"Co to tady máte?" zeptala se Šarlota a přišla ke skupině svých kamarádů. Znali se už od školky a byla s nimi vždycky sranda. Ale spojovalo je taky něco jiného. Chodili do kostela a taky na spolčo, dělali různé vylomeniny a otci Pavlovi tím dělali spoustu starostí. Taky jezdili na všechny tábory, kromě Šarloty, ta minule nemohla, protože měla těžkou anémii a rodiče jí zakázali jet s ostatními na tábor.

A teď tady na letním táboře byli všichni, celé jejich spolčo. Viola, Veronika, Zoe, Šarlota, Ondra, Adrian, Filip a Samuel a otec Pavel.

Viola, blondýnka s šedýma očima, byla taková správně střelená a upovídaná, celkem pohodová holka. Veronika, která má tmavě hnědé vlasy a zelené oči s nádechem hnědé, je zase chápavá, aktivní a dobrá kámoška a s Violou tvořily nerozlučnou dvojici. Zoe má ráda srandu, stejně jako Šarlota a obě jsou flegmatici, rozvážné,veselá kopa a spolu se nikdy nenudí. Dokážou spolu kecat celé hodiny. Zoe jednou řekla, že se měly narodit jako dvojčata, protože se jim líbí stejné věci, mají podobné názory a skvěle spolu vycházejí. Dokonce mají stejnou barvu očí a vlasů (i jejich délku), ale každá je měla jiné.

Ondra, hip-hoper, se snad ještě nikdy nerozloučil se svou MP3 a dokáže se smát všemu a komukoli. Má hrozně nakažlivý smích. Adrian je hrozně vysoký, aspoň metr osmdesát, nemá taky ke smíchu daleko. Ale on se směje tak divně, s jednou rukou na břichu a do druhé zaboří hlavu. Cvičí aikido a nejednou Violu přes sebe přehodil. Filip, tmavovlasý a tmavooký, byl celkem fajn a neměl daleko k nějaké uštěpačné poznámce. Ale Sam, ten byl číslo. Nebyl žádné tintítko, ba naopak. Dost drsně se vyjadřoval, vyrušoval, všechno sarkasticky komentoval a z ničeho si nedělal hlavu. Byla to prostě veselá kopa

"ÁÁÁle,"protáhl Filip, "budeme hrát takovou hru s číslama. Chceš se přidat?"

Šarlota na něho upřela ta svoje modrá kukadla a řekla: "A o čem to je?"

"No, jsou dvě skupiny, jedni mají modrá čísla, druzí zelená. A tak hrajou proti sobě. A ty máš číslo na čele a musíš ho zakrýt nějakou přírodninou a nesmíš se jí dotýkat rukama. No, a když to tvoje číslo nepřítel řekne, musíš se vrátit na začátek. Chápeš?"

"Jo a co je úkol?" zeptala se Šarlota.

"Musíš vzít nepříteli vlajku a pak hra končí."

"Celkem to chápu! To bude ale pěkně napínavé!"poznamenala Zoe.

"To teda jo," souhlasil Filip, "pojďte, musíme se všichni rozdělit a taky ty prcky!"

Tak vyšli z pokoje, ve kterém byli a šli ven, kde už na ně všechny děti z tábora čekaly. Zoe a Šarlota se do sebe zavěsily a trošku se za ostatními opozdily.

"Ještě se ti Filip líbí?" zeptala se jí Zoe a potuleně s jiskřičkami v očích se usmála. Šarlota trochu zčervenala a vzdychla. "Asi jsem se do něho zamilovala!"

Zoe na ni vykulila oči. "Váážně?" protáhla nevěřícně. Zvykla si, že se jí Filip líbí, ale že by byla do něj zamilovaná? Chovala se k němu úplně stejně, akorát po něm víc házela očkem.

Šarlota byla do Filipa zamilovaná až po uši, jenže ona byla příliš plachá a stydlivá, než aby dala něco najevo. A navíc nerada dávala najevo své city a všechny je měla hluboko ve svém nitru. Dokonce sama někdy nevěděla, co cítí.

Nevěděla ovšem, že Filip na ni už taky dlouho myslí, jenže věděl, že ona chce chodit s Adamem. Ani nevěděl, co Zoe, Viola a Veronika dávno věděly, že Šarlota chce chodit s ním. Žádné naděje si nedělal a snažil se potlačit svoje city, ale nešlo to: zamilovával se do ní víc a víc.

"Fakt," přitakala Šarlota. "Jen nevím, jestli cítí on to stejné ke mně."

"Neboj, nějak se to zařídí," utěšovala jí Zoe a běžely za ostatními.

Šarlota se zaraženě dívala na svou cedulku s číslem. Byla v družstvu se Zoe, Ondrou a Samem a ještě dalšími. Hráli proti Filipovi, Adrianovi, Adamovi, Viole, Veronice a dalším. Dala si svoje číslo na čelo, chytly se Zoe za ruce a postavily na start. Měly za úkol nepozorovaně ukradnout nepřátelům vlajku.

Bylo celkem teplo, ale v lese, kde měli hrát, bylo příjemně. Měly šortky, trička, pod tím plavky a pevné boty.

