heh dneík
27.Červen 2005
Tomáš seděl na větvi a poslouchal zpěv ptáku. To zatracenný slunce mu spalovalo kůži. Ani stín stromu, ohromného stoletého dubu, ho nechránil před žárem. V zamyšlení přežvykoval stvol trávy. Přemýšlel o tom, jak nejlépe prožít život, ale nic kloudného ho nenapadalo. Samozřejmě myslel, že by mohl bejt zářivá Hollywodská hvězda, ale nebyl blbej a dobře si uvědomoval, že e to malichernej sen mylýho kluka. Jenže Tomáš už nebyl malej kluk. Bylo mu 16 a moc dobře si uvědomoval reálie života a jediný v čem trochu zářil, bylo že napsal ve třinásti knihu, která se stala bestsellerem. Bylo to o partě kluků a holek a o tom, jak jsou na škole v přírodě a snaží se je pozabíjet šílenej řidič autobusu. Na jeho věk to byla tenkrát celkem brutální záležitost, ale vydělala mu na několik bezva věcí, tak to neřešil. Dnes už byl pomalu v zapomění, jen někdy se stávalo, že k němu přiběhla nějaká stará panička a objalo ho kolem ramen a požádala o podpis.
Tomáš připlácl komára, kterej ho otravoval ke dřevu. Dál přemýšlel.
Pak jeho život spěl nezadržitelně k tomu, aby se stal spisovatelem. Publikoval v časopisech několik povídek, ale všechny se staly propadáky a upadly v zapomění, stejně jako on. Uběhli dva roky a on musel přemýšlet na jakou školu se pošle. Co bude studovat. Jeho největším snem bylo stát se filmovou hvězdou, ale to se mu nezdařilo a jeho naděje pohasly, když ho nepřijali na konzervatoř. Pak mu zbývala jedna volba. Poslal přihlášku na střední knihkupeckou a tam ho přijali. Nyní, kdysi tak nadějný talent, studoval dějiny literatury a zápasil se známkamy ny vysvědčení. Prvák končil a on se nikam nedostal. Jeho život směřoval pomalu, ale jistě do sraček.
Tomáš se taky na začátku roku stal právoplatným punkerem. Chodil na koncerty, kde pak popíjel laciné dryjáky a mizel v šedi zapomění. Stále to zapomění. Tomáš si dal v duchu facku. Seskočil ze stromu a zamířil k baráku.
Celej život bydlel v usmoleným panelákovým pekle. Beton, beton a zase beton. Všude ho obklopovaly tuny betonu a tisíce neznámých tváří, se kterými se potkával. Tak nevýraznými. Jeho kamarádi ze základky byli úplně jiný než on. Věnovali se svým zájmům a to bylo v případě kluků: hrát fotbal, florbal nebo basket, dále pak balit někde jointy a když zbyde nějakej čas, tak taky holky. A u holek to bylo: ráno kosmetika, odpoledne kosmetika a večer si hodit nějaký bahno na ksicht, venku potkávat kamarádky, chodit s nimi na diskotéky a drbat o časech minulých, kdy byla ta a ta nejlepší kamarádkou a jak se ta a ta pohádala. Byli to všichni úplně jiný typy. Tomáš jim vždycky připadal trochu zvláštní a taky mu záviděli jeho slávu, kterou mu vynesl jeho román. Nepřehlíželi ho, jako nějaký smetí, ale zároveň se s ním nebavili, jako s jinými. Byl pro ně zvláštní. Byl pro ně tak troch exot.
Došel do baráku a odemknul vstupní dveře. U výtahu stál strejda Koumek z devátého patra. Všichni v baráku byli strejdové a tety, jelikož se sem všichni nastěhovali v mladém věku se svými ratolestmi a velmi rychle se seznámili. "Tak kam pak jdeš válečníku." Strejdu Koumka viděl Tomáš vždy s úsměvem na rtech, ale nikdy tak z cela nepochopil jeho propracovanou psychiku, která se jistě za jeho infaltinními osloveními skrývala.
"Domů, strejdo."
"Aha a jak to jde ve škole?" všichni v baráku se furt ptali na školu.
"No, jde to, strejdo."
"A kolik budeš mít jedniček?"
"Jako šafránu, strejdo." v překladu, že jedna možná bude.
"Hmmm, tak to jo kluku." výtah konečně přijel a oba nastoupili dovnitř. Tomáš se postavil dozadu a všemi možnými výrazovými prostředky dával na jevo, že nehodlá v rozhovoru pokračovat. "A jak se těšíš na prázdniny?" - tak pro to mě nevzali na konzervatoř - pomyslel si Tomáš a zazubil se na Koumka: "Ale jo, už se těšim, hlavně až zase budeme stahovat na táboře nějakou veverku z kůže." Strejda vyvalil oči a nasucho polkl. Pak vystoupil.
