Účinky hladovění na lidský organismus | Poruchy příjmu potravy
24.Listopad 2007
Účinky hladovění na lidský organismus
(Effects of Starvation on behavior)
uvedeno s laskavým svolením PhDr. Františka Davida Krcha z kapitoly: D.M.Garner and col.: Psychoeducational Principles in the Treatment of Bulimia and Anorexia nervosa (str: 523 - 530), v knize D.M. Garner & P.E. Garfinkel: Handbook of Psychotherapy for Anorexia nervosa & Bulimia, The Guilford Press, NY 1985.
Existuje pozoruhodná analogie mezi zkušeností, pozorovanou oběťmi polohladovění a znaky zaznamenanými u jedinců s bulimia nebo anorexia nervosou. Zřejmě nejsystematičtější studii účinků hladovění provedli před více než 30 lety Ancel Keys a jeho kolegové z University of Minnesota (Keys, Brozek, Henschel, Mickelsen & Taylor, 1950). Experiment zahrnoval omezení příjmu kalorií u 36 mladých, zdravých, psychologicky normálních mužů, kteří zvolili účast na výzkumu jako alternativu vojenské služby. Během prvních tří měsíců pokusu, kdy jedli normálně, bylo detailně studováno jejich chování, osobnost a způsob stravování. V následujících šesti měsících byl jejich příjem potravy omezen na přibližně polovinu předchozího příjmu a muži ztratili průměrně 25 % původní váhy. Následovala tříměsíční rehabilitace, v průběhu které byli postupně znovu vykrmováni. Přestože se jejich individuální reakce značně lišily, všichni muži zažívali jako následek hladovění dramatické psychické, fyziologické a sociální změny. Ve většině případů tyto změny přetrvaly během fáze rehabilitace a vyrovnání přísunu potravin.
Postoje a chování spojené s jídlem
Nevyhnutelným následkem hladovění bylo dramatické zvýšení zájmu o jídlo. Soustředění mužů na jejich obvyklé činnosti bylo čím dál více ztěžováno stálými myšlenkami na jídlo. Jídlo se stalo prakticky hlavním tématem konverzace, četby a snění. Mnozí z mužů začali číst kuchařské knihy a sbírat recepty. U jiných se vyvinul náhlý zájem o sbírání hrnečků, talířů a jiného kuchyňského nádobí. Podobné hromadění přerůstalo dokonce do předmětů, které neměly s jídlem nic společného:
někteří muži sbírali staré knihy, nepotřebné staré oblečení, hračky a další „staré železo". Často se po takovém nákupu, který mohl být proveden pouze za cenu obětí, cítili zmateni, proč vlastně koupili tolik zbytečných věcí (Keys et al., 1950, str. 837). Jeden muž začal prohledávat popelnice a odpadkové koše v naději, že v nich objeví něco, co by mohl potřebovat. Tato obecná tendence k hromadění byla pozorována u hladovějících anorektických pacientů (Crisp, Hsu & Harding, 1980) a dokonce i u krys, připravených o jídlo (Fantino & Cabanac, 1980). Vzdor malému zájmu o kulinářské záležitosti v době před pokusem, téměř 40 % mužů uvádělo vaření jako část svých plánů po skončení pokusu. Okouzlení některých bylo tak veliké, že po skončení studie dokonce změnili zaměstnání : tři se stali kuchaři a jeden odešel pracovat do zemědělství. Stravovací návyky dobrovolníků seznaly pozoruhodných změn během doby trvání pokusu. Strávili mnoho času plánováním, jak budou jíst svůj příděl jídla. Mnohé z jejich jednání sloužilo účelu prodloužení polykání a hédonického půvabu nebo význačnosti jídla. Muži jedli tiše a věnovali plnou pozornost konzumaci.
Subjekty Minessotské studie bývali často zachyceni mezi protichůdnými touhami zhltat jídlo co nejrychleji a nebo ho jíst co nejpomaleji, aby mohli plně vychutnat chuť a vůni každého sousta. Ke konci hladovění se dokázali někteří muži loudat téměř dvě hodiny s jídlem, které by předtím spolykali za několik minut. (Keys et al., 1950 str. 833).
