Byli mi 3 roky když se naši rozvedli a moje máma přivedla k nám domů pána a řekla že je to náš nový tatínek.Byť jsem byla malé škvrně,ten okamžik se mi vryl do paměti.Vzhlížela jsem k němu jako by to byl nějaký pro mě cizí obr..Postupem času a po stěhování,které bylo nevyhnutelné jsem v této osobě našla milujícího otce,kamaráda a člověka,který by za mě dal život,kdyby to bylo nutné.Bohužel však vlivem neshod v manželství se naše cesty před několika lety rozešli.V novém domě,v novém prostředí a s novým"tatínkem" jsem nastoupila do6 třídy..život šel dál a já si začala uvědomovat,že jediný kdo má právo považovat se za mého otce a kterého jako svého"tatínka"  považuji a chci s  ním být ať se děje cokoliv je právě Jirka..ten dvoumetrový obr s hnědýma očima schovanýma za skly dioptrických brýlí..

Nastoupila sem na střední a poznala slečnu,která bohužel o svého tatínka přišla.Uvědomila sem si,jak moc mi záleží na tom,abych já toho svého našla a opět navázala kontakt.Snažila jsem se co mi síly stačily a našla jsem ho.24.května 2007 jsem na internetu hledala,jestli má pořád na Mělníku tu samou firmu a měl.Nějakým způsobem,už ani nevím jak,jsem klikla na nějaký odkaz a sledovala jsem video na tn.cz..Byla to reportáž z místa nehody,kdy v motorkářském průvodu jel i můj tatínek..jel jako první a v zatáčce mu do silnice vběhla srnka..zlomil si vaz.. nikomu jinému se nic nestalo..jen jemu!

Do smrti budu žít s pocitem,že  jsem  mu nestihla říci jak moc jsem mu vděčná za to,jak mě vychoval,za jméno které mi dal a hlavně jak moc jsem ho měla a pořád budu mít ráda.

23.května 2009 tomu budou 2 roky a já stále nejsem shopná  při myšlence na něj nebo při vyslovení jeho jména zadržet slzy.Dokonce i teď,když píši tento"článek" stírám slzy ze tváří a řinou se další a další a nejde to zastavit.Ten pocit,že jsem ho nestihla naposledy obejmout,vidět,slyšet jeho hlas mne ubíjí a ničí a ničit bude až do mého konce.Minulé léto jsem se vzchopila a jela na Mělník,kde jsme bydleli..prošla jsem známé uličky,viděla dům ve kterém jsme žili a zazvonila na zvonek jeho babičky..nepoznala mě..ale když jsem vyslovila své jméno,rozplakala se a obejmula mě.Hodiny a hodiny jsme seděli a povídali si,ukazovala mi fotografie celé rodiny a nakonec jsem se jí zeptala kde má táta hrob..vysvětlila mi cestu,ale nevzpomněla si ve které uličce to je..už když jsem procházela bránou s nápisem"odpočívej v pokoji" jsem cítila divné mrazení v zádech,ale šla jsem dál.Nemusela jsem ani hledat,vedl mě instinkt.Najednou se předemnou objevil náhrobek s nápisem "Jíří Jančík" a já klesla na kolena a propukl ve mě neutišitelný pláč..!klečela jsem,plakala a naříkala a nedalo se to zastavit!Asi po půl hodině jsem si všimla že mě někdo pozoruje.Byla to jeho sestra Petra,ale nepoznala mě..zapálila jsem svíčku,položila řůžičku a vzdálila jsem se.Když přišla ke hrobu,vzala jsem ji za rameno a představila se.Krve by se v ní nedořezal.Objali jsme se a plakali.Potom jsme si jetě dlouho povídali..Od Petry a babičky jsem se dozvěděla,že táta o mě a o bráchoj neustále mluvil a hledal nás,ale že moje máma mu zatajila kde bylíme a přerušila s ním veškeré kontakty jen proto,aby jsme se již neviděli a to jí nikdy neodpustím..!!!