Tomáš se svezl ještě tři patra do jedenáctýho a pak vystoupil také. Nahmatal v kapse klíče a odemkl. "Ahoj mami!" zvolal do tichécho bytu. Jako vždy smrděl po spálené gumě. Z obýváku se ozvala nějaká odpověď, ale to už Tomáš za sebou zabouchl dveře do pokoje. Lehl si na postel a snažil se neudusit tím strašlivým dusnem, které v pokoji panovalo.
Na škole, kam chodil nyní, byli docela jiný lidi. Samozřejmě, že tam byla zase ta smečka těch věčně ukecanejch holek, co si myslela jenom na nějakou SuperStar, ale zároveň tam byli i jiné holky. Podle jeho soudu docela bezva. Nejlepčí byla Markéta. Věčně se usmívající černovlasá punkerka se smyslem pro jeho ironický humor. Právě ona ho vzala na jeho první koncert a právě ona z něho udělala punkáče, jak má být. S nenávistí k betonovému světu, ve kterém žije. Chodil s ní dva tejdny, pak se rozešli s tím, že raději zůstanou přátelé a taky jimi byli. Jen nikdy nemohl zapomenout na její sladké polibky a když jí čechral ve vlasech...
Dveře se rozlítly. Dovnitř vletěl jeho mladší bratr a šílenmě kašlal.Jmenoval se Robert a rodiče ho darovali Tomášovy k jeho třetím narozeninám. Byla opravdu velká legrace, když slavili narozeniny pospolu, jako správní bratři. Nejlepší kamarádi. Opak byl ale pravdou. Robert Tomášovy strašně pil krev, už od doby, kdy se narodil. Nyní se vrátil z ragbiového tréninku a kašlal.
"Tak jakej byl zápas Robi?" zajímal se Tomáš.
"To nebyl zápas, debile, ale trénink.(kašl kašl) Byl jsem jako vždy nejlepší a nejsilnější ze všech." dodal pyšně Robert.
"No i já bych se bál takovýho špekouna."
"Cos to řekl? (kašl kašl kašl)"
"Já? Nic."
"Slyšel jsem, že jsi mi řekl špeku."
"Tak to neni pravda, ty jeden buřtžroute." on Robert strašně miloval buřtíky a párky.
"(kašly kaš)" Robert se svým zavalitým bachorem vrhnul na ležícího Tomáše. Ten se začal po chvíli dusit, mlátil rukama a pak přestal. Robert se zvednul: "Tomáši, co je s tebou? Tomáši!"
"Co tady řvete!" vlítla do pokoje matka s vařečkou v ruce. Bylo jí jasné, co se asi odehrává vedle v pokoji.
"Já nic neudělal." dal se do úpěnlivého breku Robertek. Máma na něj udiveně zírala a pak pohlédla na Tomášovo mrtvé tělo a zhrozila se: "Cos to udělal! Mor a polednici na tebe!"
Tomáš už to nevydržel a dal se do šíleného smíchu až se dávil. "To jsem vás dostal, haha!" v místnosti všechno zmlklo, kromě Tomášova smíchu. Matka svěsila ruce a Robert si vytíral oči a přitom potichu kašlal.
Máma se s nima nakonec nepárala. Robertovy vynadala a poslala ho umejt si ruce a spolknout nějaký prášky. Pak zůstala na pokoji sama s Tomášem. "Ty si myslíš, že je to nějaká sranda? Že život je nějaká sranda? Že ubližovat mladšímu bratrovy a to psychicky je nějaká sranda? Koukni na něj. Je tak tlustej, že pomalu neprojde dveřmi. Jaká je podle tebe asi pravděpodobnost, že tvůj bratr dostane ve třinácti infarkt? Co myslíš?"
"Malá" zkusil Tomáš.
"Je padesáti procentní frajere!" vyvřískla a přetáhla ho přes obličej vařečkou a vykráčela z pokoje celá rudá. Tomáš si lehnul na břicho a zaryl obličej do peřin, svírajíc si si pevně obličej.
Pak byli ve třídě ještě další holky, které stály za to. Dominika s Petrou. Sice poslouchaly techno, ale dalo se s nima bavit. Hlavně se mu na těch holkách líbilo, že jedna má červenou palici a ta druhá jí má bílou. Kontrastovala tak sešívaná barva Slávie, jejíž byl zarytý fanda. Další holky byly taky fajn, ale ve třídě nebyly jen děvčata, ale taky nějací kluci. Ze všech nejvíce se mu zamlouval Jirka. Frajer, kterej by za trochu trávy prodal i vlastní mámu, ale jinak byl v pohodě. Ze třídy si asi s ním nejvíce Tomáš rozuměl. Ostatní byli spíše klasičtí "knihkupci" a knihomolové. Teda nesmíme opomenout Diskanta, pořád nagelovaného mládence s černými vlasy a růžovými spoďáry. Ale jinak byl taky fajn.