Muži vyžadovali, aby jim jídlo bylo servírováno horké a vytvářeli neobvyklé směsi kombinováním různých jídel. Neuvěřitelně vzrostla spotřeba soli a koření. Dramaticky se zvýšila spotřeba kávy a čaje, takže byl stanoven příděl 9 šálků na osobu a den; podobně nadměrným se stalo žvýkání, které bylo omezeno poté, co se zjistilo, že jeden muž sežvýkal přes 40 balíčků denně.
Většina těchto postojů a jednání přetrvala během dvanáctitýdenní rehabilitační fáze. U některých mužů byly dokonce více zdůrazněny v průběhu prvních šesti týdnů. V mnoha případech nebyli dobrovolníci spokojeni s "normálním" výběrem jídel, ale setrvávali ve svých zvycích vytváření fantastických směsí a kombinací. Volný výběr ingrediencí ještě stimuloval "kreativni" a "experimentální" hrátky s jídlem ... přetrvávalo vylízávání talířů a zanedbávání pravidel stolování (tamtéž, str. 843).
Bulimie
Během režimu hladovění vyjadřovali všichni dobrovolníci zvýšený hlad; někteří se s touto zkušeností vyrovnali poměrně dobře, ale v jiných to vyvolalo zvýšený zájem a dokonce se stali netolerantními. Několik mužů neuspělo v udržování diety a hlásili bulimické záchvaty, následované výčitkami.
Při práci v obchodě došlo u jednoho z mužů k úplné ztrátě vůle, snědl několik sušenek, pytlík popcornu a dva přezrálé banány, než byl schopen nad sebou znovu "nabýt kontrolu". Okamžitě utrpěl silné emocionální zmatení, zvedl se mu žaludek a po návratu do laboratoře zvracel ... Vyčítal si to, vyjadřoval znechucení a sebektiriku (tamtéž, str. 887).
V průběhu osmi týdnů hladovění další subjekt zjevně porušil pravidla diety, když snědl několik zmrzlinových pohárů a mléčných koktejlů; ukradl dokonce nějaké laciné bonbóny. Urychleně se k celé záležitosti přiznal a velmi si ji vyčítal (tamtéž, str. 884).
Mnoho mužů ztratilo kontrolu nad svými apetity v průběhu rehabilitace, kdy jim bylo podáváno zvýšené množství jídla a "jedli více méně nepřetržitě" (str. 843). Dokonce po 12 týdnech rehabilitace si muži opakovaně stěžovali, že cítí zvýšený hlad okamžitě po konzumaci vydatného jídla.
Jeden z dobrovolníků jedl velké porce (denní odhad 5 000 – 6 000 kcal) a přesto začínal "svačit" hodinu poté, co skončil s jídlem. Jiný jedl při hlavních jídlech tolik, kolik mohl a kromě toho svačil dopoledne, odpoledne a večer (str. 846).
Výzkumníci uvádějí: Tato nenasytnost vedla k velkému výskytu bolestí hlavy, potížím v oblasti trávícího traktu a neobvyklé ospalosti. Někteří muži měli období nevolností a zvracení. Stav jednoho muže vyžadoval přidechování (aspiraci) a několikadenní hospitalizaci (str. 843).
Docházelo k víkendovým "žranicím", při nichž se příjem obvykle pohyboval mezi 8 000 až 10 000 kcal. Muži často tvrdili, že je těžké přestat jíst. Jeden subjekt se cpal k prasknutí, až cítil téměř nevolnost a stále měl pocit hladu; další uváděl, že jedl, dokud nebyl nepohodlně plný a další měl tak malou kontrolu nad mechanismem "naplňování", že se prostě musel jídla stranit, protože nemohl najít bod nasycení, dokonce ani když už byl "plný až po uši". Další z mužů klidně snědl šest hlavních jídel, místo tří (str. 847).
Asi po 5 měsících rehabilitace uváděla většina mužů normalizaci svých stravovacích návyků; přesto u některých extrémní přehánění konzumace přetrvávalo. Jeden z mužů jedl a jedl, až už nemohl polknout a po hodině měl znovu hlad (str. 847). Ještě po 8 měsících někteří muži stále jedli abnormální množství a jeden muž stále uváděl spotřebu asi o 25 % vyšší, než před započetím hladovění; jednou se pokusil omezit konzumaci, ale dostal takový hlad, že to nemohl vydržet" (str. 847).
