vem si mě za ženicha...
Další koule letěla k hromadě v koutě. A víš co? Víš co Oldo? Pomyslel jsem si v záchvatu vzteku a div v prstech nezlomil nezlomitelnou propisku od firmy Jolly. Jdi do řitě s Veronikou a s nějakou svojí svatbou!
Znova jsem pomyslel na Veroniku. První dva měsíce jsem se nedivil, že po ní Olda tak touží. On Oldík byl vždycky takovej sukničkář a holka jako Veronika se mu zaručeně musela líbit. Krásný nohy... dobře tvarovaná prdelka... útlej, ale ne anorextickej pas.... prsa velikosti tři a v obličeji to byla hotová princezna. Do konce se proslíchalo, že se spustí s kdekým, ale Oldovy to bylo jedno. Dlouho jsem mu za to nadával, ale pak jsem rezignoval. Každej chlap pro ní slintal a když neslintal, tak mu bylo na ksichtě jasně napsáno: Přeříznul bych tě!
Do konce se proslíchalo, že se spustí s kdekým, ale Oldovy to bylo jedno. Dlouho jsem mu za to nadával, ale pak jsem rezignoval
Vytáhnul jsem další papír a zakoukal se na fotku svojí Irenky, která byla zrovna na nějaký stáži v Německu. Irenka... takovej můj andílek. Za měsíc tomu bude rok, co jsme se poznali. Bylo to jako v nějakým románu od Steelovky. Stál jsem v metru a pročítal si Metro noviny na straně 5, když přistoupila ona. Černý vlasy jí spadali do očí, tak že si je musela každou chvilkou odhrnovat na stranu. Zprvu jsem jí nevěnoval takovou pozornost, i když její celkovej vzhled upoutal spoustu pánů kolem, ale mě ne. Mě zrovna zaujal článek v Metro novinách na stránce 5, ve kterém se psalo o velikém nedostatku ryb na Znojemsku.
Ta dívka si stoupla vedle mě a nakoukla přes rameno (to jsem však znal až z jejího pozdějšího vyprávění, tak jsem byl zabrán do úbytku ryb), aby viděla co si čtu. Pak vytáhla svoje vlastní Metro noviny a otevřela stránku 5 s úbytkem ryb. Pak si stoupla jakoby náhodou kousek přede mě, abych viděl, že si čte ryby se Znojma.
Jak jsem si nemohl nevšimnout! Když stála tak, že zadkem se dráždila mího nejlepšího kámoše?
Překonal jsem všechno svoji smělost a vykoktal rozpačité: „Jééé... vy taky čtete o tě rybách na Znojemsku?“
„Ano, ano. Strašně zajímavé, viďte?“ usmála se na mě a v tu chvíli mě dostala. Vystřelila ruku a strčila mi ji pod nos: „jsem Irena.“ Chvíli jsem zmateně koukal po ruce a pak ji uchopil a opětoval úsměv: „Ondra, těší mě...“
No a pak jsem si celou dobu jízdy v metru jen tak povídali a vystoupily společně na Palmovce. Ona řekla, že musíme hnedka někam zajít, jestli nemám čas. A já i když jsem čas neměl a měl jsem sraz s kámošema ze školy, jsem šel.
Strašně jsme se nametli a já se ráno probudil v jejím bytě. Zamilovali jsme se do sebe a od tý doby spolu jsme. Ona je perfektní, umí snad 5 světových jazyků plus jeden nesvětověj... češtinu. To vždycky říká, když se seznámí s někým novým.
Je to takovej můj anděl, no co bych vám povídal.
Zrovna je na tý stáži v Německu, kam jezdí nějak často, ale snažím si nestěžovat a nedělat problémy.
Ale proboha dost o Ireně, já píšu básničku pro tu děvku Veroniku. Stejně nechápu, jak to Olda nemůže vidět. Nosí moc tlustý Růžový brýle, tím to je.
Podíval jsem se ještě jednou na fotku Irenky a poslal ji kamsi do Německa pusu.
Třeba mi ty básničky teďka půjdou líp.
Miluju tvůj úsměv,
Tvoje řasy
Omdlévám tebe spatřiv
Umírám pro tvoje oči.
Jsi jak tornádo z nebe,
Jsi moje štěstí převeliké,
Neblbni! Oldo! Blbe!
Neznám holku co má tak nízké iq!
„Do prdele!“ zařval jsem do ticha „Pracovny“, jak jsem nazval svůj pokojík 4 krát 4 metry.
Je blbá a je to štětka! Ne jako Irenka. Jak můžu psát o úsměvu, o řasách a o tornádu z nebe , když to není pravda! Když vůčí ní nikdo nemůže něco tak silnýho cítit?
A ještě k tomu je to tak blbá, arogantní, narcistická svině!
Oldo, kamaráde! Kam si své oči dal? Kam? Žes sis je samotou raši nevyplakal?
Ale já nechci ani říkat, že je blbá, ani že je to štětka. Olda ji miluje, jako já miluju svýho Anděla, tak mu tu básničku nějak sesmolim. A nadosmrti se pak budu vídat s tou...
Jsem básník? Jsem! Tak jdu na to.
Naložil bych si tě do grilovacího koření,
Pak bych tě celou olízal,
Na jazyku vzniklo by pálení,
Že jsem nikdy nic tak dobrého nelízal,
Ty moje božský stvoření.
Ještě než dopadla koule odražená od koše na zem, byl jsem z baráku pryč, a rovnou běžel pro krabičku cigár a nějaký porno časopis, třeba to pomůže. Třeba pak napíšu nějakou báseň, která obletí celej svět a ze mě se stane známej milovník... Co blbneš? To je přece dopis pro Oldu....teda pro Veroniku od Oldy!?
V Pracovně jsem položil časopis na stůl vedle dalšího volnýho listu papíru, na kterej jsem hodlal zplodit svůj nehoráznej výtvor.
Otevřel jsem okno, zapálil první cigáro po třech letech a nakouknul do časopisu. Chvíli jsem projížděl různý hambatý fotky, ale pak jsem se najednou zarazil, až mi vypadlo cigáro z pusy.
Ta dívka, která tak něžně a přitom chtivě koukala do chlupatého análního otvoru nějakého blonďatýho tupce... to přece nemohla bejt ona.... to není možný! Skouknul jsem ještě pár stránek s jejíma fotkama a nebylo nejmenších pochyb.
Měla sice paruku, ale byla to ona. Stačilo jen porovnat fotku a fotku...
Moje Irenka... Můj Anděl... Hovno Anděl, ale Děvka je to!
Žil jsem s doměnkou,
že tě jen miluji.
A nedovedl jsem si to odpustit,
teď toho lituji,
že žila,
a nezbývá než dál jít.
A jsi, a jsi můj Anděl,
a vždycky budeš.
Já zatím mohu o tom jen snít,
A věřit, že mě taky tak miluješ,
A že, a že poslechneš můj pel,
Veroniko...chceš si mě vzít ?
napsal/a: seneposer 17:51 Link
