Seděla na skále...Na skále,která jí zničila život...Přemýšlela...Chtěla za ním...
Proč jsi mě opustil?Proč jsi mě nechal na tomhle zkurveným světě?Proč jsi mě nevzal s sebou?Proč jsem teď sama a brečím na tyhle pitomý skále?Odešel jsi ...Navždy...Poslední slova,která vyšla z tvých úst se ztratila ve skalách.Řekl jsi jen:"Miluju tě!Promiň,ale musím...!" a udělal jsi jeden jediný krok...Krok,který změnil oba naše životy.Krok do věčného prázdna...Krok,který se NIKDY nedá vrátit!
Zkoušla jsem tě zachytit,ale ty jsi mi tu zatracenou ruku nepodal!Nechtěl jsi...Stála jsem tam a dívala se na tvý tělo,který tam dole leželo bez náznaku života...Nedýchal jsi...Nedýchal jsi za sebe,ale vždy si dýchal jen za druhé...A to tě dohnalo až tam dolů...Ani nevím jak dlouho jsem tam stála a dívala se na tvý tělo,který jsem tollik milovala...Na tělo,které mě v deštivých nocích zahřívalo,které mi dávalo pocit jistoty a bezpečí...Teď si ale uvědomuju,že mě už nikdy neobejmou tvoje ruce,že už se na mě nikdy nepodíváš těma modrýma očima,nikdy už mi nebudeš šeptat slova lásky...Už nikdy...
Čtu si tvoje dopisy,vybavuju si každou SMS-ku kterou jsi mi za tu dlouhou dobu napsal...Slzy, které mi smáčí tvář už ani nevnímám...Od té doby co jsi mě tady nechal jsou vždy při mě...Jsem na ně zvyklá...Jsou jako kapky deště,nikdy nevíš kdy přijdou,ale u mě jsou jako ta největší bouřka uprostřed léta.
Poslední dopis,který jsi mi dal těsně před tím než jsi skočil ty blbý skály,jsem vzala znovu do ruky až nyní...Neměla jsem sílu si ho přečíst dřív.Píšeš plno krásných slov,že mě miluješ,že se ti bude stýskat,ale že se na mě tam z hora budeš pořád dívat...Nikdy na mě nezapomeneš,ale nemohl jsi zůstat na tomhle spropadeným světě...Nesnesl bys to...
Už nemůžu číst dál...Nedokážu to,už nemůžu!Přes slzy nedokážu rozeznávat jednotlivé lsova,takže věty vidím jen jako rozmazané čmáranice plné pocitů a bolesti!Snad se někdy dozvím proč jsi to udělal.Teď už ale nemůžu...Jdu za tebou,ty mi to jistě brzo vysvětlíš!
Vstala...Dívala se dolů...Stále tam viděla jeho tělo,které tam tak bezvládně leželo...Tak skála,která ji zničila ji tď vysvobodí...z toho věčného smutku a slz...Naposledy se podívala na dopis...Poslední pohled,před tím než se podívala do očí smrti...Skočila...