Dominant není diamant
Dominant není diamant Po několika debatách s přáteli (a i s některými protivníky), které šly do hloubi některých otázek, jsem se nakonec rozhodl podělit se o MŮJ VLASTNÍ POHLED na některé z diskutovaných věcí. Zdá se mi totiž, že na mých stránkách asi chybí některé podstatné věci o mě samém a pak někteří, jenom proto, že mají jiný (jiný, ale ne špatný!) pohled na věc, očekávají, že se budu chovat jako oni, ale já se (logicky) pak zachovám jako já.
Což je v lepším případě pochopeno, v horším nepochopeno a v nejhorším je mi nasazena psí hlava. Na psí hlavu si ale již začínám zvykat. :-) Přemýšel jsem dlouho, jak vlastně začít. Hlavní část debat s přáteli se odehrála na tema vztahy. Tak vztahy.
Ještě jednou bych rád upozornil, že jde o MŮJ VLASTNÍ POHLED na dané věci. MŮJ. Ne Váš. Netvrdím, že můj je jediný správný, a stejně se tak nedá říci o Vašem. A nemíním Vám můj vnucovat. Ale pokud se dostanete do kontaktu se mnou, alespoň by jste s tímto stavem věcí na mé straně měli počítat. :-)
Kdo z nás, pokud není úplný samotář, si alespoň v hloubi duše nepřeje krásný vztah? S partnerem, který co nejvíce vyhovuje? A také aby on sám vyhovoval co nejvíce partnerovi? Zní to jako krásná pohádka, ze které se v životě musí poněkud slevit; je to jasné. Otázka je ale, jak moc. Asi zde zaběhnu do věcí, které mají co dělat s etikou, ale já nejsem profesionální znalec/badatel v tomto oboru. Jsem pouze hloubavý amatér, který si staví pro sebe pravidla, které se snaží co nejlépe dodržovat (s většími či menšími úspěchy).
Zjistil jsem, že ve světě BDSM existují dva přístupy (dle časové osy), co se týče věcí, které se odehrávají mezi dvěmi partnery. Cílem je vztah+sex+BDSM. Výsledný efekt obou přístupů je nerozlišitelný, ale přístupy samotné se diametrálně liší:
První: BDSM + SEX -> VZTAH
Druhý: VZTAH + SEX -> BDSM
Nemíním se samozřejmě hádat, který je lepší. Fakt ale je, že existují lidé s přístupem jak prvním, tak druhým. A nevím, i když by mě to čistě ze zvědavosti zajímalo, jaký je poměr.
Já jsem ten druhý přístup.
Otázka je jak moc vhodný je můj přístup braný z pohledu BDSM. Zastánci přístupu prvního říkají, že v rámci druhého přístupu existuje riziko, že provedu citovou investici (do vztahu) a stane se, že budu partnerem odmítnut v otázce BDSM, a tak vlastně vztah skončí a já se z toho budu muset zase posbírat. Což při druhém přístupu logicky nehrozí. Ovšem chce to pak otázku: budu pak VŽDY schopen citové investice, abych vytvořil vztah? Vše beru samozřejmě z mé strany dominanta, protože u submisiva na druhé straně předpokládám přirozený vzrůst citů a závislosti na dominantovi, pokud nejde o nějaké patologické případy, zneužívání, cílené vytvoření závislosti později zneužité, jiné prapodivnosti a tak dále.
Předpokládám, že první přístup existuje u lidí, u kterých BDSM hraje podstatnou roli ve vztahu, v některých případech hraničící až s něčím, co se nazývá 'BDSM způsob života', 24/7 a podobně.
Já něčeho takového schopen nejsem. Nejsem schopen toho, čemu se říká, jak jsem si někde přečetl, 'micro-management'. Nejsem zase tak dominantní, abych musel za partnera rozhodovat i to, jakou si má dát zmrzlinu a jestli vůbec pro něj bude zmrzlina dobrá (extrémní případ, ale dobře poslouží). Vím, že toho nejsem schopen, a tak ani nemám ambice se někým takovým stát. Z toho víceméně nepřímo vyplývá, že můj život bude naplněn ze 70-95% něčím zcela jiným, než je BDSM. Z toho důvodu jsem spíše ochoten riskovat odmítnutí ve věci BDSM, než pozdější zodpovědnost za submisivní partnerku, které z nějakých (férových) důvodů nebudu schopen později vytvořit vztah poté, co mi věnuje své BDSM zaměření a své tělo.