Hra začala a všichni se rozeběhli do lesa. Šarlota a Zoe utíkaly co mohly a brzy byly v širém okolí samy. Opatrně postupovaly a nikoho neviděly. Šarlota dokázala reagovat na sebemenší zvuk a Zoe měla oči jak orel. Obě byly napjaté k prasknutí a cítily v sobě dobrodružného ducha.

Šarlota se porozhlídla a vpravo uviděla nějaký stín. Upozornila na to Zoe a obě se schovaly za strom. Ale ukázalo se, že to je Sam.

"Uf,"oddychla si Zoe. "Myslely jsme, že nás chceš prozradit."

"Ha!"plácnul se Sam do dlaní. "Už jsem sejmul tři! Museli se vracet pořádný kus cesty! Jáj!"

"My zatím nikoho neviděly," řekla Šarlota.

"To je zlé,"usoudil Sam, "dávejte si pozor!"A zmizel v houští.

Tak obě děvčata pokračovala dál, oči a uši nastražené. Šly hodně dlouho a nikoho kromě Sama nepotkaly.

"To je divné, nezdá se ti?" prohodila šeptem Zoe.

Šarlota přikývla. "Mě se ale zdá, že nás někdo pozoruje, ale už hodně dlouho."

"Mě taky," souhlasila Zoe. Šarlota uslyšela tichý zvuk praskající větvičky. Ztuhla. "Určitě nás někdo pronásleduje!"

"Dělej, běžíme!" popohnala ji Zoe a obě se rozeběhly. Vyběhly na mýtinku. Zoe se ale odtrhla a utíkala jiným směrem a Šarlota ještě zrychlila, aby se dostala zase do lesa.

Filip si lebedil na větvích rozložitého dubu u malé mýtinky. Najednou uviděl Šarlotu, jak běží přes mýtinku. Zamilovaně se na ni koukal a řekl si, že ji trochu vyleká.

Kruci! říkala si v duchu Šarlota, ten Adam je ale rychlý! Už abych byla u tamtoho dubu! Mířila k tomu dubu, kde byl schovaný Filip, že tam schová číslo. Ještě trochu přidala, už byla skoro u stromu. Letmo se koukla přes rameno a Adam za ní běžel jako smyslů zbavený.

Otočila hlavu zpátky a do cesty jí skočil Filip. Šarlota se hrozně lekla a nohy jí brzdily. Nevšimla si nízké, ale tlusté větve, přímo na úrovni jejího čela, narazila do ní, omdlela a skácela se k zemi. A na její číslo jí ladně přistál list, který ho zakryl. Filip si k ní klekl a poplácal ji po tváři, jenže Šarlota byla v bezvědomí. Sundal jí číslo i s listem a místo kam se bouchla bylo dost červené.

"Co se tu děje?" díval se Sam na Filipa a Adama. Pak mu pohled sklouzl na Šarlotu a zaklel. "Co se jí stalo?" přišel k ní a strhl si číslo z čela.

"Zkoušela, co je tvrdší, jestli její hlava nebo ta větev," řekl Adam. S Šarlotou byl ve stejné skupině a ona, jako kapitánka, po něm pořád něco chtěla, protože nikdy nic nedělal a vždy měla po ruce někdy i hnusnou ironickou a pěkně sarkastickou poznámku na Adamovu adresu. Málem se i poprali. Teď to ale bylo od něho pěkně hnusné.

"Nech si toho, možná má otřes mozku," bránil ji Filip, který byl na větvi, že Šarlota je v bezvědomí. Moc se o ni bál.

"To jí patří, náně!" posmíval se jí dál Adam.

Filip zrudl vzteky. "Ještě si na ni otevři hubu a uvi…"

"Taková nadutá…" provokoval ho Adam, ale to neměl dělat. Filip se neudržel a po Adamovi skočil. Začali se spolu rvát a nadávali si navzájem až hrůza.

"Hej, hoši, nechte toho," okřikl je Sam a když viděl, že ho neposlouchají, překročil Šarlotino bezvládné tělo a odtrhl je od sebe.

Přistoupila k nim Zoe, otřesená, protože všechno viděla, jak Šarlota omdlela, rvačku, všechno.

Adam zarputile zíral do země a Filip byl pořád rudý vztekem. Sam vzal Šarlotu do náruče jako nevěstu a spěchali za Hankou, která byla na táboře jako lékařský doprovod.

Hanka jela s Šarlotou okamžitě do nemocnice.

Viola, Veronika, Zoe, Filip a Sam stáli na cestě a sklíčeně se dívali za Hančiným odjíždějícím autem.

Šarlota se probouzela. První, co ucítila, bylo, že má v hlavě plno střepů¨a ty ji nemilosrdně bodají. Dělalo se jí z toho špatně.

Pomalu otevřela oči a zjistila, že je v nemocnici a je u ní doktor.

"Dobré ráno, Šípková Růženko!" pozdravil ji doktor a vřele se na ni usmál. "Kontrolní otázka jak se jmenuješ?"

