Být, či nebýt?

Motto: Kouše pes, který neštěká?

V nepříliš vzdálené budoucnosti…
Johnsi odsedl od malého rohového stolku a zvedl se, aby si došel do lednicepro pivo. Byl sice abstinent, ale jeho tělo alkohol nutně potřebovalo.
"Dnes se to stane!"
   John bydlel na předměstí města XXX, v jednom starém činžáku s nepřílišvstřícnými lidmi. Doslova je nenáviděl. Nemohl se snést s tím šílenýmchlapem z prvního patra, který vždy, když se vracel z hospody,pozvracel schody, zahořkl proti té babce odnaproti, co místo toho, abysi zašla do supermarketu pro jídlo, jedla pouliční psy, aby ušetřila,nenáviděl domácího, který mu neustále tloukl na dveře cedulku"NEPLATÍ!".
    Ovšem v tomhle bychom Johnovi křivdili. Vždy své dluhy vyrovnal, i když trochu opožděně. 
    Celé roky se totiž motal na internetu, té podivuhodné nadnárodní síti,jejíž vlákna, pokud se správně smotala, mohla docela slušně vydělávat.A tak už  deset let vysával z Národní banky  každý měsíc deset tisícdolarů, aniž by o tom někdo něco věděl.
"Dnes se to stane!"
  Johnovi bylo 31 let a pocházel z Texasu. Již od dětství si hrál spočítačem, ale na jeho hraní bylo něco zvláštního.  Místo toho, aby"pařil" jako ostatní kluci,  zabýval se raději hackováním. Již v desetiletech naprogramoval svého vlastního "Trojského koně", tedy program,který se nenápadně dostane do hostitelského počítače a otevře cestu kjeho datům. Navzdory jeho technickému talentu ho dal jeho otec vyučit.
Prý"Až jednou zemřu, převezmeš farmu a budeš si vydělávat rukama. Pamatuj,ty tvý počítače jednou zmizí, ale lidi budou jíst pořád. "
    Ale John, pranic netoužíc po pěstování pšenice, utekl z domova. S sebou si vzal jen trochu peněz a svůj notebook.
   Začal se proklesťovat životem. Spal nejdříve v levných noclehárnách,pak, když už nebyly peníze, na ulici s bezdomovci. Probíjel se, jakuměl. Dělal roznašeče novin, dělníka ve válcovně, poslíčka na nádraží,barmana a spoustu jiných povolání, až se mu podařilo vydělat alespoň napronájem malého bytečku v nejubožejší čtvrti ve městě. Zde rozložilsvůj notebook a začal navrhovat webové stránky.
   Jeho práce sebrzy zalíbila jistému panu Smithovi z nadnárodní společnosti D. E. C. corp. . Pozval ho do města XXX a dal mu dobře placenou práci.
  John  po létech nejistého života mohl opět žít mírumilovně jako každýspořádaný občan. Dostal byt v centru města a staral se o svůj rozpočet,nekouřil, byl zapřísáhlý abstinent.
   Ale cosi v jeho mozku muneustále nedalo spát. Chtěl dělat něco zakázaného. Ne brát drogy nebokrást, něco mnohem většího. Cítil to, když jedl, pronásledovalo ho to,když  šel do práce, viděl to ve svých snech. Nakonec tomu podlehl azačal opět hackovat.
   "Dnes se to stane!"
A tak John ve dne žil jako normální člen společnosti, který se celý den díval na reklamy a jedl hamburgry,  
apo nocích jako hacker, vyvrhel novodobého světa. Skříň měl plnouúlovků  ze sítě. Od nejnovějších obrázků Siraliho, desáté planetysluneční soustavy, kterou NASA zatajilo, až po technické nákresyvysokotlaké třífázové pušky čtvrté generace. Informace, za které byněkdo zaplatil tunami zlata, měl jen pro své vlastní potěšení, jakosymbol vítězství nad správci serverů.
   Tak to šlo několik let…
Jednohodne do jeho malého bytu vnikla policie. Ovšem díky jeho opatrnosti ahlavně bezpečnostnímu alarmu, který měl stále zapnutý, se mu podařilouprchnout.
    "Dnes se to stane!"
V jednom okamžiku ztratilcelý svůj dosavadní život. V brzké chvíli se stal nejhledanější osobouve Státech. Několik dní jen tak bloumal ulicemi, zdrcen nad vlastnímosudem,  v ruce jen svůj stařičký notebook a v kapse pár pětidolarovek.Pomalu se z něj stával poloviční blázen, něco mezi absolutním géniem atotálním šílencem.
    "Dnes se to stane!"
John si brzy opatřilnovou identitu, vědouce, že v XXX se snadno ztratí. Pronajal si malýbyt v chudinské čtvrti, kde začal připravovat svou pomstu. Pomstu ksystému, jenž ho odvrhl, ke společnosti, která mu již neměla conabídnout.
    Deset let Johnovi trvalo, než bylo vše hotovo.Deset let příprav, pokusů a omylů, ale také úspěchů. Deset let senabourával přes internet  do všech důležitých úřadů, bank, společnostía elektráren.
    "Dnes se to stane!Dnes zničím svět!"
Johnvytvořil speciální program s názvem "X World". V jeden jediný okamžikměl spustit kopírování veškerých úředních, bankovních a hlavně tajnýchinformací ze všech světových  společností na svůj notebook. O desetvteřin později měl program spustit silný elektrický výboj ze všechsvětových elektráren, který zničí vše, co bude připojeno do veřejnésítě.
    Nastane chaos…
Totální…