A tak si pokládám otázku: Má vůbec smysl účelově vstoupit do BDSM vztahu s tím, že se vztah buďto vytvoří, a když ne, tak má submisivní partnerka smůlu a já jako dominant to vše mezi námi zruším, půjdu dál? Podle mě nemá, pokud nemohu partnerce zaručit poměrně vysokou pravděpodobnost vzniku vztahu anebo ona sama není srozuměna, že tento typ partnerství je čistě účelový vztah a může každou chvíli skončit. Snad jedinou variantou čístě účelového vztahu, který je dostatečně etický je tzv. mentorství (ne "mentorování" v celém svém pejorativním významu, jak je u nás obvyklé). Ovšem tohle je zpravidla vztah, který není citový a pokud je, tak 'nedestruktivně'.
A tak já osobně raději riskuji odmítnutí ve věcech BDSM. Anebo vstupuji do vztahu, kdy vím, že partnerka je na BDSM, ale stejně NEJDŘÍVE půjde o zcela normální 50/50 (fifty-fifty ;-) vztah, s BDSM, které se skrývá za obzorem a každou chvíli se objeví. Každý dominant má vlastně svou vlastní hlavu, úroveň (sílu) a potřebu dominance, vlastní názor na vztah. Takže já také. A vím, že delší dobu je se mnou přání mít vztah s partnerkou, který nás naplňuje i bez BDSM, kratší dobu je se mnou přání v rámci takového vztahu provádět BDSM. Je to vlastně logické, z mého pohledu. Protože vím, že můj život BDSM z převážné části naplňovat nebude.
Proč ale potom dávám spousty energie do této stránky? Možná je to díky mému vlastnímu (ale již přemoženému) rozporu mezi mým demokratickým chápáním světa a osobní svobody lidí a mými (hlavně sexuálními) BDSM chutěmi. Možná že i ostaní museli něco takového přemáhat, v tom horším případě s tím bojují teď, a v tom nejhorším to nechápou vůbec a myslí si, že trhám malým koťátkům hlavičky. A tak by si to nemysleli, vytvořil jsem tento soubor mých pohledů na věc a BDSM fantazií...
Alespoň někomu to snad pomůže. Ale já sám nejsem univerzální vytahovač z problémů ani žádný guru. Stvořil jsem něco, ale moje praxe je poměrně nízká a úroveň dominance není taková, abych snad jednou mohl zasvěceně mluvit o 24/7 z vlastní zkušenosti...To, co čtete, je spíše výsledek mého vlastního srovnání se s mým zaměřením... To, čím jsem spoutal své relativně! malé BDSM zaměření tak, abych s ním mohl žít a považovat jej spíše za přednost než přítěž. Možná, že poměrně slušný popis rozumného D/s vztahu v rámci normálního 50/50 vztahu by mohl vypadat následovně (není to z mojí hlavy, ale myslím, že to má cosi do sebe):
1. Dominant dělá to, co chce dominant, když chce dominant. 2. Submisiv dělá to, co chce dominant, když chce dominant. 3. Ve zbylém čase musí být schopen submisiv stát na vlastních nohou.
Samozřejmě, předpokládám, že dominant není zcela sobecká figura (jak jsem byl nařčen třeba já, tak na mě velký pozor!), která myslí jenom na sebe. Předpokládám, že mezi oběma partnery je zdravý vztah, který funguje zcela běžným způsobem mimo BDSM a jeho BDSM části probíhají tak, že z toho obě strany mají uspokojení. A to vše v rámci výšeuvedených tří bodů.
