Seth kapitola I.

16.Červenec 2005

Kapitola I.

Polil mě pot, když mi Brutus přejel tupou stranou nože po břiše. „Co to děláš?“ vyhrkl jsem.
„Ber to jako varování, jestli půjdeš do Kristy, tak ti přejedu ostrou stranou po tvých nejintimnějších partiích,“ zavrčel.
„Ty vole, ty seš psycho. Já do ní nejdu,a i kdyby, tak stejně seš pako!“
„Rozmysli si co říkáš.“ Otočil nůž a přejel mi s ním po ruce. Na těch místech co mám jizvu. Rána se otevřela a já ucítil podivný brnění..
„No ty seš kretén!“ Zařval jsem a sebral všechny síly co mi zbývali a odkopl ho metr od sebe. V hlavě mi to pulzovalo a rukou jsem si svíral ránu. Vrhl se na mně a kudlou mi tlačil na krk. Zdravou rukou jsem ho jen tak tak držel, až se mi napínali provazce svalů , ale on byl na hoře a tlačil na mě celou svojí váhou. Těžce jsem oddychoval a přemýšlel co dělat. Z rány na ruce mi tekla proudem krev. Rychle jsem se rozhlížel kolem sebe až jsem spatřil kousek od levé ruky klacek. Hmátl jsem po něm, ale minul. Byl příliš daleko. Nůž se stále přibližoval ke krku a já byl celej rudej v obličeji stejně jako Brutus. Ale on se u toho šíleně křenil. Hmátl jsem po druhý a opět minul. Začal jsem zoufat. Nůž už se dotýkal kůže. Hmátl jsme po třetí a byl úspěšný. Rychle jsem praštil vší silou, co jsem měl v ochablé ruce. Odkutálel se a zůstal ležet. Oddychoval jsem a pozoroval slunce co prosvítalo skrze stromy. Byl nádhernej letní den. Z tábora výskala děcka. Chtělo se mi smát…

Probudil jsem se a třásl se zimou. Lukáš vedle mě stále spokojeně chrápal, tak sem ho nechal bejt a vykoukl ven ze stanu. Děti pomalu začali vstávat a chodily si vyčistit zuby. Bylo ráno.
Přetáhl jsem přes hlavu tričko a mikinu, nazul jsem si tenisky a vystoupil ze stanu. Protáhnul jsem si svaly, pozdravil procházejícího Jirku a vydal jsem po mostu přes potok vykonat svoji ranní potřebu. Spatřil jsem Sajmona a houkl na něj, aby na mě počkal. Zastavil se a jen mi pokynul: „Dobrý ráno.“
„Dobrý,“ zakřenil jsem se a odplivl si: „hele měl jsem divnej sen.“
„Jo já taky, byla v něm ta nejlepší bloncka, co jsem kdy spatřil.“ Nadechl se a taky si odplivl. Procházeli jsme kolem starý kadiboudy co tam stála snad už dvacet let, ale nikdo na ni nechodil.
„Jenže já tím nemyslím erotickej sen,“ zamračil jsem se: „byla to spíš noční můra. Byl tam Brutus a chtěl mě zabít kvůli Kiki.“
„A zabil?“
„Ne, nakonec jsem ho praštil klackem po hlavě, no a pak jsem se probudil.“ prošli jsme kolem latrín.
„No tak to je dobrý… hele ta kočka se ke mně furt přibližovala a pak se moje ústa pomalu blížila k jejím a…“
„Zmlkni.“ pronesl jsem chladně, mezitím jsme došli k mušlím. Stáhl jsem si kalhoty, ulevil a tím se mi najednou zlepšila nálada: „ No tak povídej jak to bylo dál.“
„…a najednou…“ pokračoval: „se z tý nádherný ženský stala ropucha.“
„No fuj tajbl!“ zakřenil jsem se a znovu si odplivl. Navlíkl jsem kalhoty a měl jsem se k odchodu.
„Stejně je ten tvůj sen zvláštní,“ zašeptal Sajmon: „protože zrovna včera Brut šílel, jak sis povídal s Kikinou a prohlašoval něco v tom smyslu, že tě zabije.“Otřásl jsem se. Pak se ozvala z tábora píšťala, která oznamovala rozcvičku. Rozběhli jsme se skrz chladný letní les.

