"Zdravím tě, neznámý nálezce.
V době, kdy tohle čteš, už nejsem nejspíš mezi živými. Snažila jsem se žít, ale nešlo to.
Moje tělo najdete v místním kostele…"

Neváháma rozběhnu se ke kostelu. Rozrazím bránu a spatřím dívku - má na soběčerné šaty, má dlouhé černé vlasy a sedí úplně vepředu na jedné zmodlitebních lavic zády ke mně.
Mám chuť se k ní rozběhnout, ale vté chvíli mě něco napadne - Proč zachraňujeme sebevrahy? Budou námvůbec vděční za to, že je zachráníme? Oni si přejí zemřít, tak proč jimv tom bránit? Je to jejich přání a lidé přeci mohou mít přání.
Otočímse a odcházím zpět. Cestou zpátky mi tečou slzy. Co měla ta dívka zaproblém? Co se jí stalo tak hrozného? Ten den jsem nemohla usnou. Zdályse mi hrozné sny. Probudila jsem se a na stole našla noviny. Otevřelajsem je rovnou na černé kronice. Čtu a čtu, ale žádný případ smrtimladé dívky zde nenajdu.Vezmu našeho psa, jediné stvoření, které mě umíučinit šťastnou a běžím s ní ven. Pes mě táhne pořád ke hřbitovu, alejá do těch míst nechci a snažím se ho táhnou zpět. Můj pes ale nakonecvyhraje (nedokážu táhnou sedmdesátikilového psa tam kam nechce), a takse blížíme k hřbitovu.
Letmo pohlédnu na zdi kostela a srdce se mi překvapením málem zastaví. Na zdi spatřím dopis. Jdu k němu,otevřu ho a čtu:
"Rozbité sklo. Pořád slyším ty rány, kdy nádobí padalo na zem. Křik. Řev.
Mojemáma brečí, táta na ni křičí, že je děvka. Asi před měsícem se vyspalas nějakým cizím chlapem - a táta na to přišel. Rozbité sklo. Křik. Řev.
Brali se z velké lásky. Každý si myslel, že ti dva se nikdy nerozejdou. Rozbité sklo. Křik. Řev.
Pamatuji si na moje narozeniny. Máma z tátou mě objímají. Smějeme se a jsme šťastní. Rozbité sklo. Křik. Řev.
Myslelajsem si, že už to nevydržím, a tak jsem se chtěla zabít. Třeba by sepak přestali chovat jako bych tu vůbec nebyla. Už jsem byla odhodlanáto udělat - ale pak jsi přišla ty. Nevím kdo jsi, jak vypadáš, ale vímjenom, že jsi mi zachránila život. Ta rána, když jsi rozrazila dveře -něco se ve mně stalo. Uvědomila jsem si, že chci žít. Přijdu domů a nicneslyším.
Žádné rozbitá sklo, křik, řev. Vstoupím do kuchyně a je tam moje máma a táta. Objímají se…
Dalise znovu dohromady, táta ji odpustil… Jsem tak ráda, že jsem senezabila a můžu sdílet jejich radost. A za to vděčím jenom tobě…
Děkuji ti moc,nikdy na tebe nezapomenu!"