A vlastně proč by nemohla být mezi D/s partnery opravdová láska? Proč by nemohl být i dominant směrem k submisivovi emocionálně zranitelný? Přece se dá předpokládat, že dominant je také v prvé řadě člověk? Ovšem podle mě je to, co si mnozí lidé mylně myslí, uplný opak. Předpokládají, že dominant je nějaký 'Fantomas', který snese zcela všechno, jakkoliv silný úder mu submisiv (nebo "submisiv") (na chvíli) v roli 'novináře Fandora' může zasadit. Někdy se mi zdá, že si lidé zamění význam slova 'dominant' za slovo 'diamant', co se týče výdrže a tvrdosti. Ale i dominant je jenom člověk. Není to android s dokonalou umělou inteligencí a čtečkou myšlenek. Není to energetické perpetuum mobile. A tohle vše by snad mělo být chráněno titanovou kostrou a neprůstřelnými svaly. Jak mi jedna moje kamarádka řekla, ráda se cítí jako 'majetek' někoho, ale s tím, že vlastníkovi na tom 'majetku' záleží. A tak dle mého skromného názoru by mezi dominantem a submisivem mělo být citové pouto. Obojstranné, samozřejmě. Proč by vlastně jenom submisiv měl ukazovat důvěru v dominanta? Je submisiv horší člověk, který by s důvěrou, kterou do něj dominant vloží, naložil špatně? Myslím, že ne. Především submisiv potřebuje potvrzení vlastní hodnoty. A také by si měl uvědomit, co se mu dostalo do rukou. Že může také zranit. A tak, ať si kdo chce co chce tvrdí, v tom modelu vztahů, který jsem zde popsal, t.j. vztahy dle mého vkusu, má i submisiv jistý, ne-li poloviční podíl zodpovědnosti za vztah a za toho druhého. V tomto ohledu přímo obdivuji vztahy switchů, ačkoliv já sám switch nejsem a nic mě k tomu neláká, ačkoliv beru do úvahy pravidlo 'Never Say Never', i když čistě v zájmu objektivity, jsem prostě realista a nic na světě není absolutní.
Ale switchové znají obě strany mince a tak se o nepříjemné následky případného krachu, kdy není dán jednoznačný důvod, musí podělit. A jeden nemůže ukazovat v takovém případě na toho druhého stylem 'To všechno on(a)!'
Krachy mohou nastat z různých příčin. Častokrát to ale nastává díky dvěma předpokladům (cituji Dr. Johna Graye):
Muži mylně předpokládají, že ženy budou myslet, komunikovat a reagovat stejně jako muži.
Ženy mylně předpokládají, že muži budou cítit, komunikovat a reagovat stejně jako ženy.
A tak jsme často svědky výroků o 'ženské logice' a o 'mužském nedostatku empatie.' Ale oběma společný jazyk, řeč, nepoužijí na nic jiného, než na běžnou komunikaci. A tak se (ve vztahu muž-dom/žena-sub) submisiv 'nechová logicky' tváří v tvář faktům a dominant je na mrtvici (ale nemá důvod - teď pálím do mých vlastních řad, bohužel, ale zasloužím si to), a dominant 'naprosto nic nevycítí' a submisiv je ublížený chudáček, kterého každý jenom ničí (a taky na to nemá důvod). A přitom právě v začátcích vztahů, kde hraje (a vlastně i nehraje) nějakou roli BDSM je vyjasnění mnoha věcí velmi důležité. A pak se povede na minimum omezit případy, kdy z jedné strany zcela nevinná poznámka může spustit nějakou destruktivní reakci ve straně druhé, jenom proto, že první strana neví nic o špatných zážitcích z minulosti strany druhé (což funguje oběma směry, a i v relativně drobnostech). Nabalení drobností a špatně vysvětlená nedorozumění přinesou krizi. A krize se nejdřív řeší, ale někdy se zvolí naprosto špatné prostředky - a tady trošku odbočím, směrem k - Mageu:
Možná budu teď dost nadávat na toto moje oblíbené místo. Jeho tvůrci ovšem za můj vztek nemohou. Kyberprostor má své limitace, které v jsou patrné v jeho dnešní, (myslím že) celkem primitivní formě, kdy jsme schopni posílat efektivně (t.j. pro každého) zatím pouze text a statické obrázky. Snad se to v budoucnosti zlepší, když budou normální videokonference v reálném čase s vysokým rozlišením... Ale zatím... Text z člověka ořeže emoce, tón hlasu, mimické svaly... Zdá se mi, že zatím je kyberprostor vhodný leda k sdělování informací, faktů, nic víc. A založit na pouhém textu, i když je zaplaven emotikony, nějaké důležitější vztahy - je dosti odvážné, ačkoliv zdaleka ne neúspěšné... Pokud neberu do úvahy začátky - tam je to fajn, jistá slupka anonymity odbourá stud...
