Už nikdy nic nebude jake bylo ,
tohke všechno co se stalo ,
mne  změnilo.
Usměv na me tvaří už nezáři ,
pohřbil jsi ho s poslednim našim dnem spolu,
tehdy jsme lasko spadli do propasti dolů.
Do propasti hluboké ,
ktere není konce,
dwa metry  široké ,
zvoní nám kostelní zvonce .
Kamarady  vidím okolo sebe plakat,
a řikat vrať se mi ,
proč už nestojíš nohama na zemi ?
Teď pozde je  uvažovat  co by kdyby ,
teď každy zvažuje svoje chyby ,
k te  osobě  co tu leží .
slzy se mu derou do očí z těží.
Proč plačete ? když jste mne  tam měli ,
tak ste mne  nechtěli ,
a teď děláte  že Vám scházím.
Sama  v sobě slov nenacházím,
a mrzí mně mé činy ,
ktere jsem neodčinila ,
platim  za moje  viny ,
které  jsem  způsobila .
Proč je ve Vás  tolik  žalu a litosti ?
to  Vám  vážbě  chybím ?
do prazdna  ted civím .
Měla jsem  Vás některé až moc ráda.
Moje  srdce pláče.
Jednou se však  spolu  schledáme ,
a zase popovídame ...