Co byste neměli říkat

"Ty vypadáš", "Jsi tak vychrtlá, proč se pořádně nenajíš?", "Všechno na tobě visí, vypadáš jako smrtka" a další variace na toto téma.
Laikovi se může zdát, že trpělivá masáž podobnými výroky dopomůže pacientce k uvědomění, že je hubená a ošklivá a "začne s tím konečně něco dělat". Opak je pravdou - pacientka většinou ví, že je hubená (nebo to nevidí a nic na světě ji o tom nepřesvědčí) a o tom, že je ošklivá a k ničemu, je pevně přesvědčena. Tím, že jí to budete ještě donekonečna opakovat, ji v tom jen utvrdíte a nikam to nepovede - vlastně tak pouze podkopáváte její sebevědomí a sebedůvěru a to určitě nechcete. A navíc ji otrávíte a zařadíte se do nekonečného zástupu lidí, kteří tu nebohou duši nechápou a nemá cenu je vůbec poslouchat.

"To nevadí, snažila ses, jak to šlo."
Tím vlastně říkáte: "Ať se snažíš sebevíc, nikdy se ti to nepodaří udělat pořádně / dotáhnout do konce." Když se něco nepovede, řekněte prostě, že to nevadí. Stává se to všem. Všichni nemůžeme umět všechno a všem se nám někdy něco nepovede, ale není třeba dělat z toho vědu.

"Jsi sobec - snažíme se ti pomoct, a tobě je to jedno, nevážíš si toho."
Zaručený zabiják veškerého dosaženého pokroku. I když máte pocit, že to ta holka musí dělat schválně, že vás neustále dokolečka zkouší dětinským schováváním jídla a tajným cvičením, že kvůli ní převracíte jídelníček i rodinné aktivity vzhůru nohama, nikdy nesmíte podlehnout dojmu, že je skutečně sobec a vaše pomoc ji nezajímá. Naopak, zoufale ji potřebuje - ale její nemoc ji nutí dělat věci, které by normálně nedělala. Pokud máte pocit, že to sami nezvládnete, vyhledejte odbornou pomoc. Anorexie je skutečně houževnatá potvora.

"Nejsi tlustá."
Naprostá zbytečnost - anorektička je přesvědčena, že jí takto lžete, abyste ji ukonejšili, a že ve skutečnosti si myslíte, že je tlustá a ošklivá. Neřešte to, tuto větu zkrátka vynechte. Na přímý dotaz ("Myslíš, že jsem tlustá?", "Jak vypadám?") neodpovídejte, že není tlustá a že vypadá dobře, odpovědi se vyhněte a stočte téma jinam. Můžete např. odpovědět, že se vám vždycky nejvíc líbily její oči, nebo že vám na tom nezáleží a máte ji rádi. Pokud bude naléhat nebo se vztekat, řekněte jí přímo, že se o váze bavit nechcete, protože to prostě nepokládáte za otázku života a smrti a chcete, aby si to také uvědomila.

Jak se chovat v některých situacích

Nutit anorektičku do jídla - ano, či ne?
Odpověď zní "ano i ne." Určitě se vyhněte násilnému krmení, výhrůžkám (ty jen s mírou - občas pomůže pohrozit, že jestli dívka nepřibere, půjde na léčení do nemocnice), slibům, které nemůžete splnit a hlavně scénám. Na druhou stranu ale dohlédněte, aby pacientka jedla - vypracujte spolu jídelníček, ve kterém budou jídla, která je ochotná tolerovat (to neznamená jen jogurty a jablka - ale pokud odmítá tučné vepřové maso, můžete ho pro začátek nahradit rybím nebo kuřecím apod.), a vhodně je rozdělte do celého dne (lepší jsou častější menší porce, které lépe vyhovují hladověním oslabenému trávení). Nedovolte, aby si jídlo odnášela od stolu, a trvejte na tom, že musí svou porci sníst. Většinou je to boj, ve kterém dojde na sliby, prosíky, kňourání, někdy i vztekání, bušení do stolu, v extrémním případě házení jídlem a nádobím. V takové chvíli si uvědomte, že to není vaše dítě, kdo si takové chování vymýšlí - jsou to projevy jeho nemoci, které není schopno nijak ovládat. Na tento fakt se pevně upněte a opakujte si ho vždy, když budete mít neodolatelnou chuť křičet nebo fackovat - v takovém případě by totiž anorexie dosáhla svého a nikomu jinému by to nepomohlo. Na snědení jídla trvejte s klidnou tváří a nekonečnou trpělivostí.
Jakmile z talíře zmizí poslední sousto, ještě není konec - anorektička bude mít nutkání jídlo okamžitě vyzvracet nebo jít cvičit. Ani to jí nesmíte dovolit - pokuste se ji nějak rozptýlit, můžete si například povídat (a při tom spolu umýt nádobí), zahrát si karty nebo se projít.

Co dělat, když anorektičku nachytáte, jak schovává jídlo?
Nerozčilujte se - nedělá to z vlastní vůle, nýbrž proto, že je nemocná - nic nevyčítejte, s úsměvem se posaďte a trvejte na tom, aby jídlo snědla (viz předchozí otázka). Řekněte, že víte, že to nedělá schválně a že se na ni proto nezlobíte. Mimo jiné tím dáte anorexii najevo, že není tak lehké vás oblafnout - a tím se uleví i pacientce a přiživí to její naději, že se nemoci zbaví, ačkoliv to nejspíš nedá na sobě nijak znát.

Co dělat při záchvatech pláče nebo vzteku?
Zoufalství, které oběti anorexie cítí, někdy vyplave na povrch v podobě hysterického záchvatu. Ten může vypadat různě - pláč a křik, házení předměty, nebo naopak úplné uzavření do sebe, kdy postižená nehybně leží na posteli, kouká do zdi a nekomunikuje. V některých knihách se doporučuje nechat dotyčného, aby se "vyvztekal", většina psychologů to ale dnes považuje za scestné a doporučuje pravý opak - využít uklidňujícího účinku doteku někoho blízkého. Říká se tomu také terapie "pevným objetím" a osvědčila se u dětí v období vzdoru, autistických dětí nebo "malých tyranů". Spočívá v tom, že dotyčného pevně obejmete - dítě si posaďte na klín (obkročmo, čelem k sobě, nebo bokem, jako byste ho chtěli nést), u dospělého lze mimo to použít i zalehnutí - položit ho na postel nebo na pohovku, zalehnout celým tělem a zároveň obejmout rukama. Na postiženého mluvte - říkejte mu, že ho máte rádi, že to spolu zvládnete a tak podobně. Někdy stačí na uklidnění čtvrt hodiny, jindy se to může protáhnout na hodinu.
Pevné objetí je tak trochu násilí, měla by ho proto provádět osoba, kterou postižený dostatečně zná a důvěřuje jí - rodič, partner, dobrá kamarádka.

zdroj: http://www.anorexie.wz.cz/