20.Říjen 2007
Výživa a vitamíny
Většina ještěrů je hmyzožravých (cvrčci, švábi, mouční červi, larvy zavíječů, mouchy …) větší druhy pojídají novorozené myši, dospělé myši či jednodenní kuřata. Některé druhy nepohrdnou ani kusy syrového masa. Existují ale také druhy, které se specializují výhradně na hlemýždě. Býložravým ještěrům předkládáme zelené listy salátů či smetanky lékařské, dále květy rostlin a bylin, nebo měkké plody ovoce a zeleniny. Krmná dávka by neměla býti monotónní, a tak bychom se měli snažit střídat více druhů potravy.


• Velcí ještěři spolknou i dospělou myš.

Důležitou složkou je přidávání vitamínů (A,B,C,E …) a minerálů (vápník, hořčík, fosfor …). Tyto prvky obsahují již hotové a prodávané speciální přídavky do krmiva (Roboran, Vitamix rep, Reptilin aj.). Samotné prvky dodáváme pouze při akutním nedostatku některého z nich nebo na radu veterináře při určitých léčbách.


• Chameleóni mají velmi zajímavý způsob lovu.

Krmení je vhodné provádět z pinzety či z ruky. Takto se ještěři rychle navyknou na vaši přítomnost a budou krotcí. Dospělé ještěry krmíme obden a mláďata každý den. U býložravých ještěrů musí být potrava vždy čerstvá a dobře umytá.


• Tiliqui si dají rádi šneka.

Rozmnožování ještěrů

Chovná skupina
Základem chovu je výběr správných jedinců do páru nebo skupiny. V páru se chovají zvířata, která jsou k více jedincům stejného druhu v jednom teritoriu nesnášenlivá. Jako příklad to může být rod Phelsuma nebo rod Tiliqua. U těchto jedinců jsou vůči sobě nesnášenliví samci i samice. Phelsumy dokonce vytváří i celoživotní páry. Ve skupině se chovají tzv. společenská zvířata, která ve volné přírodě žijí ve větších skupinách. Někdy je ve skupině i více samců, což je ale vyjímka jen několika druhů. Obvykle jsou skupiny tvořeny jedním samcem a 2–5 samicemi. Pro výběr jedinců do terária volíme zvířata nepříbuzná, stejné velikosti a samozřejmě stejného druhu či poddruhu. Neměli bychom míchat ani dnes hojné barevné mutace.


• Čerstvě svlečený šváb je pochoutkou.

Pohlavní rozdíly
Určování pohlaví u plazů je obtížná záležitost. Pohlavní orgány mají totiž ještěři umístěny a schovány v kloace. Existuje mnoho způsobů jak určit pohlaví například sondováním, palpací či rozborem DNA. Tyto metody jsou ovšem pro zvířata stresující a proto je provádí jen zkušené osoby a jen v případě, že pohlaví nelze určit jinak. U některých druhů je naopak pohlavní dimorfismus zřejmý na první pohled. Obecně platí, že samci mají větší hlavu, silnější kořen ocasu, robustnější stavbu a znatelná pouzdra hemipenisů. U některých druhů, například leguánů a agam, jsou samci vybaveni ozdobami v podobě hřebenu na hřbetě či ocasu nebo přilby na hlavě.


• Zde je rozdíl v pohlaví patrný.

Navození páření
Ochota k páření se dá u většiny druhů vyvolat vytvořením přírodních podmínek, které panují v zemi původu chovance (zimování, období dešťů a sucha, zkracování dne a noci). Některé druhy se ale množí celoročně, bez zimování nebo období dešťů. Takovýmto způsobem jsem po celý rok odchovával gekony Paroedura pictus, jen v zimním období bylo snesených vajec méně než v létě, ale stále samice kladly. Tento způsob chovu je však zejména pro samice velmi vyčerpávající, proto je vhodné dopřáti jedincům období klidu. Páření se dá ovlivnit také podáváním vhodné či nevhodné potravy. Například scinkové rodu Tiliqua se množí jen po podávání potravy s obsahem hlemýžďů. Stejně tak je tomu i u dracén.


• Páření anolisů, samec má širší kořen ocasu.

Páření
Páření předchází obvykle dvoření samců. Samec se samici nastavuje, předvádí své krásy změnou barvy (chameleoni) nebo nafukováním hrdla (anolisové) či kýváním hlavy (agamy). Některé druhy gekonů se ozývají hlasitými zvuky. Samice obvykle odpovídají. Poté samec bleskurychle samici pronásleduje, při čemž obvykle boří veškerou dekoraci v teráriu. Po chycení samice se jí zakusuje do krku a podsunuje svůj ocas pod její, následně dochází k vytlačení hemipenisů a ke spojení. Kopulace může trvat od pár vteřin až po několik hodin. Po páření mohou zůstat oběma jedincům na těle krvavé šrámy. Jsou známy i případy ukousnutých ocasů či končetin.