Jirka se Tomášovy líbil hlavně pro svoji přímost, kterou oplýval až vrchovatě a ničeho na světě se evidentně nebál. Ani policajtů ani teroristů, ani toho, že ho chytěj na záchodě, jak pokuřuje Mariánku. Nebál se oslovit holku a říci jí o co mu jde, nebál se takřka ničeho. Dlouhé vlasy mu čouhaly ž po prdel a na tváři měl vždy úsměv a to i ve chvílích, kdy nebyl zhulenej. Vždycky dokonale vyprávěl vtipy a dokázal vypointoat nudnou historku o projížďce metrem a za to všechno ho Tomáš obdivoval. Jirka se pro něj stal vzorem, ale jen třídním. Tomáš jich jinak měl mnohem víc. Jeho největším vzorem zůstával Stephen King. Známý to americký spisovatel.
K večeru bylo už venku chladněji a smrákalo se. Stejně tak přestávala být atmosféra v bytě tak hustá. Tomáš se nejprve omluvil Robertovy a ten jemu, pak se objali a bráchovsky přišli za mámou, aby se jí najednou taky omluvili. Ta měla v očích slzy a ani při jejich omluvě nedutala. Pak se usmála a oba je bjala a chvíli si pobrečela, pak se optala, jestli ta rána vařečkou nebyla tak strašná a Tomáš odpověděl, že ne. Radši nemluvil o vyražené stoličce. Potřeboval totiž, aby ho máma ještě dnes pustila na koncert do Mlejna. Zdejšího klubu, kde se jednou do měsíce konal koncert nějaké lepší skupiny a to se pak sjeli punkáči z celé Prahy z nataženými číry, aby si pořádně zapogovali.
"Hele mami?" zeptal se Tom při večeři: "myslíš, že bych mohl dneska na koncert?"
"A kam?"
"Do Mlejna, dneska hrajou Vypasený prasata a já je ještě nikdy na živo neviděl, prosííím." nasadil Tomáš svůj nejněžnější výraz.
"(kašl kašl KAŠL kašl kašly kaš)!!!"
"Jsi v pohodě Robertku?" kapesníkem se snařila setřít Robertovy z papule čokoládovou polevu.
"Jo jsem mami."
"Tak můžu nebo ne?"
"Jo tak si jdi, ale buď doma brzy, slibuješ?"
"Jo slibuju." Tomáš si za zády překřížil dva prsty. Snad to nebude takovej průser jako minule, když se vrátil ožralej v deset hodin a blábolil cosi o útoku na planetu. Pak měl zaracha na několik tejdnů. Ono tenkrát nešlo o to, že se vrátl nalitej, ale že přerušil rodičům sledování nějakého filmu a když se vrátili z nemocnice, tak už běželi jen závěrečné titulky. V nemocnici bylo peklo, ale o tom až jindy.
V sedm měli sraz na metru s Markétou a Tondou. Jeho dalším kamarádem ze školy, ale on byl z obchodníků a taky s nim chodil jako s jediným na školu už od základky. Tonda dorazil trochu později, ale stále včas, aby stačili koupit nějaký víno s kolou.
Ve třičtvrtě na osm už stáli před Mlejnem s razítky na rukou. Vstup na Vypasená prasata byl sice drahý, ale snad to bude stát za to. Markéta se zrovna vítala s nějakýma kámošema co ani Tomáš neznal, a že jich poznal za celej ten rok celkem dost. Taky si potřásl rukou s několika kamarády a probrali (jako vždycky) to, že se na koncert dneska dostane každej, čímž mínili hlouček diskantsky vypadajících hochů stojících opodál. Upíjeli vína s kolou a smály se. Tomáš si došel pro nějaké pivo a zároveň pokukoval po nějakých holkách, se kterejma by mohla bejt zábava. Bylo jich tam celkem dost. Holek jako Markéta. pravý punkáčský zbůží. Holky s punčochama a natrhanejma džínama. Holky v kožených bundách a i holky s číry. Dneska tady bylo zkrátka celkem narváno, ne jako minule na Čahounech, kdy se dostavilo asi pět punkerů a zbytek diskofilní hovada, co si to spletli s diskemm.