V případě vztahů v krizi je jejich léčba pomocí Sítě neefektivní, protože ASCII text má minimum z výrazových prostředků, kterými disponuje člověk. A častokrát o dalším vývoji vztahu rozhoduje to, co se do textu uložit nedá... Nestavím se k Mageu skepticky, to naprosto ne, ale snížil jsem pro něj u sebe "koeficient použitelnosti" ;-) Právě to, že jsem Mageu jako médiu věřil, se mi stalo dosti osudným. Plno věcí jsem chápal špatně a na nich jsem založil své vlastní "mageácké" reakce, které byly zase degradovány na pouhá slova, ztrácejíce veškeré silné emoce, které za tím ve skutečnosti byly. Tento systém akce a reakce se samozřejmě stupňoval. Bylo to logické, dalo se to očekávat. Že z toho nevyšlo nic dobré, je jasné.
Co mě vlastně přimělo útočit? Nejsem nějak zvlášť útočný typ, často, pokud nejde o věci pro mě velmi důležité/zásadní, činím kompromisy, ustupuju nebo měním něco za něco. Do té doby, než je kam ustupovat. Z rohu útočím...
Otázkou je, jak člověk zhodnotí (v tom lepším případě, kdy ještě přemýšlí), nebo se cítí (když už nepřemýšlí) zahnán do rohu. Čím je člověk více stresovaný, tím spíše se z pozice "přemýšlení" přesouvá do pozice "cítění". Čím méně je schopen přemýšlet, tím více se úží vidění světa. Čím více instinktů vchází do hry, tím více se člověk chová "sobecky".
Myslím, že "vojna", neboli základní vojenská služba, je stres opravdu velký. Nováček najednou zjišťuje, že jeho vlastní hodnota je zredukována někam k nule (čím víc teroru, tím víc k nule), a skoro nic nefunguje tak, jak v reálném světě. Stres narůstá. Nemožnost realizovat se v nějakých únikových aktivitách, na které byl zvyklý z civilu, se negativně podepíše na schopnosti snášet otřesy. Svět je redukován na "vojnu", a těch pár kontaktů s civilem jako jsou vycházky všech forem (+ dovolená) a vztahy. To druhé je velice, velice důležité. Pokud není co dělat, kam jinam lze upřít své myšlenky? Na konec vojny? Vždyť je to tak daleko... Vztah je nejblíže... Na první vycházce... Naštěstí moje stresové období bylo krátké, ale i tak stačilo. V jeho rámci jsem dokázal zareagovat tak, jak jsem naprosto nepředpokládal, že zareaguju.
Ve chvílích, kdy je lidský život naplněn pouze dvěmi věcmi - vojnou a vztahem, je přijít o to druhé neuvěřitelný otřes, samozřejmě za předpokladu, že vztah je brán vážně... Vztah může začínat na dosti vratkých základech, které nevidí ani jeden ze zúčastněných:
I když byla žena jiným mužem nebo svým otcem zraněna, vždycky na počátku vztahu vyjádří svůj souhlas. Mívá pocit, že tentokrát jde o zcela jiného muže, naprosto odlišného od všech, které dosud znala. (John Gray)
A tak vše je v pořádku. Pro muže vztah (braný vážně) znamená potvrzení vlastních schopností a možností. Toto potvrzení se objeví najednou třeba i po letech odmítání při pokusech o jiné vztahy. Najednou má člověk pro někoho jiného cenu, kterou opravdu CÍTÍ. Někdo si jej vybral, z mnoha dalších... Pocit, který pokud se nechá pouze působit a nepřeceňuje se, léčí, silně léčí duše, v kterých se může skrývat mnoho starých ran... Najednou začnou být uzdravovány:
Muž má největší strach, že není dost dobrý nebo schopný. Kompenzuje si ten strach tím, že se soustředí na zvětšování své síly a schopností. Úspěch, výsledky a výkonnost jsou v jeho životě to hlavní. Muž vypadá nejbezstarostněji tehdy, když má strach. (John Gray) (V což bych i věřil, častokrát takhle přebíjím trému... :-) Každopádně, člověk kvůli vztahu (a partnerovi) udělá věci, které by normálně nedělal. Poněkud sociofobní typ jako já kvůli začátku častokrát potřebuje překročit vlastní stín. To vyžaduje spousty energie, pokud člověk bojuje s vlastními strachy a komplexy... Co když to zase selže:
Stejně jako se ženy bojí přijímat, bojí se muži dávat. Dávat druhým znamená riskovat omyl, kritiku nebo nesouhlas. To všechno je velice bolestivé, protože muž v hloubi svého podvědomí chová mylné přesvědčení, že není dost dobrý. Toto přesvědčení v něm zformovalo a posilovalo, kdykoliv si myslel, že se od něj očekává víc. Když jeho výkony zůstaly nepovšimnuty nebo nebyly doceněny, začalo se v něm toto přesvědčení formovat.
