Narodil se kluk plný života

a pro rodinu byl opravdu vším.

Neobklopovala ho žádná samota,

vždyť každý den trávili s ním.

Byl to kluk statečný, v plné síle

a jak stále rostl, plynul čas.

Prožíval v životě krásné chvíle,

jako všichni, jako každý z nás.

A až dospěl do klučičích let,

najednou si všiml, že vše se mění.

Postupně se měnil i jeho svět,

ve kterém pochopení pro něj není.

Byl tak sám a scházel mu kamarád,

jen výsměch pro něj všichni měli.

Pochyboval, zda ho má někdo rád.

Zahnali ho tam, kde ho míti chtěli.

Ubohé nadávky, ubohé činy.

Z jeho dědečka měli pobavení.

Vyvolávali v něm pocit viny

Nechápal, chybělo mu vysvětlení.

A tak stále přemýšlel o konci,

kterým by vše nejspíš přemohl.

Proč děcka sou takový pitomci?

Kéž by byl někdo u něj, aby mu pomohl.

Ne prosím, nedělej to,

vždyť děda se kvůli tomu bude trápit!

Ne prosím, nedělej to,

nic už z toho nepůjde vrátit!

Však ale on stál, pušku v ruce

a směřoval si s ní do čela.

Vždyť už zničené měl srdce.

Ne, tohle matka země nechtěla.

Byl konec, sám to rozhodl.

Příliš krátký jsi na to osude!

Dědečkovo srdce skrz probodl,

že jeho vnouček už tu nebude.

Přišla si pro něj ona sama.

V ruce kosu, dlouhý černý plášť,

pod kapuci se schovávala hlava.

Však víš kdo, vždyť ji znáš.