Tenhle dopis ti píšu při svíčce a ty zatím spíš v ložnici, o kterou jsme se spolu dělili ode dne, kdy jsme se vzali. Dívámse na plamínek vedle sebe a ten mi připomíná jiné plameny, které hořely předmnoha desetiletími ve Tvém krbu. Já měla na sobě Tvou měkkou košili a Tvojekalhoty a už tehdy jsem věděla, že patříme k sobě, i když jsem pakpříštího dne zakolísala. Moje srdce uchvátil jižanský básník a já ve svém nitrucítila, že bylo vždycky jeho. Vždycky patřilo Tobě. Cožpak jsem mohla pochybovat o lásce, kterána nás slétla spadajícími hvězdami a měla sílu bouřících mořských vln? Takovábyla naše láska tehdy, a taková je i dnes.

Vzpomínám, jak jsem se pak k Tobě den potom, co matkaodjela, vrátila. Byla jsem vyděšená k smrti, protože jsem bylapřesvědčena, že mi nikdy neodpustíš, že jsem od Tebe vůbec mohla odejít. Kdyžjsem vystupovala z auta, třásla jsem se po celém těle, ale Tys to všechnovyřešil úsměvem. „Dáš si kávu?“ To bylo všechno, na co ses tehdy zeptal. A povšechna naše společná léta, která pak následovala, ses k tomu už nikdynevrátil.

Na nic ses mě neptal ani v těch několika příštíchdnech, kdy jsem občas odešla z domu a procházela se sama venku. Když jsemse pak vracela se slzami v očích, vždycky jsi vycítil, kdy potřebuju, abysmě vzal do náručí, a kdy mě máš nechat být. Nevím, jaks to poznal, ale bylo totak, a velmi jsi mi to všechno usnadnil. Když jsme si potom v té kaplivyměňovali prstýnky a slibovali věrnost, podívala jsem se Ti do očí a vědělajsem jistojistě, že jsem volila správně. Ba víc než to – uvědomila jsem si, jakbláhová jsem byla, že jsem vůbec uvažovala o někom jiném. Od té doby jsemnezakolísala ani jednou.

Měli jsme spolu nádherný život, a já o něm teď hodněpřemýšlím. Někdy zavřu oči a vidím Tě před sebou, jak sedíš na verandě, užs trochu prošedivělými skráněmi, hraješ na kytaru a děti poskakují kolemTebe a tleskají té Tvé písničce do taktu. Když pak už spaly, řekla jsem Ti: „Jsi lepší táta, než si vůbec umíš představit.“

Mám Tě ráda pro spoustu věcí, především ale pro vášnivouopravdovost, která tryská z Tvého milování, z Tvé poezie,z Tvého rodičovství a přátelství, ze Tvé lásky ke kráse a k přírodě.A jsem ráda, žes tomu všemu naučil i naše děti, protože vím, že jejich životbude díky tomu lepší. Často mi říkají, jak vzácným člověkem pro ně jsi, a já sepak cítím nejšťastnější ženou na světě.

I mě jsi toho hodně naučil. Inspirovals mě a podporoval přimém malování a sotva někdy pochopíš, jak moc pro mě znamenalo, že jsem Těvždycky měla po boku a mohla se spolehnout na Tvou podporu. Měls porozumění provšechny moje potřeby – že musím mít vlastní ateliér, prostor jen pro sebe, anevadily Ti moje barvou pocákané šaty a vlasy. Vím, žes to se mnou neměl lehké,Nathane. Žít s něčím takovým, to vyžaduje opravdu silné muže. A Tys tusílu měl. A vydržela Ti čtyřiačtyřicet nádherných let.

Jsi nejen můj jediný milenec, ale i můj nejlepší přítel.Nevím, co z těch dvou stránek mého vztahu k Tobě mám raději. Těžkoříct – obou si asi vážím rovným dílem. Stejně jako celého našeho společnéhoživota … Máš v sobě cosi krásného a silného, Nathane. Laskavost – to je to,co v Tobě vidím, když se teď na Tebe dívám, a co určitě vidí i ostatnílidé.

Možná sis pomyslel, že jsem blázne, když jsem přišlas tím nápadem, že bychom možná měli náš příběh sepsat, než opustíme svůjdům. Ale já k tomu měla své důvody, moc Ti děkuji, žes měl se mnouv téhle věci trpělivost. Nikdy jsem Ti neřekla, proč jsem to chtěla, amyslím, že je na čase, aby ses to dozvěděl. Takový život, jaký jsme spoluprožili, mnoha manželských párů nepozná, a když se teď na Tebe dívám, děsí měpředstava, že to asi všechno brzy skončí. Oba známe prognózu mé nemoci. Dělámsi mnohem větší starost o Tebe než o sebe, protože si dovedu představit, jakoubolest asi budeš muset zakoušet. Nemám slova, jimiž bych vyjádřila, jak je mito líto.

Ale já Tě miluju tak strašně moc, tak neuvěřitelně, že sik Tobě najdu cestu navzdory té mé chorobě. Slibuji Ti to. A tady do tohovstupuje ten náš příběh. Až budu ztracená, někde daleko od Tebe, čti mi tenpříběh – jako jsi ho vyprávěl dětem – a já vím naprosto jistě, že už nějakpoznám, že je o nás dvou. A potom možná – kdo to teď ví – najdeme způsob, jakbýt zase spolu.

Prosím Tě, nezlob se na mě, až přijdou dny, kdy Tě nebudupoznávat – oba víme, že určitě přijdou. Měj stále na paměti, že Tě budu vždyckymilovat, a ať se stane cokoli, věz, že jsem nemohla mít krásnější život. Nežživot s Tebou

Nathane, ať jsi teď kdekoli, bez ohledu na chvíli, kdytenhle dopis čteš, já Tě miluju. Strašně moc Tě miluju, manželi můj. Jsi – avždycky jsi byl – můj splněný sen.

Allie