smilie911

Jen tak stála a hleděla do dálky,jak se namodralé vlny slévají jedna do druhé. Přišel k ní,jemně šeptal do ouška sladká slůvka. Otočila se a ačkoli nerada,stala se svědkem vlasní smrti. Škrtil ji. Tak jemně,jako vítr hladí. Nemohla dýchat,ale do poslední chvíle jí nedocházelo, co se vlastně děje. Užívala si jeho objetí. Vláčná padala k zemi, nad jejími rty naposledy vanul vzduch, který by mohla cítit. Všemi póry kůže vnímala hebký písek, co ji šimral na těle. Pak už necítila nic. Ráda by, ale to už si uvědomila,že je mrtvá.

Díval se jí do očí,ale ona nezčervenala, jako to obvykle bývalo,když si ji zkoumavě prohlížel. Její oči byly prázdné,nechápavé a vyyhaslé.

Rozbrečel se. Tohle neměl v plánu. Miluje ji. Miluje ji? To by ji snad nezabíjel. Zhnuseně odešel hloub do lesů. Našel pár suchých dřívek a rozdělal oheň. Dost daleko na to,aby neodehnal psy a jinou,odporně krvelačnou havěť. Ani nevěděl, co za bestie žije na tomhle zatraceném místě. Sám by to nedokázal. Nechtěl.

Za hodinu se vrátil. Věci byly tak,jak je očekával. Při pohledu na rozervanou,zkrvavenou mrtvolu se mu přitížilo daleko méně než když předtím pozoroval křehkou,milou dívčinu, bezvládně ležící na zemi. Jeho dívku! Jak moc ji miloval. Ohněm odehnal zbytek havětí a sám se ujal nechutné činnosti.Trhl za kus rudého masa tak prudce,že to co kdysi bývalo loktem hlučně prasklo. Ponořen sám do svých starostí pracoval rychle, jako by nevnímal okolí, jako by svět přestal existovat. Propíchl sval klackem a snažil se na ohni opékat. Jako by neměl jinou možnost. Ano, na tomhle místě trčeli bez nadějí na záchranu už dobrý měsíc. Všechny větvičky byly do posledního plodu obrané. Ano, měl hlad. Ale omlouvá to jeho chování? Vždyť ji miloval. Nevěřil že přežije. Nechtěl aby zemřela hlady, vybral, že hlady zemře on. Pár týdnů poté, co se nasytí jejím tělem.

Nemyslel na to. Zakousl se do steaku jako by byl kuřecí. Zuby oderval maso od kosti. Na ničem už mu nezáleželo.

Došlo mu,co udělal. Krvavé ruce a hrozivý pocit u srdce, rozervaného stejně jako její mrtvolka,mu připomněl,jaký je. Odhrnul jí z vlasů poslední zmítka písku ,ofoukl její tvář od špíny. Pohladil ji a z očí mu vytryskl potok slz, po pramenech stékající do jejích vlasů. Jedna kapka se rozpadla přímo dívce na čele. Teda na tom,co z jejího čela zbylo. Věděl, že s tímhle nebude moci dál žít. S touhle vzpomínkou se jen tak nevyrovná. Co to provedl? Mohli zemřít v obětí svázáni láskou,jako Romeo a Julie. Místo toho klečí nad jejím tělem s jejím masem v žaludku. Co má proboha udělat? Sněz co sis nadrobil,říkávala babička. V téhle situaci to bylo ale poněkud nevhodné. Věděl že bez cizí pomoci se z lesa nedostane, věděl že cestu už se pokoušeli mnohokrát objevit,a věděl taky,jak to skončilo. Nehodlal už víckrát smočit svoje rty v její krvi. Vzal z pobřeží velký kámen, uchopil ho pevně, aby díky jeho pomoci zůstal co nejdéle na mořském dni. Alespoň tak dlouho, že už nebude moci dýchat. Teplota vody ho ochromila. Ledovou koupel měl naposledy,když se jim doma rozbil bojler. Cítil jak ho vlny unáší tam kam chtějí. Tohle byla poslední možnost zachránit se. Byl si ale jistý tím, že je to jeho trest, správná míra odpuštění.Ochotně vypustil z plic všechen kyslík . Padal ke dnu.Pocit beztíže byl úžasný. Pocit absolutní jistoty. Jeho mozek bezradně vysílal rukám zběsilé signály, aby se pohly,ale ty už vypověděly službu. Kam se asi jeho tělo dostane? Do přístavu v Sydney? Kdo ví.