Šarlota se zarazila, na nic si nepamatovala. Absolutně na nic. Nevěděla, jak se jmenuje, proč je tady, kde byla předtím, kdo jsou její rodiče, kde bydlí, v hlavě měla prostě prázdno.

"J-já nevím, na nic si nepamatuju, úplně všechno je pryč, moje vzpomínky…"

"To nic, utrpěla si střední otřes mozku a někdy se stává, že pacient na všechno zapomene, ale to se za pár dnů, nanejvýš týden, spraví. Udělali jsme nějaká vyšetření a zdá se, že jsi v pořádku, až na tu paměť. Dneska si tě tu ještě necháme a zítra už pojedeš na tábor!"

"Tábor?" zamračila se Šarlota, "já na žádném táboru nebyla! Aspoň si to nepamatuju!"

Doktor se zasmál. "Jestli budeš něco potřebovat, zavolej sestru!"

"Pane! Hrozně mě bolí hlava a nedá se to vydržet!"

"Řeknu, aby ti dali nějaké léky proti bolesti a odpočívej!"

Šarlota se zavrtala do polštáře a marně si snažila všechno vybavit.

Otec Pavel a Hanka druhý den Šarlotu dovezli do tábora. Veronika, Zoe, Viola, Filip, Sam, Ondra a Adrian na ni netrpělivě čekali.

"Šarli!" blýskaly se oči Zoe.

"My jsme se o tebe tolik báli!" řekla Veronika, ale Šarlota se na ně zmateně dívala.

"Vy jste moji kamarádi?" opáčila opatrně a ostatní tím dokonale zaskočila.

"Cože?" vyhrkla Zoe.

"Jáj!" vykřikl Adrian a začal se smát. "Ona si nic nepamatuje!"

"To jako fakt?" chtěla vědět Zoe.

Šarlota přikývla. "Na nic si nepamatuju." V tu chvíli se začali všichni smát a Šarlotu s tím vyvedli z míry. Zoe a Viole málem tekly slzy z očí.

Nicméně Šarlotě pomáhali, aby si vzpomněla, jenže všechno bylo marné. Šarlota si nevzpomněla na nic, co se učila ve škole, na žádné směšné historky, které spolu zažili.

Večer v devět seděla na lavičce a hledala svou paměť. Už druhý den jí pomáhali, aby si vzpomněla alespoň na něco. Otec Pavel jí povolil být takhle pozdě večer venku, ale do večerky, která byla v deset, musela být zpátky.

Seděla tam a dívala se na krajinu. Vůbec nic jí neříkala a cítila se bezradně. Tolik si chtěla na všechno vzpomenout a vědět, proč se tak stydí před Filipem.

"Co tady děláš?" zeptal se jí někdo. Šarlota se otočila a uviděla Filipa. Žaludku se jí zvedlo celé hejno motýlků.

"Hledám paměť," odpověděla a znovu se zahleděla do krajiny. Filip si sedl vedle ní a díval se na ni.

"Tu hledáš už dva dny," řekl trochu pobaveně.

"Tři, ještě v nemocnici," namítla Šarlota. Chvilku bylo ticho a pak Filip řekl: "Musí být děsné, když si nic nepamatuješ."

"Je," přisvědčila Šarlota, "jsem úplně dutá, jako bambus! Nevíš, kdo jsi, ani co jsi dělal. V hlavě máš prázdno!" Otočila hlavu a zadívala se mu do očí. Tak tam seděli a navzájem se dívali do očí.

"Můžu udělat, co už jsem dávno chtěl?" zeptal se jí rozechvěle. Šarlota si všimla, že se na ni dívá úplně jinak. Kývla hlavou. Filip se k ní začal přibližovat a vzápětí ji vášnivě políbil. Šarlota mu dala ruce kolem krku, a tak se od sebe neodtrhli, ale líbali se dál.

A najednou si vzpomněla, že je do Filipa zamilovaná a vzpomněla si na všechno. A přišlo jí najednou všechno hrozně směšné. Odtrhla se od Filipa a děsně se rozesmála. Filip se na ni zaraženě díval a ona se smála a smála.

"Co se děje?" zeptal se, "to tak špatně líbám?"

"To ne," zhrozila se Šarlota. "Náhodou líbáš úžasně! Ale ha ha, já si vzpomněla na včerejšek, jak jsem přijela a oznámila vám, že si na vás nevzpomínám! Už chápu, proč jste se tak řehtali!"

"Ty už si našla, cos hledala?"

"Jo! Vzpomínám si na všechno!" a znovu se rozesmála, až spadla z té lavičky a Filipa strhla s sebou. Tak tam leželi na zemi s lýtkama na lavičce a smáli se. Pak se smát přestali, Šarlotu bolelo břicho.

Byli tady dokonale zakrytí z obou stran keři. Pozorovali hvězdy a měsíc.

"Vidíš? Tam je Velký vůz," ukázala Šarlota a podívala se na Filipa. Ten jí neodolal a znovu se začali líbat.

"Počkej,"odtrhla se Šarlota. "My spolu chodíme?"

"Teda, jestli chceš!" řekl Filip.

"To víš, že chci!" řekla rozhodně Šarlota. Filip se usmál a zašeptal: "To je dobře!"