Dívka plná zoufalství kráčí po mostě plném lidí. Nikdo si jí nevšímá a kolemjdoucí do ní vráží, jako by ani neexistovala. Ten, kdo si jí všimne, na ni ukazuje a směje se. Je odlišná než všichni ostatní. Má havraní vlasy, tmavé vlasy, světlou pleť a oděna v černé. Oči má zvýrazněné černou tužkou a vůbec je jiná než ostatní. Nikdo ji nemá kvůli tomu rád. Nikdo nechce vědět, jaká je ve skutečnosti. Je jim to celkem jedno. Nikdo se s ní nabyví, pokud jí zrovna nechce ublížit. Vždycky na ni pokřikovali a nadávali jí nebo ji přehlíželi. Po tváři jí stéká slza a bere s sebou i černou tužku, kterou má na očích. Chtěla by se rozběhnout. Rozběhnout pryč a křičet! Vykřičet ze sebe všechen ten smutek a zlost! Na konci mostu si sedla na zábradlí a opřela se o lampu. Nohy si přitiskla k tělu a objala je.

"Dobrý den!" ozval se u ní hlas malé dívenky.

"Ahoj..." podívala se na ni smutně.

"Vy pláčete?" zeptala se holčička vyjeveně.

"Ano..."

"A proč?" nic nechápala.

"Protože mě to uvnitř bolí..."

"A co Vás bolí?"

"Jak se ke mně lidé chovají...odsoudí mě hned jak mě uvidí..."

"Ale lidé by se podle toho neměli posuzovat..." zamračila se holčička. "Měli by Vás nejprv poznat a pak posoudit, ne?" pousmála se na holčičku a pohladila ji po jejích hnědých vláskách. Po tváři jí stekla další slza.

"Ano, ale mne tak neposuzují...jsem jiná a to je děsí. Nemají rádi jiný lidi. Ty co vyčnívají z davu. Stejně jako jsem já. Dají si mě do skupinky lidí, kteří jsou ti nejhorší a ani jim nedochází, že oni mezi ně mohou patřit také..." zamračila se a po tváři jí stekla další slza.

"Ale to je kruté!"

"Ano, ale takoví jsou lidé..."

"Všichni ne! Moje maminka ne! Ta je jiná!" rozjasnila se holčičce tvář. Znovu ji pohladila po hnědých vláskách. To už k holčičce běží její maminka.

"Eli! Jak si to představuješ! Mluvit s tímhle!" ukázala směrem k dívce sedící na zábradlí mostu. Eli se na maminku vyjeveně podívala. Tak se v ní spletla. Myslela si, že je jiná...vzala svou dceru za ruku a táhla ji od její nové kamarádky pryč. Eli jí ještě se slzou v oku zamávala. Dívka jen zvedla ruku a odešla pryč. Chce to skončit...

"Moje kamarádka..." pláče děvčátko u čerstvého hrobu, který právě zasypali černou hlínou. Položila na hrob rudou růži a rozplakala se ještě víc. Bylo tu přítomných plno lidí už jen proto, aby se pokochali, že se jí konečně zbavili. Ani neznají její jméno. Neobtěžovali se najít něco o ní, aby to napsali na náhrobní kámen. Místo toho jí dali obyčejný dřevěný kříž. Děvčátko se otočilo uslzenýma očima na všechny přítomné. "Zabili jste mi kamarádku!" zavýskla směrem k nim. Její matka na ni jen nepřítomně hledí, když uslyšela její slova.

"Odsoudili jste ji podle vzhledu a ani jste nepomysleli na to, že může být jiná! Já vám řeknu jaká byla! Já ji znala!" vyčítala jim a oči měla zalité slzami. "Byl to anděl! Jen vy jste jí nerozuměli! Byla podle vzhledu jiná! Jen vyčnívala z davu, tak jste ji odsoudili podle toho! Bojíte se jiných lidí! Proto tu teď není!"vyčítá jim.

"Když jsi ji znala, tak jak se jmenovala?" ušklíbl se jeden kluk v davu a všichni se rozesmáli. Holčička se zarazila a pohládla na maminku. "Tak vidíš..."

"Jmenuje se Angela..." pípla potichounku. "Posel boží..." stekla jí po tváři další slza. Všichni si jen odfrkli a odešli. Začínalo pršet. Nechali tam ubrečenou holčičku stát v dešti samotnou. Jen její máma stojí opodál a kouká se na svou dceru, která pláče pro dívku, která byla tak nenáviděna jen pro její vzhled...