smilie911

Jen tak stála a hleděla do dálky,jak se namodralé vlny slévají jedna do druhé. Přišel k ní,jemně šeptal do ouška sladká slůvka. Otočila se a ačkoli nerada,stala se svědkem vlasní smrti. Škrtil ji. Tak jemně,jako vítr hladí. Nemohla dýchat,ale do poslední chvíle jí nedocházelo, co se vlastně děje. Užívala si jeho objetí. Vláčná padala k zemi, nad jejími rty naposledy vanul vzduch, který by mohla cítit. Všemi póry kůže vnímala hebký písek, co ji šimral na těle. Pak už necítila nic. Ráda by, ale to už si uvědomila,že je mrtvá.

Díval se jí do očí,ale ona nezčervenala, jako to obvykle bývalo,když si ji zkoumavě prohlížel. Její oči byly prázdné,nechápavé a vyyhaslé.

Rozbrečel se. Tohle neměl v plánu. Miluje ji. Miluje ji? To by ji snad nezabíjel. Zhnuseně odešel hloub do lesů. Našel pár suchých dřívek a rozdělal oheň. Dost daleko na to,aby neodehnal psy a jinou,odporně krvelačnou havěť. Ani nevěděl, co za bestie žije na tomhle zatraceném místě. Sám by to nedokázal. Nechtěl.

Za hodinu se vrátil. Věci byly tak,jak je očekával. Při pohledu na rozervanou,zkrvavenou mrtvolu se mu přitížilo daleko méně než když předtím pozoroval křehkou,milou dívčinu, bezvládně ležící na zemi. Jeho dívku! Jak moc ji miloval. Ohněm odehnal zbytek havětí a sám se ujal nechutné činnosti.Trhl za kus rudého masa tak prudce,že to co kdysi bývalo loktem hlučně prasklo. Ponořen sám do svých starostí pracoval rychle, jako by nevnímal okolí, jako by svět přestal existovat. Propíchl sval klackem a snažil se na ohni opékat. Jako by neměl jinou možnost. Ano, na tomhle místě trčeli bez nadějí na záchranu už dobrý měsíc. Všechny větvičky byly do posledního plodu obrané. Ano, měl hlad. Ale omlouvá to jeho chování? Vždyť ji miloval. Nevěřil že přežije. Nechtěl aby zemřela hlady, vybral, že hlady zemře on. Pár týdnů poté, co se nasytí jejím tělem.

Nemyslel na to. Zakousl se do steaku jako by byl kuřecí. Zuby oderval maso od kosti. Na ničem už mu nezáleželo.

Došlo mu,co udělal. Krvavé ruce a hrozivý pocit u srdce, rozervaného stejně jako její mrtvolka,mu připomněl,jaký je. Odhrnul jí z vlasů poslední zmítka písku ,ofoukl její tvář od špíny. Pohladil ji a z očí mu vytryskl potok slz, po pramenech stékající do jejích vlasů. Jedna kapka se rozpadla přímo dívce na čele. Teda na tom,co z jejího čela zbylo. Věděl, že s tímhle nebude moci dál žít. S touhle vzpomínkou se jen tak nevyrovná. Co to provedl? Mohli zemřít v obětí svázáni láskou,jako Romeo a Julie. Místo toho klečí nad jejím tělem s jejím masem v žaludku. Co má proboha udělat? Sněz co sis nadrobil,říkávala babička. V téhle situaci to bylo ale poněkud nevhodné. Věděl že bez cizí pomoci se z lesa nedostane, věděl že cestu už se pokoušeli mnohokrát objevit,a věděl taky,jak to skončilo. Nehodlal už víckrát smočit svoje rty v její krvi. Vzal z pobřeží velký kámen, uchopil ho pevně, aby díky jeho pomoci zůstal co nejdéle na mořském dni. Alespoň tak dlouho, že už nebude moci dýchat. Teplota vody ho ochromila. Ledovou koupel měl naposledy,když se jim doma rozbil bojler. Cítil jak ho vlny unáší tam kam chtějí. Tohle byla poslední možnost zachránit se. Byl si ale jistý tím, že je to jeho trest, správná míra odpuštění.Ochotně vypustil z plic všechen kyslík . Padal ke dnu.Pocit beztíže byl úžasný. Pocit absolutní jistoty. Jeho mozek bezradně vysílal rukám zběsilé signály, aby se pohly,ale ty už vypověděly službu. Kam se asi jeho tělo dostane? Do přístavu v Sydney? Kdo ví.

Myslela na něho.Nevěděla čím,ale upoutal její pozornost. V duchu si přehrávala minulou noc. Přišel k ní,rukou se jemně dotkl jejího ramene. Byl namol. Opilý,že by to i slepý poznal. Co měla dělat. Líbil se jí. Co na tom,že si ji druhý den nepamatoval? Ale co by si měl pamatovat? Opřel se o ni když nemohl dobelhat ke dvěřím. To jen ona si bláhově myslí že v tom bylo snad něco víc.