Nebyly identifikovány faktory, které by odlišovaly muže, kteří rychle normalizovali své stravování od těch, kteří pokračovali v konzumaci ohromných množství jídla. Přesto je velmi důležité, ze existovaly závažné rozdíly mezi dobrovolníky v jejich reakcích na zkušenost hladovění a u části těchto mužů se vyskytla bulimie, která přetrvávala mnoho měsíců po tom, kdy jim bylo dovoleno jíst, kolik chtěli.
Emoční změny
Přísné postupy výběru subjektů pro experiment vedly výzkumný tým k prohlášení, že "psychobiologické jádro" subjektů bylo nepochybně lepší, než průměr, nacházený v náhodném nebo obecnějším reprezentativním vzorku populace" (str. 916). Přestože byly subjekty před započetím experimentu psychicky zdrávi, většina z nich uváděla znatelné emocionální změny jako výsledek polohladovění. Někteří uváděli přechodná nebo přetrvávající období deprese, s obecným snížením prahu deprese. Občas pozorovali povznesenou náladu, ale ta byla nevyhnutelně následována poklesem. Přestože muži měli před hladověním poměrně tolerantní dispozice, tolerance byla vystřídána popudlivostí a častými výlevy zlosti. U většiny subjektů se zvýraznila úzkost. S postupem experimentu si začalo mnoho dříve vyrovnaných mužů kousat nehty nebo kouřit, protože se cítili nervózní. Apatie se stala obvyklou a někteří muži, kteří bývali docela vybíraví, zanedbávali různé aspekty osobní hygieny. Většina subjektů zažívala období, během kterých byla jejich emoční rozrušenost velmi silná a všichni vykazovali symptomy "neurózy z polohladovění", popsané výše. Téměř 20 % dobrovolníku zažilo extrémní emoční zhoršení, které bylo znatelně na překážku výkonu jejich povolání. Standardizované testování osobnosti pomocí Minnesotského vícefázového osobnostního dotazníku (Minnesota Multiphasic Personality Inventory - MMPI) prokázalo, že polohladovění vyústilo v znatelné zvýšení deprese, hysterie a hypochondrie v celé skupině. Profil byl popsán jako "neurotická triáda" a je pozorován u různých skupin neuroticky poškozených jedinců (Greene, 1980). Tyto emoční odchylky nezmizely okamžitě během rehabilitace, ale přetrvávaly několik týdnů, a někteří muži se opravdu stali depresivnějšími, popudlivějšími, hádavějšími a negativističtějšími, než bývali v průběhu hladovění. U dvou subjektů se během polohladovění vyvinuly poruchy "psychotického" rázu. Jeden z nich nebyl schopen setrvat na dietě a byly u něho pozorovány poplašné syndromy: cítil neodbytnou chuť vzdát dietu a silnou, téměř nutkavou touhu hrabat se v odpadkových koších, aby našel nějaké jidlo. Opakovaně prošel koloběhem, kdy spořádal ohromné množství jídla, vyzvracel ho a začal znovu ... byl tak citově rozrušen, že dobrovolně vyhledal pomoc na psychiatrickém oddělení Univerzitní nemocnice (Keys et al., 1950, str. 890).
Jiný subjekt vykazoval známky narušení po devíti týdnech hladovění: dal se na dráhu zlodějíčka, kradl tretky zanedbatelné hodnoty. Docházelo u něj k silným emocionálním záchvatům, provázeným únikem myšlenek, pláčem, hovory o sebevraždě a násilnými výhrůžkami. Vzhledem k alarmujícímu charakteru symptomů byl vyřazen z experimentu a přijat na psychiatrické oddělení Univerzitní nemocnice (str. 885).
Další muž si v reakci na stres usekl tři prsty na ruce. U několika dobrovolníků docházelo k extrémním zvratům nálad. Jeden subjekt zažil několik období radostné, povznesené nálady. Tyto povznesené chvíle se střídaly s obdobími, kdy trpěl "hlubokou temnou depresí". Cítil, že se dostal na konec a vyjadřoval strach z toho, že se zblázní a ztratí zábrany (str. 903).
Testy osobnosti (pomoci MMPI) potvrdily klinický dojem neuvěřitelného narušení v důsledku polohladovění u menšiny subjektů. Jeden z mužů byl původně úplně v rozsahu normálních limitů, ale po deseti týdnech polohladovění a zhubnutí o 4,5 kg, vykazoval očividné poruchy osobnosti. Při druhém testování byly všechny škály MMPI zvýšené, se silnými poruchami osobnosti ve škále neurózy i psychózy. Pro některé z mužů, kteří byli nejvíce emočně narušeni, byly deprese a všeobecná ztráta organizace nejpozoruhodnějšími následky hladovění.
