Jde o spiknutí???

Od šedesátých let 20. století existuje ve společnosti mnoho nátlakových skupin, které se nás snaží přimět k odhození našeho biologického dědictví. Tyto nátlakové skupiny prohlašují, že vlády i systémy víry a vzdělávání podporují spiknutí mužů, jehož cílem je přemoci ženy a udržovat je v podřízeném postavení. Jedním ze způsobů udržování této podřízenosti žen bylo jejich neustálé těhotenství.

Jistě, z ohlédnutí do minulosti se zdá, že je to pravda. Ale je třeba si položit následující otázku: je-li pravda, že mezi muži a ženami nejsou rozdíly, jak tvrdí tyto skupiny, jak je možné, že muži dosáhli naprosté nadvlády nad světem? Studie o fungování mozku nám nyní poskytly mnohé odpovědi. Příslušníci obou pohlaví jsou rozdílní. Muži a ženy by si měly být rovni ve svých právech a příležitostech k rozvoji veškerých svých možností, ale svými vrozenými a přirozenými schopnostmi se rozhodně liší. Zda jsou si muži a ženy rovni, to je otázka politická či morální; zda jsou stejní, to je otázka věděcká.

Ti kteří se vzpírají myšlence, že biologické danosti ovlivňují naše chování, tak často činí s nejlepšími úmysly, neboť chtějí oponovat sexistickým názorům. Zaměňují však pojmy rovnost a stejnost, jež označují zcela odlišné skutečnosti.

Po četbě knihy se možná pozastavíte a řeknete si: „Ne – to o mně neplatí, tohle já nedělám.“ Možná, že ne. V knize se zabýváme průměrným mužem a průměrnou ženou,tedy chováním ětšiny žen a většiny mužů po většinu času a ve většině situací. „Průměrný“ znamená asi toto: Jste-li v místnosti plné lidí, povšimnete si, že muži jsou vyšší a mohutnější než ženy: průměrně o 7% vyšší a 8% mohutnější. Knihy popisující dějiny jsou plné „Velkých Janů“ a „Malých Mařenek“. To není seximus – to je fakt.

ZDROJ: Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, Allan a Barbara Peaseovi