• Páření agam je velmi hektické.

Vývoj zárodku
Nejdříve bychom si měly vysvětlit způsoby vývoje zárodku u matky. Existují tři:
oviparie – vejcorodost,
ovoviviparie – vejcoživorodost,
viviparie – živorodost.


• Po páření mohou zůstat krvavé rány.

Oviparie je asi nejčastější způsob rozmnožování plazů. Páření je zakončeno ejakulací spermií do kloaky a následně vejcovodu. Spermie jsou vedeny rýhovanými kanálky v hemipenisu. Pokud se dostanou spermie až do vejcovodu, putují dále do nálevky vejcovodu, kde jsou připravená ovulující vajíčka (folikuly). Spermie jsou přitahovány speciální látkou, kterou vypouštějí vajíčka. Pokud spermie narazí na vajíčko, musí proniknout vrstvou folikulních buněk a žloutkovou membránou. Nyní je již spermie u jádra a vajíčko již další spermie k sobě nepustí. Některé spermie k vajíčkům ale nemíří. Jsou vedeny ke spermatickým váčkům, kde se ukládají pro další oplození, pokud nedojde k páření. Jakmile je spermie v centru vajíčka, dochází k její přeměně na prvojádro. Vajíčko dokončuje druhé období zrání. Toto oplozené vajíčko se následně začne dělit a tím se zahajuje vývoj zárodku. Zárodek je obklopován několika obaly, které jej chrání proti okolním vlivům. Kolem zárodku je obal amnion (plodový obal) vyplněný amniovou tekutinou (plodová voda), tato tekutina zárodek nadnáší. Dalším obalem je chorion, ten obklopuje zárodek i se žloutkovým vakem, který slouží k výživě zárodku v průběhu zrání, ale také je to krvetvorný orgán. K dýchání je zde obal alantois, který má také funkci zachycování moči. Mezi chorionem a kožovitým nebo vápenitým obalem (skořápka) je jen vzduchový vak, zajišťující zásobu vzduchu pro zárodek. V určitém stádiu oplodnění vejce samice vajíčko snese a další vývoj zárodku se děje již mimo její tělo. Proto musíme vejce inkubovat, ale o tom si povíme dále.


• Vpravo vejce čerstvě snesené, vlevo vejce před proříznutím, rozdíl ve velikosti je patrný.

Ovoviviparie je způsob, kdy samice vytváří v těle zárodek podobně jako u oviparie, jen není obklopen vápenitou či kožovitou skořápkou, ale jen blanitým obalem (serosa). Samice nosí vyvíjející se embryo až do samého konce, kdy je již schopno samostatného života. Po ukončení vývoje samice snese blanitý obal, ze kterého se ihned rodí živé mládě. Matka často pomáhá mláděti dostat se ven z těchto obalů. Mládě také může opustit obal ještě v těle matky. Následně je mládě porozeno a za ním je vypuzen i blanitý obal.
Viviparie je nejmíň častým způsobem množení plazů. Je to způsob, kdy zárodek se vyvíjí v placentě v těle matky. Můžeme to pozorovat například u scinků Tiliqua.


• Prořezávání malého gekončíka.

Velmi zajímavým způsobem rozmnožování je takzvaná partenogeneze. Je známa spíše u hmyzu, ale i u některých plazů je rozšířena, například u gekona Lepiodactylus lugubris, který je hojně chován. Tyto druhy kladou oplozená vejce i bez páření se samcem. Z těchto vajec se ale opět líhnou jen samice.
O samice v období březosti bychom měli zvláště pečovat a dopřávat jim dostatek rozmanité stravy, dostatek vitamínů a minerálních látek, zejména vápníku, který je potřebný k tvorbě vnějšího obalu vejce.


• Tito anolisové mají po vylíhnutí jen několik cm.