Z klinického pozorování i ze standardizovaných testů osobnosti mužeme vyvozovat, že individuální emoční reakce na podmínky polohladovění se znatelně liší. Někteří dobrovolníci v experimentu Keyse et al. se se situací vyrovnali relativně dobře, u jiných byly po zhubnutí pozorovány vyjímečné poruchy. Typ těchto poruch byl podobný těm, které byly popsány u obézních jedinců, vystavených "terapeutickému" polohladovění (Glucksman & Hirsch, 1969; Rowland, 1970). V Minnesotském experimentu se z míry vyrovnanosti osobnosti před započetím experimentu nedalo usuzovat na emoční reakce na omezení kalorického příjmu. Někteří z mužů, kteří se zdáli nejstabilnější, reagovali silnými poruchami. Fakt, že lidé reagují na zhubnutí tak různorodě a nepředvídatelně, je velmi závažný pro posouzení lidí, kteří drželi dietu pod jejich optimální váhu. Z toho, že emoční problémy minnesotských dobrovolníků nezmizely hned při rehabilitaci, se dá usuzovat, že abnormality byly spojeny spíše s tělesnou hmotností, než s krátkodobým kalorickým příjmem. Dojdeme tak k závěru, že mnohé z psychologických poruch u anorexie a bulimie mohou být výsledkem procesu polohladovění.
Sociální a sexuální změny
Výjimečný dopad polohladovění se podle většiny dobrovolníků odrážel v sociálních změnách. Původně družní muži se stávali postupně více uzavřenými a izolovanými. Mezi vzrůstajícími pocity společenské neadekvátnosti se nápadně vytrácel humor a smysl pro kamarádství.
Zvláště společenská iniciativa a sociabilita obecně prošly výraznou změnou. Muži začali být váhaví při plánování aktivit, při rozhodování a účasti na skupinových podnicích. Trávili více a více času sami. Kontakt s jinými lidmise stal příliš náročný a příliš unavující (Keyset al., 1950 str. 836 - 837).
Také společenské kontakty dobrovolniků se ženami silně poklesly během polohladovění. Ti, kteří udržovali společenské styky se ženami zjistili, že jejich vztahy se stali napjatými. Tyto změny jsou ilustrovány popisem z deníku jednoho dobrovolníka :
Jsem jedním ze tří nebo čtyř, kteří stále chodí s dívkami. Zamiloval jsem se během kontrolního období, ale teď ji vídám jen občas. Je to příliš náročné se s ní vídat, dokonce i když mě ona navštíví v laboratoři. Držet ji za ruku si vyžaduje námahu. Zábava musí být jednoduchá. Když jdeme do kina nebo do divadla, nejzajímavější jsou scény, kde lidé jedí (str. 853).
Podobně drasticky byly omezeny sexuální zájmy. Masturbace, sexuální fantazie a sexuální podněty se buď vytratily nebo se staly daleko méně obvyklými. Jeden subjekt to názorně vyjádřil, že "má sexuální pocity jako nemocná ústřice" (dokonce i tato zvláštní metafora má spojitost s jídlem). Výzkumníci pozorovali, že mnoho mužu vítalo s potěšením osvobození od sexuálního napětí a frustrace, normálně se vyskytující u mladých dospělých mužů (str. 840). Skutečnost, že hladovění znatelně nahrazuje sexuální potřeby a s nimi spojené konflikty, je zvláště zajímavá v souvislosti s hypotézou, že tento proces je hybnou silou hladovění mnohých anorektických pacientek. Podle Crispa (1980) je anorexie adaptační poruchou v tom smyslu, že omezuje sexuální záležitosti, na které se adolescent necítí připraven.
Sexuální zájmy se pomalu vracely během rehabilitace. Ještě po třech měsících muži tvrdili, že jsou v této oblasti daleko od normálu. Prakticky u všech mužů došlo k obnově zájmu o sex asi po 8 měsících rehabilitace.
