Cesta tam a spět
09.Prosinec 2007Týden se chílí jako vždy ke konci, já se balím a připraviji se na cestu. V ten čas vždycky pozoruji západy slunce začíná se stmívat velmi brzo, jak víc a víc přichází zima. Beru si krosnu na záda,maminka se mi vrhá kolem krku a s brekem říká tak zase za týden. Mě je v té chvíly taky ouzko, cesta začíná; výjdu s domu 423 a ulicemi oslněnýma lampami si to směřuju na nádraží. Projdu kolem náměstí vždy je někdo v parku na lvičkách. Někdo kdo své všední starosti nemusí řešit tak jako já. To už scházím ze schodů u Evangeličáku,kde je jako vždicky až k mostu tma a blátivo. Pospíchám dál aby mi neujel vlak, už je v dohledu ta naše narůžovělá nádražní budova. V tuhle dobu okupuje lavičky jen několik lidí, rozhlas hlásí obviklé desetiminutové spoždění. Nastupuji do příjíždejícího vlaku a už se těším až tuhle zastaralou nádražní budovu uvidím znova za pět dní. Vlakem je to jen Chebu jen chvilka cesty, v každém kupíčku je někdo usídlen, tak si sedám tam kde mi to připadá nejvíce bezpečné. V 19:50 vlak zastavuje a všichni vystupují tato stanice je konečná rychlíku R654. Další čekání na nepohodlnou zelenou nudli českých drah trvá dvacet minut. Nastupuji většinou do posledního vagónu kam se každý nehrne, záhy na to nabýráme rychlost a směr Plzen hlavní nádraží. Vlakem se linou vzruchy, někdo hraje na harmoniku vedle se smějí mladé studentky míříci do Marjánských lázní na někerou sw místních středních škol. Za příkrovem tmy se vagon proměnuje na jakousi prosvětlenou hlučnou chodbu, která vypadá jako z Hičkokových hororů. Cesta trvá dlouho nejraší bych se koukal na telku ale misto toho musím číst nic mi neříkající knížku. Po opakovaném přečtení asi pěti nesrozumitelných stránek se objevují slitá světélka Plzně.Vlak zastavuje na nádraží pospíchám na tranvaj číslo 1 na zastávce je mnoho lidí. Vypadají jako studenti vážící také cesty s dálek, tranvaj mě dopravuje k poslední přestupní stanici na autobus. Ten mi jako vždy pravidelně ujíždí před nosem, jakáž pomoc deset minut to spraví. Po cestě autobusem se s těžkým báglem deru do třetího patra, otevířám dveře a vidím rozesmátý obličej mého ruského spolubidlícího. A to je konec mojí dlouhé cesty na tu opačnou musim čekat dalších pět dní........................ .
napsal/a: standaat 02:14 Link
