Stejně jako drtivá většina lidí, i já si myslím, že věrnost je jedna z těch nejdůležitějších věcí ve vztahu dvou. Můj příběh začíná před několika lety v Praze. Bylo zdánlivě nádherné období. Prožíval jsem takovou tu pravou, chemickou i duševní lásku a byl jsem šťastný. Myslím tím jako opravdu šťastný, protože hodně lidí si to plete s výrazem "spokojený" nebo "vztah ze zvyku". Měl jsem nádherný vztah, nádhernou holku a ty nejkrásnější pocity z nás dvou... Bohužel jsem na několik týdnů musel odjet pracovně ze svého města do Prahy, kde se mě ujala jedna z mých dřívějších holek. Spali jsme na jednom pokoji. Její ranní rozcvičky ve spodním prádle před mou postelí mě vnitřně znepokojovaly, ale stále jsem měl před sebou svoji lásku. I po několika týdnech intenzivního ranního cvičení a různých kamarádských návrhů jsem zůstal věrný své holce. Byl jsem na sebe právem hrdý a domů jsem se vracel jako hrdina . Po nějaké době se karty obrátily. Prozněnu moje láska mi utekla do Prahy. Bohužel natrvalo. Za penězi, slávou a kariérou. Krásný sen se rozpadl, a vše co bylo kolem se z růžové zahrady proměnilo v měsíční krajinu plnou žalu. Cesty osudu v tomto zlém období svedly dohromady opět mě, a moji "ranní cvičitelku". Co se dál dělo, se dá už jen s těží popsat. Zničená láska se mnohdy dá léčit opět jen emocemi a přízní jiné, krásné holky. Nedá se říct, že by se v těchto případech jednalo o nějaké náhradnice. Člověk v tomto stavu často nevnímá ani co je den a co je noc. Taky je mu vše jedno. .. I přes toto všechno mi moje potencionální zachránkyně řekla.. "no nezlob se, ale už ne. Když jsem chtěla já..." a dál si to asi dokončíte sami.. Souhrnem můžu říct, že věrnému člověku se to vše vrátí, až bude potřebovat nejvíc vytáhnout ze sraček.. a nevěrný si užívá života.. Tak co myslíte teď ?? .. Věrnost, nebo nevěra ?? .. dodnes fakt nevím..