Stihli jsme to jen tak tak. Služba, která měla kuchyni se odebrala do kuchyně. Pruras (prudérní ras - to byla jen taková sranda, kterou si děcka vymysleli, aby ji škádlily, no a pak se to tak nějak ujalo a Míše to zůstalo), jak se tak říká naší hlavní vedoucí Míše, se zamračil. Podívala se na hodinky, pak nás okem spočítal a pak se ozval její drsný hlas: „Tady někdo chybí!“ přelétl jsem pohledem zúčastněné a pak se sám pro sebe zachechtal. „Lukáši!“ Začlo se odevšad ozývat, jak všichni volali na opozdilce. Ve stanu se však nikdo nehýbal. Pruras poslal Kikinu, aby ho šla vzbudit.
Přiblížila se ke stanu a odhrnula plachtu. „Ííííííkkkk!“ ozvalo se a my jsme najednou strnuli, už jsem se nechechtal. Kiki si rukou přikryla ústa. Stále se nikdo nehýbal. Pak jsem se pohnul a přiblížil se ke svému stanu. Zpoza Kristýny jsem pohlédl dovnitř. Ruka mi vystřelila k ústům a já se musel bránit, abych taky nevykřikl. Lukáš ležel čelem k nám, oči i ústa měl otevřená. Všude kolem něj bylo nablito. Ruka mu chyběla, ale z rány mu netekla krev. Měl ji tak nějak…seškvařenou. Na plachtě bylo rudou barvou napsáno: SETH. Polkl jsem a ochranitelsky jsem objal Kristu, která se stále na tu hrůzu dívala, víčka měla rozšířené děsem.
Pak se všechno opět rozhýbalo. Rychle jsem zavřel plachtu, aby to nespatřila ostatní děcka a mávl roztřesenou rukou na Prurase. Ten už se nemračil, spíš měl v očích obavy, když nakoukl dovnitř a ucítil ten zápach škvařeného masa, asi se mu chtělo omdlít, ale Míša se držela . Opřela se rukou o stan a pohlédla na mě a na Kiki.
„P…p…oo…moc.“ Ozvalo se jí za zády chroptění. Rychle se otočila zpátky a pak vykřikla: „Přineste vodu! Rychle!“ Nejprve se mi nohy nechtěli hejbat, ale pak sem je k tomu přinutil. Doběhl jsem ke srubu, ze stolku sbalil flašku neperlivý vody a hrníček, pak jsem se rozběhl zpátky ke stanu. Vrazil jsem do Bruta, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.
Flašku s hrnkem jsem podal Prurasově napřažený ruce. Kiki stále stála a třeštila oči. Pak si Míša poručila o dezinfekci a fáče. Doběhl jsem do lékařského stanu a nevšímal jsem si všech strnulých pohledů. Zdálo se mi jako bych já byl jedinej, kdo se v táboře pohybuje. Nahrabal jsem v lékařské krabici co nejvíc fáčů a pak jsem sbalil flašku dezinfekce a doběhl zpět ke stanu.
Zatím Míša dávala Lukášovy do úst vodu a snažila se ho probrat, protože upadl do mdlob. Podal jsem jí fáče s dezinfekcí.Nastříkala mu ji na pahýl co mu zbyl z ruky a začala to omotávat fáčema. Klekl jsem si vyčerpaně na zem a do očí se mi začali hrnout slzy. Ke stanu pomalu začali chodit ostatní a vyděšeně zírali na Lukáše, ale Pruras je odehnal a nařídil, aby šel každej do svýho stanu a nevylejzal dokud jim neřekne. Brutus vzal ochranitelsky kolem ramen Kristu a já nevím proč, ale prostě jsem mu byl vděčnej a usmál se na něj. Starostlivě mi pokynul. Objal jsem si hlavu a strčil jí do klína. Seděl jsem tam asi půlhodiny. Mezitím přišla Mejda (další vedoucí, starající se o jídlo) a nakoukla do stanu. Spustil ji hysterický záchvat, ale pak ho nakonec vystřídala starostlivost a pomáhala Míše ošetřovat Lukáše. Radily se spolu o tom kdo odveze Lukyho do nemocnice. Nakonec přijel Tlemil s jídlem a naběhl do tábora se šíleným vztekem, že mu nikdo nepomáhá odnést jídlo do srubu, zastavil se a nevěřícně se rozhlížel po táboře, když nikde nikoho nespatřil. Pak si mě všiml, jak sedim s hlavou v klíně a rozběhl se ke mně. „Co se to tady k sakru…“ zastavil se mu jazyk při pohledu na Mejdu a na Prurase.