John se zhlubokanadýchne a nalije do sebe plechovku piva. Sedne si opět ke stolu azapálí si cigaretu, kterou nikdy neokusil, a hledí na světle modrouobrazovku svého notebooku. Po chvíli odhodlaně stiskne klávesu Enter.Na  obrazovce se objevil text. Byl velký a napsán černou barvou.
    Černou jako noc…
    Absolutně černou…

"Opravdu chcete spustit program X World?"otáže se ho systém.
Nadýchne se…
Kdesi nad jeho hlavou začne plakat malé dítě.
Natáhne ruku ke klávesnici pro potvrzení…

Vedle něj začne kapat voda z prasklé stoupačky…
Kap, kap, …
Odhodlá se…
Na dveře mu domovník začal přibíjet ceduli "NEPLATÍ!"
Kap…
Prst se dotýká klávesy…  
Kap…
V Johnově hlavě probíhá celý jeho dosavadní život…
Kap…
Utíká od otce…
Kap…
Ponižující práce…
Kap…
Nová šance…
Kap…
Ilegalita…
Kap…
NOVÁ ŠANCE!
Kap, kap…
Za dveřmi začne štěkat pes, zahání domovníka…
Kap…
Jaksi neochotně stiskne klávesu Escape.
"Ne, svět na to ještě není dostatečně připraven. Snad zítra, snad pozítří…"mihne se mu hlavou, než vypne svůj notebook.
Dokonce i dítě už přestalo plakat…

Hledejme Johna, dokud je čas…

 Žiljednou jeden krásnej hnědovlasej kluk s modrýma očima,jako nebe. Tenkluk se jmenoval Michal a měl rád jednu slečinku. Ta slečna sejmenovala Deniska.,Byla to černovláska se zelenýma očima ,jako tráva.Jednoho krásného dne měli měli spolu sraz na louce,poblíž maléhorybníčka,kde vodička připomíná modrá nebe a vlnky hvězdičky.Člověk sitam připadá  jako v pohádce. Je 10 hodin a nalouku přišel Michal a v ruce mněl krásně rozkvetlé červenérůžičky. Růžičky mněl pro Denisku. Dlouho nemusel čekat a Deniskapřišla. Když zahlídla Michálečka tak se k němu rozběhla. Michal ji šelnaproti taky. Když zahlédl Denisku. Byli u sebe Michal dal Deniscečervené růže jako důkaz lásky a políbil ji. Deniska byla štastná apolíbila ho také. Po dlouhém a sladkém polibku  Deniska vzalaMichálečka za ručičku a šli spolu k malému rybníčku. Cestou sipovídali,co dělali včera večer, když spolu nemohli být a jak moc semají rádi... Došli k rybníčku, posadili se na lavičku a povídali si.Netrvalo dlouho  a pomaloučku se k sobě přitulili.Koukali si do očí .Pohledy byly jasný,znamenaly chceš se milovat? Ani jeden neváhal asouhlasil. Jelikož oba 2 milování milovali,takže to nepřekvapilo.Začali se dlouze a vášnivě líbat, u toho se něžně a pomaloučku hladilia dotýkali se sami sebe. Po chvilce se začali vzájemně vslékat,do ouškasi šeptali krásná slovíčka,jak moc se milují,že bez sebe nemůžou žít...tak Michal si vzal Denisku na klín a roztáhl deku,aby Deniskanenastydla,poté pomaloučku a opatrně položil Denisku na lavičku na dekua opatrně si lehl ke své milované Denisce. Začal jí líbat napusince,hladil ji všude po těle.Deniska mu vše oplácela polibkama aněžným hlazením těla. Netrvalo dlouho a přestávalo jim to stačit  takMichaleček si lehl na Denisku a začali se milovat ze vším všudy. Nicjiného nevnímali,jen sami sebe. Ale čas neúprosně běžel dál. Když měliza sebou to nejkrásnější tak si Deniska všimla,že se začíná stmívat aže bude muset jít domů. Ani Michalovi a ani Denisce se nechtělo,alemuseli. Tak Michal ustrojil Denisku a sám sebe,zbalil deku a vzalDenisku za ruku. Šli po cestě domů si ještě povídali o tom co dneskaspolu na louce zažili. Najednou uviděli Denisky barák a musel serozloučit. Denisce se nechtělo od Michalečka,ale musela.Musel domů,zdálky už slyšeli mamku jak na Denisku volá. Michal Denisku políbil apošeptal ji že večer zavolá a že se domluví an zítřek. Deniska hopolíbila a obejmula. Michaleček řekl Miluji Tě a odešel. Deniska došladomů a přemýšlela co budou dělat zítra a kde se potkají.

Míšotento příběh patří jenom Tobě a i když nejsme spolu,tak bych Ti chtělaza všechno moc poděkovat a pořád doufám,že se ještě potkáme,až umřu...