Cinkylinky
Zvonky zvoní cinkylinky,
rozmazávám oční linky...
Pokořením u mísy,
co s touhou mou se nemísí...
Jedna ruka na dlaždičkách
a otoky na mých víčkách...
Přes mozek jen chladný stín,
říká se mu,tuším, splín.
A to všechno pro ty chvíle,
že chtěla jsem být děvče milé,
co pro všechny je perfektní
a jak to bylo efektní...
Rozdala jsem život svůj,
tak polykám ten svůj hnůj...
Tak premiantka ročníků,
teď bleje na dna nočníků,
ta hodná, milá holka naše,
z vnitřností má tuny kaše.
Vždy trpěla ochotou
a velkou vnitřní prázdnotou.
Však úsměv na rtech snad i v noci,
to ji stáhlo do nemoci.
A teď, ta naše prdelka,
na nebi je andělka.
Všimněte si prosím, drazí,
že pro jídlo to nevzniká,
až nás z toho všechny mrazí,
je to zrádná psychika.
D. Štočková 2007