nenechej mě odejít... 01.Říjen 2007
Když by mělo něco smysl, jedna jedniná věc na světě co by to bylo? Otázka proč? Otázka s kým? Nebo za kolik? Posbírat ty papírové bankovky letící střemhlav dolů z oblohy k nám. "Víc, víc!" křičí davy a utíkají se svým malým tajemstvím domů. Kolik už takových tajemstvích tam mají. Jeden hrobeček vedle druhého, přiloží další, zahrne hlínou a myslí si, že to skončilo. Ale právě tím to všechno začíná. Naděje umírá, láska zůstává. Bojuj, bojuj. Ale s kým? Kdo je ten největší nepřítel? Kdo? Nejsem to já? Kdo jsem vlastně já?
Dám tři panáky, hodím smyslný pohled do davu a čekám kdo se bude vlnět boky ve stejném rytmu jako já. No tak pojď. Come on stranger. "Neschovávej se panenko v koutě, kopni toho panáka a jde se...."
Semafory blikají, začíná pršet. Stěrače se automaticky zapnout. Koukám kolem sebe. Padá déšť nebo peníze?
Ouuu.... Bolí to. Ale nevzdám se toho pocitu se tě dotknout. Jsme blízko nebe, jak jsme ještě nebyli. Jediná chuť, kterou teď mám je tvá. Nechci o tebe přijít, nechci přijít o to vidět tvou tvář.
Už vím kdo jsem... ale krvácím... krvácím.... "Pro tebe." Všechno kolem je tady jen proto, aby se to zničilo.
Nenechej mě odejít.
Redbull 13.Duben 2007
Na co se v ústech rozkládá cukr? Na lepidlo, který lepí lepí a nepustí. Drží si tě zkrátka, má nad tebou kontrolu a ty se musíš sec sakrametsky snažit, abys ho dostal pryč.
Pryč té přichuti na jazyku! Která je otravná a vtíravá. Je na čase odtáhnout závěsy, otevřít okno a začít zase žít. Nač mi bude temný kout v pokoji, když vím, že venku se dá lítat.
Hm... i bez redbullu...
napsal/a: xmagdalen 10:35 | Link komentáře (0)
chtít není dostat 06.Březen 2007
Svítí sluníčko, všude kolem jsou puntíky, pihy a jeho kyselý obličej od pojídání grepu. Staré cihlové budovy tehdejšího baťovského komplexu jsou v tom odlesku blesku úžasné. Sem tam poletují papíry, sem tam se skrývá železo zarostlé trávou a do toho ten smích, který tak osvobozuje... chcí víccc napsal/a: xmagdalen 18:19 | Link komentáře (0)
Křičím z plných plic ne a stejně mě nikdo neslyší. Je tma, jsem někdo vysoko na skále a pevně stojím na nohou. Kousky kamene se drolí a padají dolů. Stejně tak jako zážitky a lidi, který se mi míhají v životě. Chvíli stojí se mnou, dívají se z těch výšin a pak uvíznou někde v temnotě a ztratí se mi úplně. Občas zaťukají na mé dveře a já si na chvíli vzpomenu na to, kdy jsme se usmívali, bavili, nic neřešili a bylo nám dobře na svět. A teď - ťuk, ťuk, ťuk... a nic. Nezajímá mě to. Je to pryč a nechápu, co my měli společného a vůbec mě nezajímá jak se má ten druhej...
Ať si prdel políbí, komu se to nelíbí 
napsal/a: xmagdalen 18:10 | Link komentáře (0)
Umělé sladidlo nepomáhá... 06.Únor 2007
Nevím, tápu, hledám a nenecházím... co chci víc? co potřebuju?
Všechno mě svazuje, všechno mě miluje a na mě padá taková ta nostalgie jedné noci, jedné žhané temnoty opředená pavučinou snů. Stín vrhá stín, oči hledají, bloudí po prázdném pokoji, když náhle ucítí to horko. Ten žár, kdy pod rukama křehne i led. Kdy láska se zdá větrem a každý dotek je otisk na srdci. Chtěla bych tam moc. Usnout a už se neprobudit. Žít v tom světě pod bílým závojem, se zavřenými víčky čekat na večerní rosu a probouzet se za ranních červánků. Cítím pod nohoma lechtání trávy a berušku na hřbetu ruky. Sedmikráska za uchem, ve vlasech svoboda a pocit neodolatelného vzrušení... Jak sladký život je... i bez umělého sladidla.
napsal/a: xmagdalen 15:21 | Link komentáře (0)