Inkubace
U oviparních druhů dochází k vývoji zárodku mimo tělo matky. Samice tato vejce snese do připraveného hnízda. Tím může být dlouhá nora, místo pod plochým kamenem, či duté štěrbiny například bambusu. Toto místo musíme podle chovaného druhu připravit, jinak hrozí zadržení snůšky. Po nakladení jednoho nebo více vajec, musíme vejce přemístit do inkubátoru na vhodný substrát. Přemístění provádíme opatrně, důležité je s vejcem nehýbat a nezměnit jeho polohu. Pokud bychom vejce otočili kolem své osy, hrozí utržení zárodku ve vejci. Otočení není tolik nebezpečné do 24 hodin po nakladení, ovšem vždy existuje riziko zahubení zárodku. Uvedu zde příklad, kdy jsem inkuboval vejce gekona Paroedura pictus. Tato vejce jsem měl v krabičce v teráriu u krajty Python regius, krajta ovšem jednoho dne krabičku otočila vzhůru nohama. Vejce byla poházená v krabičce, ale k porušení skořápky nedošlo. Proto jsem vejce přerovnal a nyní již inkuboval bez krajty. Všechna vejce se po různě dlouhé době inkubace vylíhla. Pro zajištění správných podmínek bychom takovéto věci ale zkoušet neměli. Pro inkubaci se hodí malé průhledné krabičky s víčkem, ve kterém jsou větrací otvory. Do krabičky umisťujeme na dno vrstvu substrátu, který může tvořit rašelina, písek, lignocel, perlit, vermikulit. Poslední rok jsem začal používat substrát pro hydroponicky rostoucí rostliny – Seramis. Je to substrát, který skvěle drží vlhkost a nemá sklony k vytváření plísní. Mohu ho všem vřele doporučit, jeho cena je také velmi přijatelná. Substrát musí mít určitou vlhkost, některá vajíčka se inkubují na zcela suchém substrátu. Opět zmíním odchov paroedur, vejce těchto gekonů jsem dříve inkuboval na vlhkém písku. Některá vejce v průběhu inkubace popraskala a zárodky tak uhynuly. Poté jsem přešel k inkubaci na suchém písku a líhnivost byla skvělá. Většina vajec ovšem vyžaduje vlhčí substráty. Měli bychom také zamezit kapání kondenzované vody z víčka krabičky zpět na vejce. Optimální podmínky inkubace zajistíme vhodným inkubátorem. Existují dva základní typy: s vodní lázní a bez vody se stropním vytápěním. Inkubátor s vodní lázní je tvořen akváriem, ve kterém je voda ohřívána topítkem s termostatem a na vodní hladinu jsou pokládány krabičky s vejci. V tomto inkubátoru lze zajistit velmi vysokou vlhkost. Inkubátor „suchý“ tvoří nádoba (plastový box, dřevěná přepravka, akvárium, vyřazená mikrovlnná trouba či lednice), na odklápěcí víko nádoby umístíme zdroj tepla, například topný kabel či žárovku. Na dno nádoby umístíme krabičky s vejci a misku s vodou pro zajištění vyšší vlhkosti. Výhodou je, že odpařovaná voda nekondenzuje na víku inkubátoru. Termostat opět zajistí stálou teplotu. Dále se také používají profesionální inkubátory, které pracují na podobných principech, ale s využitím lepší techniky. Cena těchto inkubátorů je dosti vysoká, proto se hodí spíše do profesionálních chovů. Pro běžné množení postačí jeden z dvou uvedených typů.


• Inkubátor bez vodní lázně, vyhřívaný žárovkou.

V průběhu inkubace vejce roste a zvětšuje svůj objem. Také se může různě tvarovat, podle tvaru zárodku ve vejci. Vejce by se ale nikdy nemělo propadat či plesnivět. Propadávání je možné až na samém konci inkubační doby, kdy se již malý dráček chce dostat z vejce ven. V tuto dobu hledá mládě tu nejvhodnější část skořápky, aby jí prořízlo vaječným zubem, který má umístěn na konci tlamky. Potom obvykle vystrčí část hlavy, aby se poprvé nadechlo. Dále vyčkává a v klidu se vysoukává ven z vejce. Pokud nemá dostatečný klid pro líhnutí, tak obvykle vystřelí z vejce ven a snaží se ukrýt nebo naopak ve vejci přetrvává do vhodné doby. Po vylíhnutí by již mělo mít mládě zatažený žloutkový váček a mít jen otevřenou malou ranku na bříšku. Někdy se ale stává, že žloutkový váček není zcela strávený. V tomto případě umisťujeme mládě do menšího boxu na vlhký papírový ubrousek, do dvou dnů by měl být váček zatažený. Slyšel jsem rady, že je vhodné váček podvázat například nití a nechat ho odpadnout. K této variantě bych přistoupil, až když se váček nezatáhne sám. Nikdy jsem ale tuto metodu nepoužil, a tak ji nedokážu vyvrátit či doporučit. Zdravá a čilá vylíhlá mláďata umístíme nejlépe jednotlivě do menších odchoven, ve kterých slouží jako substrát například papírové ubrousky či noviny. V těchto odchovnách je také miska s vodou a malý úkryt. Můžeme umístit také větve a umělé květiny pro šplhající druhy. Vyhříváme stejně jako velká terária podle teplot k příslušným druhům. Mláďata poprvé krmíme po 2-3 dnech od proříznutí.
(pokračování příště)
 
autor silvermen | 11:33 |


Komentáře (0):