Ležela na chladné zemi. A teprve teď si začala všechno uvědomovat. Teprve teď cítila touhu
žít.
Touhu po lásce, po světle.Chtěla, aby jí někdo držel za ruku. Chtěla,aby ji někdo objal. Ale věděla že je KONEC.Že už nikdy nespatří svítání. Že už nikdy nespatří to denní světlo,které dává novou naději, dostat se ven z kruté temnoty.
Najednou uslyšela jak někdo prudce otevřel dveře. "Stanie!!!Do prdele Stanie!!!Co jsi to
sakra udělala!Sakra! Sakra!Pomoc!"
Byl to Michael.Ucítila jeho horkou ruku na svém zápěstí."Stanie!Vydrž!Prosím tě!Ty nemůžeš umřít!Kurva!Ty přece nemůžeš odejít!"
S velkou námahou odlepila víčka a otevřela oči.Uviděla jeho tvář.Jeho nádhernou tvář , po které teď stékaly slzy.
"Stanie!Dívej se na mě!Prosím Tě...jen...jen..nezavírej oči!Vydrž!Za chvíly tu bude pomoc."
"Ty...Ty brečíš?"
Rychle si rukávem utřel slzy a pevně jí chytl za ruku."Ne..ne.To je dobrý."
"Ty...Ty brečíš kvůli mně?"
"Ne!" řekl pevně a vstal.
Stál a otočil se k ní zády.Tolik si přála aby brečel pro ní.Aby jí držel za ruku a aby jí řekl ať neumírá,že jí potřebuje.
"Takhle jsem si to nepředstavovala"
zašeptala jen tak pro sebe,ale Michal jí slyšel.
"Ty Tvoje představy....ten Tvůj podělanej pohádkovej svět!Chápeš že není?! Že neexistuje!Žádný zázraky se nedějou Stan!Všechno je jenom černý!Copak to nevidíš?!Už se sakra probuď!!"
Cítila strašnou bolest.Proč je k ní tak krutý.proč TEĎ!
"TY..ty nevěříš na pohádky,že?"
řekla a rozbrečela se.
"Sakra Stan.Nehc toho,zečínám bejt na měko."
"Vždyť Tě nikdo nevidí...to musíš být tvrdej i sám před sebou?"
sklonil hlavu,ale pak jí zase hrdě zvedl a sedl si vedle ní.
"Stan....zlato. Pochop už že mezi náma to nikdy nemůže fungovat.Já jsem špatnej hráč.Moc špatnej.A TY jsi moc hodná holka.MOC hodná.a já jenom krutej namachrovanej a sobeckej parchant.Prosim Tě...říkám Ti to poněkolikáté...zapomeň na mě."
teď brečela ještě víc.pořád cítila Jak jí po zápěstí stékají pramínky krve.proč se jí Michal nesnaží zachránit?Proč jen sedí a hledí na ni s tou svou nehcutnou a krutou soucitností?
"Chceš abych umřela?"
"Ne! Ne! To nechci!Vždyť..ty rány nejsou zas tak hluboký.Za chvilku přijede doktor, zaváže to a bude zas dobře.ty si vážně pako"rozesměje se."podřezat si žíly střepem."
"Jdi pryč!Vypadni!ty hajzle!Já Tě tady nechchi!"
No tak Stanie!uklidnis e k sakru!sama tady zůstat nemůžeš!"
Pomalu otočila hlavu aby mu neviděla do Tváře.
On si sedl a opřel se o špinavou stěnu.
"Řekni mi Stan....proč jsi to udělala?"
"Protože...."nedokázala zadržet pláč.
"No?Já čekám."
Zajela si rukou do kapsy od kalhot,vyndala zmuchlaný papír a podala mu ho.
"Co to jako má bejt?"
"To..to..je pro tebe....."
Michal začal tichým hlasem číst"Pod průhledným světem
čteš pohádky dětem
a prý že není ráj
kde se oči otvíráj
za záclonou z tajných přání
se ani ďábel neubrání
úsměvům z naděje a lásky
všichni sundají své masky
a kouzelný svět přichází
splněné sny rozhází

pod průhledným světem
vzal´s pohádky dětem
a nikdy nebyl ráj
mý oči se zavíraj.

"hm...a..vo čem to jako je"
cítila že se jeho hlas trošku chvěje.
"Já vím že víš o čem to je!"
"Hele,ne!Fakt,vážně nevim.Povidej"
"no...je to o tom,že jsi mi vzal všechny moje sny a touhy. A taky naději.naději a víru v lásku,víš?"
"Hele..to mě fakt moc mrzí.Ale...co kdybych Ti na to vodepsal. Taky básničkou."
"jak chceš."
vytáhl z kapsy propisku a začal psát.Cítil strašnou lítost.
"Tak na."
Stanii sice strašně pálily oči,ale přesto začala číst:

Stíny v očích rozsypaný
na malý střípky temnoty
dva osudy nedopsaný
plivou špínu na boty.

Stíny co se lámou s nocí
v bezedné tmě uspaný
dva osudy bez pomoci
a černá s bílou vypraný.

Stíny mezi dvěma světy
a čekaj tam na vraha
a nehrajou si na odvety
tvůj osud s mým teď prohrává.