***

Po nepříliš široké silnici, která vedla lesem jelo auto asi stokilometrovou rychlostí. Byla to stará Fordka tmavomodré barvy. Okýnko bylo pootevřené a linul se z něj cigaretovej kouř. Na zadní sedačce kdosi ležel a jenom tiše sténal. Celou noc pršelo a terén byl kluzkej. Místy to gumám podklouzávalo.
Mejdě za volantem slzely oči s cigaretového dýmu. Vzdychla a zbytek nedokouřené cigarety hodila ven z okna, pak oběma rukama uchopila za volant. Blížila se k nejhoršímu úseku cesty. Silnice tam vedla nad dvěstěmetrovou propastí a vždycky když tamtudy jela, zmocnila se jí závrať. Pohlédla do zadního zrcátka na ležícího Lukáše. „Klid to bude dobrý,“ snažila se ho uklidnit. Asi před půl hodinu nabyl vědomí a teď jenom sykal bolestí. „Klid.“ Možná se jenom snažila uklidnit sama sebe, protože on vypadal celkem v pohodě…tedy až na to, že mu chyběla jedna ruka a byl celý zesinalý v obličeji. Si pitomá husa! Zařvala na ní její druhý společník, co jí přebýval v hlavě. Mlč! Okřikla ho.
A proč bych měl? Si pitomá husa. Proč ses přihlásila na tuhle cestu?
Protože mu můžu zachránit život.
Houby, mohlas tam poslat Tlemila, beztak tě štval, jak se tvářil celou dobu vážně.
Prostě jsem tam nechtěla bejt…
Protože ses bála, to co udělalo Lukášovy tohle, tam mohlo stále ještě bejt.
Mlč!
Ten hryzavý hlas utichl a Mejda si oddechla. Něco jí přeběhlo přes cestu a ona hodila smyk do prava. Příliš pozdě si uvědomila, že je nad propastí. Auto padalo a poslední co problesklo hlavou bylo otravné: Já ti to říkal. Pak přišla tma.

