Tunel_4.cast

Objevili se v menší vilce u vodopádů. Kolem byl klid a na obzoru právě zapadalo slunce. Elis se svalila do pohovky a zavřela oči. Po tváři jí stékala slza. Jim se k ní posadil a objal kolem ramen. Ona na něj pohlédla a zeptala se: „Proč nám to dělá? Co po nás chce?“

„To nevím. Ale neboj se, my se odsud dostaneme.“

Po té se na něj Elis krátce pohlédla a políbila ho. Položila mu hlavu na ramena a tak po chvíli usnula.

Druhý den ráno našla Jima jak přechází z jedné strany místnosti na druhou. Když viděl, že je vzhůru, tak na ni vychrlil: „Přišel jsem na to. Nikdy se nás nepokusil přímo zabít. Když nás zabije, tak se odsud dostaneme. Nechce nás zabít, jen nám vzít knihu a z té nás vygumovat.“

„Myslíš?“

„Jsem si jistý.“

Zrovna v tu chvíli se ozval před vilou Jegorův hlas.

„No tak lidičky, co kdybyste vylezli ven!“

Elis vyběhla ven, na louku před domem a běžela Strojvedoucímu vstříc. Ten vytáhl nůž a Elis se na něj nabodla. Poté padla s bolestí na zem.

„Ale ale,“ řekl Jegor „asi jste došli ke špatným závěrům. Odsud se dostanete, jen když vás zabiju a vy si to nebudete přát.“

„Co po nás chceš?! Proč nás tady držíš?“

„Kvůli tvé knize! Kdysi jsem vydal knížku, kterou odmítly téměř všichni. Byl jsem naštvaný. Proto jsem vytvořil tento svět, kam jsem pomocí tunelu tahal ony spisovatele. Ale pak jsi najednou přišel ty a o všem napsal. Náhoda, leč jsem to tak nemohl nechat.“

Na zemi El zasténala. Jegor na ni pohlédl, usmál se a zmizel.

Jim doběhl k Elisabeth a klekl k ní. Tekla jí krev z pusy a stěží dýchala.

„El promiň, promiň.“

„Ne, ty promiň. Já- Já jsem nechtěla, odejít takhle brzo. Mi- Miluju tě,“ vydechla a zemřela.

Jim ji sevřel v náručí, tvář posetou slzami. Později odnesl tělo domů, na zahradě ho zakopal a ležel. Celý den ležel.