Procházka peklem..

„Honzo, běž otevřít.“

„Kdo kurva teď otravuje?“

Zvonek řinčí dál, bez ohledu na to, že jsou 2 ráno. Honza rozespale zakopává o kusy nábytku a spěchá ke dveřím. Otevře je a zmateně kouká.

„Pan Štefka? Co tady děláte takhle pozdě.“

„Dobrý den, pane Procházka. Musíte jít se mnou.“

„A kam jdeme?“

„Pospěšte si, je to otázka života a smrti.“

Spěšně nasednou do Štefkova nablýskaného Mercedesu, který si pořídil za žákovské příspěvky, trefně nazvané SRPŠ, a vyrazily směrem k Olomoucké. Procházkovi už svítá co se asi stalo, a tak u školy rychle probíhá vrátnicí, přeskakuje zábradlí a vbíhá do dílny. Dorazí na místo a hrůzou zkamení. Do očí se mu vrhnou slzy a on ztrhaně poklekne na zem.

„Co se tu stalo?“

„Nevíme, takhle jsme ho našli.“

„Kdo něco takového mohl provést? Kde je doktor?“

„Už je na cestě.“

Procházka pohladil nemocného, a čekal. Po chvíli dorazil.

„Tak kde máme toho chudáčka?“

„Tady, nevíme co s ním je, ale nějak kucká.“

Servisman koukl na stroj a řekl: „Kouknu se na to,“ a vytáhl kladivo.

Procházka na něj nedůvěřivě kouknul a zeptal se: „Připadáte mi mladý, jste vůbec opravář? Neublížíte mu, že ne. Můžu vám věřit.“

„Samozřejmě. Jsem zkušené borec.“

Štefka se obrátil k odchodu a řekl: „Pane Procházka, půjdete?“

„Radši zůstanu, teď mě bude Siemens potřebovat jako nikdy.“

Honza objal CNC, chytil ho za revolver a čekal co se bude dít....

Konec..