***

Míša nás všechny nahnala do jídelny. Na jídlo jsme všichni dostali akorát suchej rohlík a hrnek studeného čaje od včerejška. Ale bylo mi to jedno. Jen jsem ukusoval a čekal než přijdou. Vedle mě si sedl Sajmon a z druhý strany Ála. Nikdo nemluvil, jen stejně jako já zírali do svých hrníčků.
Nakonec se jídelna zaplnila, byli tu všichni až na Lukáše, který byl touhle dobou už dávno na cestě do nemocnice s Mejdou. Scéna působila trochu groteskně, jak všichni jen tupě zírali do svých hrníčků. Jen kdyby to nebylo tak vážné. Přišel Tlemil a hned po něm Pruras. Jakoby nevěděl co říct, pak se jen nadechl a spustil:
„Všichni už asi víte co se stalo, jen ty starší prosím, aby neříkali detaily těm mladším. Prosím o shovívavost. Víme co se stalo, ale nevíme jak. Jediný kdo by nám to mohl říct je Ondra,“ pohlédl na mě a s tím se otočili všichni a já znervózněl: „ale ten tvrdí, že když ráno vstával, byl Lukáš ještě v pořádku. A nám nezbývá nic než mu věřit. Musim se proto zeptat, když jste ráno vstávali, nevšimli jste si kolem Ondrova stanu něčeho podivného nebo jste něco neslyšeli?“ Chvíli stál v očekávání, ale my jsme jen zavrtěli hlavou.
„Tak dobrá,“ promluvil Tlemil: „ děcka můžou odejít a praktikanti tady zůstávají.“ Všichni odešli a zůstali jsme tam jenom já, Brutus, Kikina, Sajmon a Dana. Danča byla v mnoha ohledech hezčí než Krista. Byla to taková moje-naše bohyně. Víc úsměvů sem vlastně věnoval jí než Kristýně a taky jsem si myslel, že to Brut vidí.
„Je tady něco divnýho,“ promluvil tiše Tlemil.
„Jo,“ pokračovala Míša: „Lukáš tu ruku měl doslova urvanou od těla, to musel udělat buď někdo hodně silnej nebo nějaké zvíře, protože si nedokážu představit, že by to udělal člověk. A pak je tady ta otázka, proč ta ruka byla opálená a ten nápis: SETH. Vůbec to nedává smysl. A taky, jak to mohl udělat někdo neslyšně během asi pěti minut, kdy šel Ondra na záchod ze Sajmonem? A ty zvratky, i když ty se daj vysvětlit…no snad si dokážete domyslet jak.“ Domluvila a stále se mračila, pohlédla na Tlemila a ten akorát přikývl:
„Jo je to divný a my nejspíš budem muset zavřít tábor… bude to poprvý od roku devadesát…“
„Počkej,“ zarazil ho Sajmon: „chceš říct, že už se v devadesátým tábor rušil? O tom nic nevím.“
„Jo já taky,“ přitakal jsem. Brutus s holkama jen mlčky pozorovali Tlemilovu chladnou tvář.
„No v tom devadesátým, jsme tu byly a já byl poprvý praktikant jako vy,“ ukázal na mě s Kikinou: „a Míše bylo čtrnáct let. Tehdy se tady ztratilo jedno dítě a musel být kvůli tomu tábor uzavřen.“
„Jak se ztratilo?“ optal se zvědavě Brutus a promluvil tak poprvé od nalezení Lukáše.
„No,“ pokračovala dál Pruras: „pokud si to pamatuju správně, byla bojovka. Jenže tehdějdší vedoucí byli debilové. Natáhli trasu kolem propasti-tam by se trasa rozhodně dělat neměla. No… (chvíle ticha) a prostě jsme šli a v táboře jsme pak zjistili, že nám chybí malej Tomáš. Zavolali tehdy polici, pátralo se po něm a speciální tým hledal i na dně propasti. Nikdy nic nenašli. Tomik zmizel a za rok se tu konal další tábor, jakoby se nic nestalo. Byli noví vedoucí a taky se od té doby nic vážnějšího nestalo.“ Zalapal jsem po dechu. Takže se tu už jednou stalo něco podobného. Teda, né že by se dala ztráta dítěte srovnávat s dnešní hrůzou, ale takový ten prazáklad to mělo. A nám zavřou tábor.

Pak jsme marně čekali do setmění na Mejdu s Lukášem a policii, která by vyšetřovala.

Nikdo nepřijel… napsal/a: seneposer 10:34 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář

coco_cacuparis 21.02.2008 20:14:57

hej uplne dlouhy ne... to ani nectu.. :-)