Divné, a prý láska dokáže zázraky. Tomu věří každý druhý. Zakončím to optimisticky? Opil se jen proto,že se chtěl tajně dotknout její ruky? Nebo ještě lépe. Hrál to. Hrál že je opilý,zesměšnil se před celým sálem když lezl pod stolem a hledal spadlé pivo,které ale ve skutečnosti nespadlo. Plechovka stála v celé kráse na stole.A to jen proto,aby mohl cítit tlak její kůže na svých prstech? To nečekejte. Život není krásný.

Pravda byla taková,že si nepamatoval vůbec nic z předešlého večera. Ani to,že v té hale byl. Natož tak něčí rameno.

Co má dělat? Je v rozpacích. Věděla,co by mohla udělat. Ale co udělá? Tušila,že nic nebude jako v jejích snech. A měla pravdu.Měla jeho telefoní číslo. Zázrak? Ne,jen by lidé neměli na svém internetovém profilu vše vyzradit. Vím,je to pro kamarády.

Žmoulala onen devíti místný boží dar . Vytočila číslo,ale než stihl jedinkrát zaznít tón volání, rychle to položila. Tahle ta mizerně dojemná situace se opakovala asi tak dvakrát,než se rozhodla nechat telefon opravdu vyzvánět.

"Haló?" Jako kdyby držel přístroj přímo v ruce. Rychlost ji zaskočila. Vyblektala cosi o omylu ale taky ho stihla oslovit jménem, i když se jí sám ještě nepředstavil.

Někdo tvrdí, že jsou muži nechápaví, ale tenhle to pochopil zatraceně rychle. Skoro tak,za jak dlouho volal dívce nazpět.

Charizmatický mládenec zvládne vše. Dokonce i smluvit si se svou milovanou schůzku.

Už dlouho žádnou ženskou nedržel v náručí. Uznejte,komu by to nechybělo.

Neznal ji, ale tvrdila,že se už viděli. Prý na ni dokonce sahal. Nevěděl nic,ale když už na ni sahal,mohlo by to být zajímavé. Alespoň pro něj.

Sešli se u staré cukrárny. Hned po příchodu pochopil,že tohle nebude ono. Bylo jí sotva patnáct.

Pro většinu "mužů" v jeho věku to nebyl problém,ale pro něho ano.

Myslela,že přeskočila jiskra. Dávala si pozor aby neřekla něco nevhodného,ale zase nechtěla být nudná.Řekl,jestli se nepůjdou projít do lesů za vesnicí. Brala to jako výzvu a kývla.

Netušila,kam se to žene. Do jeho náručí. Byla v sedmém nebi.Dokonce se i líbali! Nabídla mu, jestli s ní nechce chodit. Věděla,obvykle tohle nabízí chlap. Ale chtěla kout železo,dokud bylo žhavé.

Neřekl nic.Už byli hloub v lese. Začal ji hladit a opatrně jí stáhl tričko. Brala to jako ano.

Ano,chce se mnou mít něco víc. Obvyklou frází jak do ní, plný romantiky a kapradin, jemně,přesto trochu bolestivě, vstoupil vás nebudu zdržovat.Jsou toho plné dívčí romány. Přeskočím to.

Leželi v mechu. Hladil ji po rozcuchaných vlasech. Potom se prudce zvedl. Lekla se.

Sama se tomu zasmála. Je tak nedůvěřivá. Zrovna teď,když se na ni jednou za její trpký život usmálo štěstí,by si měla chvíle víc užívat.Sedla si a začala obouvat své černé tenisky. Kdy si je stihla sundat? Znovu se musela zasmát. Ach! Nečekaný úder ji srazil na kolena. Na jazyku cítila pachuť železa. A ta bolest! Nedokázala se otočit. Když se ostrým kamenem napodruhé trefil, její lebka to nevydržela. S hlasitým prasknutím začaly na hebce zelený mech téct litry krve.

Neuměl si to vysvětlit,ale rudá tekutina ho vzrušovala. Ovládl se ale. Obul si boty a pomalu se od bezvládně ležícího těla vzdaloval. Nevěděl proč,ale na tváři mu to vykouzlilo nelidský úsměv. Po cestě hodil kámen do řeky. Zanal přece kriminálky.Ohlédl se ještě k lesíku,ale dívku už by neviděl ani chlapík s dalekohledem.Proč to vlastně udělal? Mohl jí jen říct že prostě není jeho typ. Někteří jsou už ale takoví. Zůstala tam v trávě,kdo ví,jak dlouho tam ještě bude. Optimista by řekl, "Alespoň mají mravenci co jíst. Víte,že každou minutu na Zemi vymře jeden živočišný druh? Můžete být klidní,mravenci to dnes nebudou." A pesimista by odpověděl " Myslím,že mravenci to budou zítra. Lidi zničí planetu i sami sebe.Snad dřív,než přijde globální oteplování."

Hm asi bych měla napsat nějakej článek ..napdlo mě jednou,když už jsem se pořídila na libku blog

Jenže vůbec nevim o čem psát...je to šílený a mám mizernou náladu. Trochu se nudim i když vím že je tu plno věcí co bych měla dělat.. Nojo znáte to... Tak co jek se máte??