Toto mylné přesvědčení dělá muže mimořádně zranitelným. Probouzí v něm strach ze selhání. Chce dávat, ale bojí se, že selže, a tedy se o to ani nepokouší.(John Gray)
Tento pocit dobře znám. I to, jak najednou zmizí, pokud je překročení vlastního stínu úspěšné. Začíná něco, z čeho lze čerpat energii... ...když je špatně, třeba na vojně. Škrtání nocí, které zbývají do prvního setkání po odchodu na vojnu...
A tak všechno může krásně pokračovat, až do první velké krize. Může se stát, že není krize, ale konec. V té chvíli najednou mizí polovina světa a celých 100% najednou vyplní vojna, která se se vztahem naprosto nemůže měřit. Stres vyletí do nebeských výšek. Dni, kdy se myslelo na nejbližší setkání, jsou naplněny tmou. Bojem, jak přežít. Dovolím si tvrdit, že na vojně je vztah příslibem, pojítkem k návratu do (realitvně) normálního světa. Pojítko najednou zmizí. A s ním nejenom světlo na konci tunelu, ale i vlastní cena pro ty ostatní:
Když žena tento souhlas muži odejme, je to pro něho zvlášť bolestivé. Ženy si obvykle nepamatují, jak odnímají svůj souhlas. A když jej odejmou, cítí se k tomu velice oprávněny. Důvodem této necitilivosti je to, že ženy si opravdu nejsou vědomy, jaký význam souhlas pro muže má. (John Gray)
Možná bych vložil do mého povídání něco jako "faktor vztahových zkušeností". Čím nižší jeho hodnota (a vyšší vážnost vztahu), tím větší šok. Vše, co bylo, je znulováno. Muž se dovede vyrovnat se ženiným zklamáním, když však je vyjádřeno nesouhlasem nebo zavržením, cítí se hluboce raněn. (John Gray) Ano, bohužel, je to tak. Čím silnější rána, tím silnější otřes. A tak se člověk snaží NĚJAK se z otřesu vzpamatovat. Čím silnější otřes, tím menší ohled se bere na použité prostředky, jejichž použití je limitováno zkušenostmi z předcházejících vztahů. Pokud jsou zkušenosti malé (nebo víceméně pouze pozitivní - můj případ), paleta reakcí je široká, od pokusů zachránit vztah až k úderům skutečně podpásovým. S narůstajícími neúspěšnými pokusy vztah zachránit, se málo zkušený člověk pomalu posouvá po spektru možností až k podpásovkám. Třeba se brzo zastaví, ale k několika podpásovkám přeci jenom dojde. Vnímání "podpásovosti" prostředků je prožitým otřesem dosti snížena. Anebo je zde pocit jisté "oprávněnosti" použít takových zbraní. Odhadneme, co by to dělalo s námi, a tak s vykalkulovanou reakcí zbraň odpálíme.
Neúspěšně:
Očekáváme, že opačné pohlaví nám bude podobnější. Toužíme, aby "chtěli to, co chceme my" a "cítili tak, jako cítime my". Mylně se domníváme, že naši partneři, jestliže nás milují, budou reagovat a chovat se určitým způsobem - tak, jak reagujeme a chováme se my, když někoho milujeme. (John Gray)
Samozřejmě, v chvílích jasného rozumu je nefunkčnost výše popsaného pravidla jasná jako facka, ale ve stresových situacích, které si člověk ještě nikdy neprožil, se pomalu hodí skoro cokoliv, co by mohlo nějakým způsobem vztah zachránit.
Muži mylně předpokládají, že ženy budou myslet, komunikovat a reagovat stejně jako muži, a ženy mylně předpokládají, že muži budou cítit, komunikovat a reagovat stejně jako ženy. (John Gray)
A to tedy nefunguje. Pak je zde cílený pokus zbavit se celé té bývalé zátěže. "Vydestilovat", co bylo dobré a to ostatní zbagatelizovat, jako nepodstatné. A co je nepodstatné, to nás netrápí, i když se pak chováme jakkoliv. A tak jdou na řadu další podpásovky. Vše je už jedno...