"hm....a vočem že to je?"
nastalo dlouhé ticho.
"Ty víš že nerad mluvím vo citech.a myslím že víš o čem to je."
"ne..nevím...."
"Je to o tom,že máme oba dva jinej osud a že se Ty osudy nikdy nespojí,víš? Prostě....jak Ti to říct....láska si prostě nevybírá oběti. A taky je tam napsaný že mě to mrzí."
"A co tě mrzí?"
"že se naše osudy nedokázaly spojit v jeden."
"a proč sme je nespojily my?"
"To si nemůžem dovolit."
"Myslíš že člověk nemůže ovlivnit svůj osud?"
"svůj ano.ale cizí ne."
věděla že má pravdu.Ale nechtěla se vzdát!Teď ještě ne!
"víš..nemám sílu psát...ale odpovím ti..taky básničkou,jo?"
"Fajn"

chvíly přemýšlela a pak začala polohlasem trhaně mluvit:

Uvěř mi,že nejsem dítě,
nestahuj dál kruté nitě,
co svázat se mě pokouší
rozlij své slzy na souši
a potom mi slib,že přijde světlo
i když mi včera hlavu setlo.
Nehraj si na to,že máš nebe,
když spasit hříchy nedovede.
Odhodím svůj závoj snů,
jsem přízrak bílých hřbitovů.
Chci najít bránu andělskou,
tak odhoď duši ďábelskou,
když musím se svých přání vzdát,
tak chci tvý oči zavírat,
a vidět Tvoji marnou snahu,
kdy den nestojí za námahu
a s tvým životem usíná,
brána PEKEL se mi otvírá.....

"ale ne Stanie!Co je to ksakru za kecy!Jestli TY někdy umřeš,tak půjdeš do nebe!Neznám žádnou duši,která by byla čistější než ta Tvoje."
"Ne...kdybych...kdybych se mohla vzdát svých snů...a....své čistoty....a ..mohal to všechno vyměnit za tvou lásku..tak bych to udělala....i za cenu toho,že bych skončila v pekle."
Michael mlčel.Jen bylo slyšet,že něco píše.
Po několika minutách jí podal papír.:

Ty nemáš svého anděla!
neb jsi sama andělem
a já v těle zbabělém
jen tiše pláču nad tvou krásou
snad mi jednou budeš spásou.
Svou lásku ti však nesmím dát
-byl bych tvůj vrah-napořád.
Jsem špatný člověk-s černou duší
a vím že to ta tvoje tuší.
Svou zmoklou hlavu s křikem k nebi zvedám,
tvou zlatou hvězdu,mezi svým snem hledám.

"Počkej..to..to se neobejde bez odpovědi."
řekla s lehkým úsměvem na tváři.
"říkala jsi že nemůžeš psít!"
"myslím že to zvládnu."
věděla že je to to poslední co ve svém životě napíše. A byla šťastná jako nikdy v předtím,
I když jí celé tělo svíral křečovitý strach a bolest.Když dopsala,na čistě bílý papír dopadla rudá kapka krve.Její krve!Stékala jí po bledých rukách čím dál tím silněji.

Zítra poprvé se rozední,
vražda pro cit poslední,
co přežíval v tmavém koutě,
a už nikdy nenajdou Tě.
Každý na jiném konci města,
kde se nesetkává žádná cesta,
jen vítr útočí so strání
až přehluší marné volání.

Zítra se poprvé rozední
nikdo z nás neskončil poslední.
A city stále v tom koutě zůstávají,
Leží tam mlčky-svou přítomnost tají.
Oba na jednom konci města ,
odkud nevede žádná cesta
útočím na vítr do strání,
chci neslyšet tvoje volání.

Zítra se poprvé rozední
oba jsme zůstali poslední
city se ve tmě ztratily,
poslední naděje zabily.
Oba vyhnaní navždy z města
pro oba zůstala jedinná cesta:
s větrem útočit do strání,
přehlušit své vlastní volání.

"Tuhle nechápu!!O čem je? Vysvětli mi to!"
"ne..já...já už na to nemám sílu...."
"počkej!Počkej!teď nesmíš zavírat oči!O čem je ta básnička?"
pevně ji držel za ruku a hladil jí po vlasech.
"je o tom...že...zítra to bude poprvé...poprvé co nebudu beznadějně čekat na tvoji lásku....a o tom....že...nikdo z nás není výtěz...a..."
"Co?Sakra Stanie!Vždyť já!Já Tě potřebuju"To je ta moje zkurvená hrdost!To ona mi nedovolila říct co k Tobě cítím!Já jsem takovej hajzl!Takovej parchant!Kretén!
Hlasitě se nadechla
"je o tom...že...nikdo znás..nikdo znás neprohrál....a.."
"Stanie....já se teď tak stydím...tak moc!Všecko jsem psoral!Všecko!Ale víš,já Ti nechtěl kazit život.Nechtěl jsem aby si kvůli mně trpěla,protože tě strašně moc miluju!Do prdele slyšíš mě!Já tě sakra miluju Stanie!Miluju Tě a nevím co s tím dělat!Nevím jak se ovládnout."
Skláněl se nad ní.Objímal jí a přitom bezradně brečel.I jí po tváři stékaly slzy.Ale byli to slzy štěstí.
"Tak..nikdo z nás..nezůstal poslední....milujeme se....a já pro naši lásku msuím odejít..."
"neee!Lásko ne!nesmíš mě tu nechat!kurva Stanie teď ne!"
"Musí to tak být....abys poznal jaký to je.Jaký to je,když někoho šíleně miluješ a nemůžeš ho mít!"
"Stanie!nedělej to!Sakra neumírej!Prosím!"
"A...zítra....zítra....."
"Co zítra?co se stane zítra?!Stanie mluv semnou!"
"Zítra...se...poprvé rozední...."
Poslední nádech,poslední pohled plný kruté lásky a zoufalství.
A je KONEC.
Všechno je pryč.Skončilo i to,co se teprve mělo stát.
Sklání se nad její bledou a chladnou tváří kterou omývají jeho slzy marné lásky.Lásky,která se už nikdy nenaplní.
A jen tak si pro sebe šeptá verše,ketré může znát jen on.
On je výtězem a zaroveň poraženým.
"Zítra se poprvé rozední,
navždy jsem zůstal poslední......"