Kognitivní změny
V době hladovění dobrovolníci hovořili o porušení koncentrace, pohotovosti, chápavosti a úsudku; přesto formální testy intelektu neprokázaly žádné známky snížení intelektuálních schopností.
Fyzické změny
S postupem šesti měsiců polohladovění vykazovali dobrovolníci mnoho fyzických změn zahrnujících : poruchy trávícího traktu, sníženou potřebu spánku, závratě, bolesti hlavy, zvýšenou citlivost na zvuk a světlo, snížení fyzické síly, špatnou motorickou kontrolu, edémy (nadbytek tekutiny, vyvolávající otok), vypadávání vlasů, sníženou toleranci k chladu (studené ruce a nohy), vizuální poruchy (neschopnost zaostřit, bolesti očí, skvrny v poli vidění), sluchové poruchy (zvonění v uších) a parestesii (pocity abnormálního štípání nebo píchání, zejména v rukou a nohou).
Různé změny odrážely všeobecné zpomalování fyziologických tělních procesů. Vyskytovalo se snížení tělesné teploty, srdeční činnosti a respirace, stejně jako bazálniho metabolismu (basal metabolic rate - BMR). BMR je množství energie (cal), které tělo vyžaduje v klidu (tzn. bez jakékoliv fyzické aktivity) k udržení normálních fyziologických procesů. Vyžaduje to přibližně dvě třetiny celkové potřeby tělesné energie, zbytek je použit během fyzické aktivity. BMR dobrovolníků na konci období hladovění činil 40 % normálních hodnot. Tento pokles, stejně jako další fyzické změny, odráží výjimečnou schopnost těla adaptovat se na nižší příjem kalorií snížením energetické spotřeby. Jeden z mužů to popsal, jako že jeho plamen (v těle) hořel tak málo, jak jen to bylo možné, aby konzervoval vzácné palivo a přitom udržel životní pochody (Keys et al., 1950 str. 852). Metabolismus se opět zrychlil během rehabilitace; ti, kteří konzumovali největší množství kalorií vykazovali i největší zvýšeni BMR. Skupina dobrovolníků, která dostávala pouze mírně zvýšený přiděl (o 400 kalorií více při rehabilitaci, než během hladovění), nevykazovala žádné zvýšení BMR v prvních třech týdnech. Spotřeba většího množství jídla vedla s prudkému zvýšení energie spálené během metabolických procesů. Velmi zajimavé jsou změny v tělesném tuku a svalové hmotě v poměru k celkové tělesné hmotnosti během polohladovění a rehabilitace. Zatímco hmotnost se snížila asi o 25 %, procento tělesného tuku téměř o 70 % a svalová hmota o 40 %. Během rehabilitace byl největší částí "nové váhy" tuk, v osmém měsíci rehabilitace měli dobrovolníci přibližně 110 % jejich původní váhy, ale měli asi 140 % jejich původniho tělesného tuku !
Jak muži vnímali ztloustnutí v období rehabilitace ?
Ti, kteři ztloustli nejvíce, začali projevovat zájem o svou zvýšenou lenost, obecnou ochablost a tendence k shromaždování tuku na břichu a bocích (Keys et al., 1950, str. 828). Tyto stížnosti jsou shodné s námitkami mnoha pacientů s bulimií a anorexií, kteří ztloustli. Kromě svého typického strachu ze ztloustnutí často hovoří o "pocitu tloušťky" a bojí se, že se jim roztáhne žaludek. Nicméně hodnoty tělesné hmotnosti a procenta tělesného tuku se začaly asi po roce přibližovat hodnotám z předexperimentálního období.
Fyzická aktivita
Většina mužů reagovala na polohladovění snížením fyzické aktivity. Byli unavení, slabí, lhostejní, apatičtí a stěžovali si na nedostatek energie. Jejich pohyby se znatelně zpomalily. Nicméně podle původní zprávy někteří muži záměrně cvičili. Někteří se snažili zhubnout a procházeli obdobími zvýšeného výdeje energie, buď aby dostali zvýšený příděl jídla nebo aby vyloučili snížení přídělu (Keys et al., 1950, str. 828).Tato skutečnost se shoduje s praktikami některých anorektiček a bulimiček, které mají pocit, že když houževnatě cvičí, mohou si dovolit sníst trošku více. Rozdíl je v tom, že ony si svá kalorická omezení vytvořily samy.
 
 
Vložil: slunecni.andilek ¤