A po opilosti přichází kocovina. Je to stav, kdy člověk již uvažuje nedeformovaně, nicméně je mu z vlastních činů minulosti na blití doslova a dopísmene. Někdo se oklepe a jde dál, nekdo s tím má větší problémy. Do hry začíná zasahovat svědomí. A pocit, že již nelze nic napravit, vrátit do chvíle před krizí. Kde se stala chyba? Co bylo na začátku krize... Přichází lékař čas se svými bolestivými injekcemi svědomí...
Ovšem někdy člověk nemá možnosti další události příliš ovlivnit, a nezbývá mu nic jiného, než se dusit vzteky a sledovat to "divadlo". Vypadá to jako událost na jedné mé procházce do lesa... sotva jsem do něj vkročil, po prvních čtyriceti metrech jsem našel nedaleko pěšinky, kterou jsem šel, stát mladou srnku. Asi se pásla na miniaturní mýtince, která byla pár metrů od míst, kterými jsem procházel. Vítr vanul od ní ke mě, a tak jsem si myslel, že ji opatrně obejdu... Krásné, plaché zvířátko... Ostražitě mě sledovala, ale nehýbala se. Dělal jsem pomalé kroky, a skoro jsem ji již minul, aniž bych ji vylekal, nebo nějak ohrozil...
V té chvíli se však obrátil vítr. A najednou, z toho víceméně bezpečného tvora, který nevypadal, že by chtěl ubližovat, se stal 'nebezpečný člověk'. A srnka, ačkoliv se vlastně neměla čeho ode mne bát, rychle odskákala do hloubi lesa.
Jak podobné s mými zážitky... Působením (slušně řečeno) 'vnějších vlivů' se najednou z člověka stane 'ten špatný', ačkoliv on sám své chování nezměnil... A tak lze pochybovat, že u vztahů, kde se sub cítí spokojen, je potřeba vnějších vlivů... A rozhodně ne těch, které nemusí být podloženy zcela férovými důvody.
Ještě jedné věci bych se rád dotkl - poznámky, která souvisela se mnou a byla vyřčena ještě předtím, než jsem cokoliv řekl: "...to máš holka smůlu, že jsi subina. Až zestárneš, On Tě vyhodí a nahradí Tě mladou." Odpornost této poznámky je do nebe volající. Netvrdím, že se někteří lidé tak nechovají. Ale je to stejné, jako tvrdit o mě, že jsem vrah a zloděj, protože na světě JSOU vrahové a zloději. Ale já nejsem jedním z nich. Partnerka je pro mě součást mě samého... Každý jednou zestárne. I já. A pokud vztah funguje, existuje citové pouto, není důvod někoho vyhazovat... Stejně jako není důvod v ne-BDSM manželství rozvádět se...
Charakterické ovšem je, že tato poznámka byla vyřčena někým, kdo mě v životě neviděl. S osobou, která vyřkla tuto poznámku, jsem se předtím bavil asi 5 minut o zcela běžných věcech, potkali jsme se toho dne poprvé, když já jsem zase po "sto letech" navštívil xchat. Tato osoba ovšem ovlivnila můj život velmi negativním způsobem, aniž jsem to zjistil... Budiž proklet(a)!
Už si budu dávat pozor... některá 'pomoc' nebo 'rada' je ve skutečnosti umně zabalený balík cizích zájmů, nebo fixních idejí některých ublížených dušiček, které samy bojem za cosi zakrývají vlastní problémy,komplexy a špatné zážitky a neuvědomují si, že v rámci svého deformovaného pohledu na svět ničí něco, co s jejich životem nemá nic společného...
Asi jste na začátku článku netušili, kam Vás až zatáhnu... To aby jste věděli, že nikdo není dokonalý anebo ideál ze snů, a o mě to také platí... Ano, ano - dominant není diamant, dokonale vybroušený, třpytivý, bez jediného kazu uvnitř i na povrchu...
Dominant je jenom člověk, se všemi svými chybami, očekáváními, komplexy, sny, špatnou náladou, vizemi, dobrou náladou... no prostě člověk stejný jako Vy.