Ach, je to těžké. S láskou je to těžké. Obzvlášť když se zamilujete a jste hrozně stydlivý a plachý, aby jste dali své city najevo. A navíc se bojíte odmítnutí, jako já.

Už dlouho miluju Sašu, ale on to ani netuší. A já mu to nedokážu říct, protože mě bere jen jako nejlepší kamarádku svého dvojvaječného dvojčete a mé nejlepší kamarádky Sáry. Jsou dvojčata, ale vůbec na to nevypadají. Zato mě a Sáře jinak než "dvojčata" nikdo neřekne. Obě jsme skoro stejné, já nejsem vždy stydlivá a plachá a ona se dokáže pořádně uzavřít před světem a obě tak trochu žijeme v našem paralelním světě. Jsme romantičky a můžeme spát spolu v jedné posteli, protože romantici spí na kraji a každá si zabere "vlastní" polovinu.

Taky spolu děláme zátahy na nákup hadříků, vytváříme nejrůznější bláznivé kreace, chodíme do nejrůznějších kurzů a kroužků, chodíme plavat a tancovat a do jedné fajné restauračky na pizzu. Prostě trávíme spolu (skoro) každou minutu každého dne. Dokonce jsme se navzájem pozvaly na prázdniny.

Teď jsem u ní na chatě kdesi v nádherném zapadákově v Tatrách a je tu úžasně. Je tu taky Sářino pravé dvojče a mě uvádí do obrovských rozpaků. Vím, že bych mu měla dát své city najevo, jenže my se k sobě chováme jako kámoši. Chodíme na túry i se Sárou a společně se všichni tři touláme.

Dnešní ráno jsem byla obzvlášť ospalá. Převlíkla jsem se, přestože jsem se opláchla studenou vodou, pořád jsem vypadala a byla ospalá. Přišla jsem do kuchyně, sedla si vedle stejně ospalé Sáry. Sářina maminka dělala snídani a ospale zívala.

V tom se přiloudal Saša, zíval a požitkářsky se protahoval. Byl tak úžasný a skvělý! Úplně mi bral dech.

Zpozoroval můj pohled a ospale se na mě zazubil. Taky jsem se na něho zazubila. Zdálo se, že se v domě usadila ospalá epidemie.

Po stole se válel fix či co a já po něm roztržitě chňapla. Můj zlozvyk je si čmárat cokoli na ruku nebo psát nebo kreslit kdykoli se nudím. A to bylo právě teď. Všude vládla ospalost , ospalé pohledy, zívaní a mě to nebavilo. Jsem snílek a někde uvnitř energický človíček. Začala jsem si po ruce něco čmárat. Vůbec jsem nevěděla, co si to čmárám, až se mě Sára zeptala: "Ty, Laurel, co si to čmáráš?"

Pořádně jsem se na ruku zadívala a viděla jsem:

Honem jsem ruku schovala a řekla: "Balónky!" Což byla tak trošku pravda. Řeknu to Sáře, ale později a ne před Sašou.

Sářina a Sašova maminka dala na stůl hrnky s čajem a talíř s obloženými chleby. Hladově jsem se na ně vrhli a ládovali je do sebe.

Jenže Saša měl to ráno nějak naspěch, nacpal si plnou pusu chlebů, vstal od stolu a měl se k odchodu. U dveří ještě na mě a na Sáru zamával. My mu to oplatily. Sára jen tak ledabyle a já k tomu zamávání přidala ještě i kouzelný úsměv.

Saša se zadíval na mou ruku, svraštil obočí a zajiskřily mu oči. Pak zmizel za dveřmi.

Já se podívala na svou ruku a hned mi všechno docvaklo. Viděl moje malé dílko na ruce! Trapas nad trapasy! Co si o mě teď pomyslí? A jak se mám chovat? Je to děs!

Ten den jsem se mu vyhýbala, ale šlo to dost těžko. On mě stopoval a tak jsme se se Sárou sebraly odešly na výlet.

Večer jsem šla za stodolou a za rohem mě někdo chytl za pusu a přitiskl ke stěně. Byl to Saša.

Nehybně jsem tam stála a kulila jsem na něho svoje modrá kukadla. Pustil mě díval se na mě. Ale ne jako obvykle. V jeho očích se zračila...

"Moc se mi líbíš, Laurel?" kouzelně se na mě usmál. Začalo mi bušit srdce. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem v šoku. Ale ta sebevědomá Laurel uvnitř ve mně mi řekla, abych mu něco řekla. Ta plachá a stydlivá Laurel, která byla z větší části mého já, mi říkala, abych nedělala nic.

Já ovšem poslechla tu sebevědomou Laurel.

"Víš, už dlouho se mi líbíš, Sašo." Já to dokázala! Řekla jsem Sašovi, že se mi líbí! Překonala jsem svou stydlivost a plachost!

"Miluju tě!" pošeptal mi, usmál se na mě a chytl za tvář. Já se na něho jen usmála a rozplývala štěstím. A všimla jsem si, jak se na mě dívá. Pak mě začal zuřivě líbat. Ani jsem nestihla panikařit a nebylo potřeba.

A tak jsem začala chodit se Sašou a je nám spolu dobře. Víc štěstí jsem si ani nemohla přát!