víkendu jeli na chalupu. Osamělá vesnice uprostřed lesů, kopců a polí. Zorra se v ní opravdu nudila. Kdo by se v jejím věku nenudil! Tamnímu nejmladšímu obyvateli bylo 50, poutě tam nejezdily, rybníky tam sice byly dva, ale ani v jednom se díky kvalitě vody koupat nešlo. Nudná a ublácená vesnice ležela na Vysočině. Necelých pět km od ní byly už zábavnější Okrouhlice. V nich bylo snad všechno a mnohem navíc. To byste netušili, k čemu Zorra využívala telefonní budky, JZD, dva krámy, kostel a rybník, s vodou jako zelený křišťál! To poslední by se pochopit jistě dalo, ale to před tím už ne. Když se nudila, tak z budek volala na různé bezplatné linky a vydávala ze sebe různé zvuky. Zorra taky ráda vnikala na zakázaná místa, třeba do JZD. V kostele kdysi ucpala varhany, ale opět je vyčistila. Samé lumpárny, kterým však zčásti odzvonilo. Jednou to ale přesáhlo veškeré meze, Zorra ve svých jedenácti vypustila večer rybník a utekla z místa činu. Myslela to však dobře, chtěla, aby se naplnilo vyschlé koryto potoku, a Honza mohl pouštět loďky... A historkami ze svých "tajných výprav a telefonátů" Honzu bavila... Zorra vůbec nebyla špatný člověk...
"Dej sem tu skříň, Romane!"
"Iveto, uhni s těma madracemi!"
"To futro je natřený!!!
Zorra popadla koště a zametala bordel ze země. Katka se náhle zastavila uprostřed slova a řekla: "Jéééh, tady něco je, papír, nebo co!"
"Naval to sem! To je moje!!!" Zařvala Zorra.
"Nedám... Co to je? Pojednání o a - análním a orál – orálním sexu? Autor Zorra Mstitelka?!" Koktala Katka.
"No dej to sem!" Avšak Iveta byla rychlejší. Vzala Katce papír a začetla se. Zorra ji však papír vytrhla. Iveta řekla jen: "Nepíše se „pynďour“, to i je měkký." Dál už si sporu nevšímala.
Mstitelovi opouštěli v neděli plně vyprázdněný dům. Zorra se cítila ohromně zvláštně Po přestavbě bude mít svůj pokoj na půdě, Katka taky, a už se nebudou muset tísnit ve dvou studených místnostech...
Nastalo léto. Zorra, Katka a Hana jely k tetě Ivaně, sestře - dvojčeti Ivety, ke strejdovi Karlovi, babičce, dědovi a Honzovi do Okrouhlic. Přivítání bylo velmi svérázné a osobité.
"Áhhh , úúúúúú, Kačenko! Zořřínko! Ivetko! Románku! Haničko! To sme ráádi, že vás vidíme! Udělala sem vám kolááčky s mou specialitou! čokopovidlovééé!" Cukrovala bábi a razítkovala polibky Ivetu.
"čau šéfová! Jjjak se VEDE? Už se po tobě ptal šerif, bude třeba chytit červeného Billa, olé!" šaškoval děda před Katkou.
Teta se strejdou už tak razantní nebyli. Normálně se přivítali. Pak se rozdělili na skupinky Mstitelo - Králové. Děda a Katka, Bábi a Iveta, Ivana a Hana, Karel a Roman. Kdosi chyběl Zořře do dvojice.
"Ivano, prosimtě, kde je Honza?" Ptala se Zorra.
"Je doma, za chvilku příde", odpověděla Ivana.
Než Honza dorazil, tak k němu došla Zorra. Byl ve svém pokoji, který byl nad obývákem, kde spala Zorra.
"Ahoj Honzo!" Vykřikla optimisticky.
"Je, ahoj Zorrko!" Odpověděl Honza.
"Jak si vedeš, člověče?" Sedla si vedle něj na postel.
"He he he, dobře, a co ty?"
"Já taky", usmála se temperamentně, "a co ty spratci?"
"když sem šel s babičkou nakoupit, tak mě nadávali. Na dědu si netroufnou. Ale to už je dlouho." Dlouho může být pro Honzu jak rok, tak tři dny, napadlo Zorru. Pak už je ale zavolala babička na speciální koláč. Když dojedli, tak se Iveta a Roman vrátili do Prahy, a Zorra s Katkou a sestřenicí Hanou Mstitelovou zůstaly v Okrouhlicích...