Jak si nesl Tomáš pivo, něco do něj vrazilo a pivo zčásti vyšplouchlo na zem. "Jé promiň. Já nechtěla." omlouvala se červenovlasá punkerka menší postavy, ale s dobře zaoblenými tvary. Tomáš na ní chvíli zíral, Respektive do jejích purpurových očí (to jsem asi trocu přehnal) a pak zamumla jen: "To nic, nic se nestalo."
Dívka se usmála: "Jsem Vendula, ale kamarádi mi říkají Vinci." a napřáhla ruku. Tomáš jí ztisknul a odpověfěl způsobem sobě vlastním: "Budu ti říkat Vendula, to je hezčí, jsi tady s nějakým přítelem nebo tak něco?"
"Ty jsi roztomilej." pohladila ho po bradě a on se málem rozplynul: "ale jak říkají tobě?"
"Jo já jsem Tomáš a...a přátele mi říkají debile." lacinný fórek zapracoval a Vendula se zasmála.
"A co ty? Jseš tady s někým?"
"No já jsem tady s kamarádkou...ehm..Markétou, možná znáš?" ukázal pivem na Markétu, která si na zemi o kousek dál balila cigaretu. Ne jointa, ale cigáro. Vendula zvaná Vinci něco vykřikla a skočila na sedící Makrkétu. A už byly holky v sobě. Kolem se válel tabák a papírky, které se rozházeli při souboji a děvčata ležela na zemi a tahala se za vlasy. Ostatní punkáči jen zděšeně přihlíželi a někteří povzbuzovali. Tomáš stál jako opařenej. To nebylo klasické vítání, kdy se holky objímaly a dávaly si pusinky na tváře. To byl lítý boj o život. Lokl si piva, podal sklenici diskantovy, co stál vedle něj a blaženě se usmíval. Tomáš vtrhl mezi bojující holky.
Kytarista hobloval kytaru a basista vybrnkával melodie. Zpěvák vyřvával sprosté písně a často písně k zamyšlení. Prostě punk, jak má bejt.
A zatímco se v kotli pogovalo jako o život, Tomáš oštřoval papírovým kapesníčkem Vendule ránu na tváři. Ta ho řitom zasněně pozorovala a on sám sebe nemohl vynachválit, jak byl dobrej, že zasáhl. Vendula se mu svěřila, že by jinak Markétu jisto jistě zaila a označila ji přitom, jako děvku prašivou. Že kdysi měla kluka a právě Markéta jí ho přebrala a tak měli holky na sebe pifku.
Zatímco Tomáš ošetřoval Vendulu, o kousíček dál ležela Markéta na Tondovy a vylévala mu své srdce. "Ta holka je zlá. Kdysi dávno, ještě když jsem začínala punk poslouchat a učila se pogovat od svých starších kamarádů, tak ta holka byla moje nejlepší kamarádka. Ale pak jsem měla kluka a strašlivě jsem ho milovala a ta čubka o tom věděla a schválně si s ním začla. Od té doby se nenávidíme a vždy když se vidíme, musíme se porvat."
"Ale to bude dobrý." políbil ji lehounce Tonda. Chvíli zírala upřeně do jeho očí a pak de vpyla do jeho úst. Jejich jazyky roztančily vlastní soukromé pogo. (to je ale přirovnání, co?)
"Hele...nešel bys na chvíli na vzduch? Je tady celkem dusno." navrhala Vendula a Tomáš přikývl. Prokličkovali skrze hromadu těl a vyšli před Mlejn. Postávalo tam několik hloučků a linul se tu pach trávy. Vendula nahmatala v kapse krabičku od cigaret a jednu Stařenu si strčila do pusy. Nabídla Tomášovy, ale ten taktně odmítnul, že nekouří. Pak tam chvíli postávali a nechali na sebe foukat teplý letní větřík. "Hele, kolik ti vlastně je?" přerušila Vinci hrobové mlčení.
"16 a tobě?
"18."
"Vypadáš celkem dobře na 18." Vendula se zachichotala.
"Jo ty taky - na 16." usmáli se oba a zase mlčeli. Tomáše dráždil kouř z její cigarety, ale radši mlčel. Přeci jen byla o dva roky starší a jeho naděje na to, že by ji mohl sbalit se tím pádem ztenčily na minimum. Byla to opět ona, kdo po chvíli prolomil mlčení: "Kdy si měl na posledy holku?"
"Jako že jsem s ní chodil?" zeptal se Tomáš mírně vyvedenej z míry. Čekal cokoli, ale tohle rozhodně ne.
"Ne, já myslim, kdy jsi naposledy spal s holkou?"
To ti jako mám povědět, že nikdy? No to bych se pěkně ztrapnil. Pomyslel si Tomáš. "No asi před měsícem...nevim přesně."
"HMMM
napsal/a: seneposer 07:48 Link
