Andělská noc ...

Je tma, noc, jen měsíc občas vykoukne mezi mraky a osvětlí ledovým světlem nejbližší budovy. Třeba jako teď. Jde z nich strach, jak se tyčí do výšky, přitom žádný z domů nemá více než pět pater. Nejsou zas tak vysoké. Hodiny na blízkém náměstí ukazují za deset minut půl jedné. Jenže já nejsem na náměstí, jsme ve vedlejší ulici. Domy vrhají ve tmě stíny úplně jinak než za světla a lamp pouličního osvětlení v této ulici moc nenaleznete. Znáte takové ty ledové? Jak vrhají modré světlo? Tak ty tu jsou dvě, jinak nic. Jedna z nich střeží telefonní budku na rohu opačného konce ulice. Druhá ozařuje malého tvora sedícího na nějaké tyči. Odvážím se blíž?
Už jsem blíž, jedná se o nedospělého člověka ženského pohlaví, sedí na bílo-červeném zábradlí a ve třpytu světla pouličního osvětlení se za ní leskne nápis: GAMNÁZIUM. Celá se chvěje, musí jí být zima, měl bych jí zahřát, ale nelekne se mě, když mě spatří? Všichni se mě bojí, mých křídel, musím se schovávat. Dokáži se ztratit, nikdo si mě nevšimne, ale za jakou cenu! Jsem sám, potuluji se nocí, nemám přátel a za celý svůj život jsem si ještě na stíny ve svitu měsíce nezvykl, pořád jde z nich na mne hrůza.
Položil jsem jí svá křídla na ramena a stoupl si za ní. Otočila ke mně krásné modré oči, plné smutku, ale nebrečela, zatím ne. Nelekla se, zachumlala se do mého peří, opřela se o mě. Chvěla se zimou, tak jsem se k ní ještě přitiskl, nechtěl jsem jí ublížit. Nevadilo jí to, jen se ještě víc přitulila a začala vzlykat. Pokud mi namočí křídla, nebudu možná již nikdy moci vzlétnout, nevadí, má hebkou pleť, vlasy kaštanové barvy po ramena, rovné, upravené. Nádherně voní, mladě, svěže a ještě nějak, copak to je?
Co se jí stalo? A tyhle vzpomínky, ty nejsou moje, kde se tu vzali? Co se mi to honí hlavou? Dálnice, jedu autem, to je nesmysl, nikdy jsem ve vozidle nesedel, to nejsem já. Jedu, jedu dál, najednou záblesk. Dívka začala plakat, už vážně brečí, proudy slzy jí stékají po tváři, zrychlený tep cítím i přes hutné peří, které ve svém věku ještě vlastním. Pořád ho mám jemné a husté jako mládě. Každá kapka jejích slz se mi zabodává do těla jako ostrá jehlička.
Vzpomínky v mé hlavě pokračují, bílo, všude je bílo, v hlavě se mi honí slovo nemocnice, matka, moje matka! Kde je??!! Další slzný proud mladé dívky. To jsou její myšlenky, vzpomínky, rozumím jí, vím, co si myslí, vím, co si přeje. Nedokáži dál popsat vzpomínky, moc se míchají, ale mám v nich jasno. Je smutná, stratila blízkého člověka, je sama. Jako já.
Jdeš, jdeme, jdete, půjdeme, obejdeme, přejdete...co to má znamenat, už plácám nesmysly, nevím o čem mluvím, ani proč o tom mluvím. Křídla mám mokrá skrz naskrz a přesto se cítím lehčí než kdy jindy. Nemohl bych lítat, ale vznášet se ano. Ten pocit neznám. Něco ve mně tepe, krev? Lidem proudí krev v žilách, ale já tento pocit nikdy nezažil, je to její srdce, nebo moje? Ťuk ťuk ťuk tuk....pořád se zrychluje, ano jsem to já, cítím tlak ve svém těle na místě, kde mají lidé prsa.
Dopadla na mne kapka letící z tajemného nebe, měsíc již nesvítí, oblohu pokrývají ty nejtemnější mraky, jaké jsem zatím spatřil, měli bychom se jít někam schovat, nenechám ji zmoknout. Prší, opravdu začalo pršet. Proč mi voda z nebes nevadí a slzy mladé dívky ano? Déšť dopadá do mého peří, ale nebolí, jen cítím jak má křídla pod jeho vahou těžknou. Tam, na druhé straně za telefonní budkou je vchod na dvůr. Tam na nás pršet nebude. Lehla si do mých křídel, jako by k tomuto účelu byla uzpůsobena, neměla žádné výhrady, nechala se odnést, déšť ji asi též nebyl příjemný.
V podchodu bylo sucho. Usedl jsem na zem - poprvé na povrch, který nepokrývala tráva. Je tvrdý, není příjemný na dotek a k sezení rozhodně není uzpůsoben. Dívka se o mne opřela, svou hlavu mi položila na hruď a mými křídly se sama přikryla. Jsou sice vlhká, ale asi jí ještě nestudí. Poprvé za svůj život jsem rád, že je mám. Do čeho by se jinak mohla křehká dívka schovat? Má na sobě pouze tenkou mikinku, umrzla by tu a druhý den by v novinách vyšel pouze krátký článek s nadpisem: MLADÁ DÍVKA TRAGICKY ZESNULA PŘED BUDOVOU MÍSTNÍHO GYMNÁZIA. Nenechám nikoho, aby dívce jakkoliv ublížil, ani déšť. Nenechám ji promrznout a mým přáním je tu sní sedět až do konce našich dnů.
Je krásná, má hebkou pleť, zavřela oči, ale jinak ji do obličeje není moc vidět. Vím jen, že její pohled, první a jediný byl tak krásný, smutný a plný strachu. Nebála se však mě, poprvé jsem věděl, že její leklé modré oči nevyjadřují strach ze mě. Ten pocit, který cloumá mým tělem, to bude asi ten strach, jenže nedovedu ho popsat. Bojí se budoucnosti, ale zároveň jí čelí s odhodláním. Co se má stát? Bojí se minulosti, neboť jí zemřel někdo hodně blízký, ale ze smrti stach nemá.
Vyčerpáním usnula, bylo toho na ni moc, lehce oddechuje, tep se jí zklidnil. Nevydala kromě vzlyků ještě ani hlásku, ale k čemu by byla slova. Nerozuměl bych jim. Cítím ji, to mi stačí. Leží zachumlaná do mých křídel. A já si přeji, aby tato chvíle nikdy neskončila.
Déšť začíná sílit, blíží se bouřka, brzy bude nad námi. Dívka najednou prudce otevřela oči a vykřikla: "Mami!" Ozvěna mi zaplnila uši. Věděl jsem, co teď přijde. Blesk rozbil temnotu, která nás obklopovala a osvítil celou ulici. Bílé postavy si šly pro moji princeznu.