Hrob 06.Květen 2007
Všudebylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohuhřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašlina samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovalatvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmišťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se dívalna náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-liposlouchat, najdeš mě vedle". Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tamve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce muchvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovalajsem ho. Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednousenepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu vidělado tváře. Uviděl mě a ani by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Bylhezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, žetakový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustoudívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uvidělajsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila,že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Bylato slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla. Ažpo chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvílibych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob,otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči azahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Bylto pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?"promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsemse rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě klavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, jánechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůjpříběh. ,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se ukamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali.A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo muselseslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsmespolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastalo mnohonádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na protike škole. Jen jednou jsme se spolu povídali, netrvalo to však dlouho, po hodinějsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se odsebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"." Když mi Martin otom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečelajsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky našírozmluvy. Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdyneviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spoluprávě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šlikoupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ránokámoši odjeli a my zůstali sami. Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a vté chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončovalvyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávětten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, žesi vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdovětšinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Mělaúplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil amy jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali,jaký jsme nádherný pár. Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem.Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů ašel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težcezraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel. Celou dobu jsem utíkal, aninevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně.Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích bylpohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí tobýt." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí,řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám děkuju". Držel jsem ji zaruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechcese mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy těbudu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mémživotě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila ajejí táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téctslzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den,ale mě bylo moc divně. Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mnědovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mislzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdynepolíbím, nepohladím, neobejmu... Celý měsíc jsem potom nikam nechodil.Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kdejsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál ujejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou,tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič. A těď už rok chodím semden co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,alecítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím!Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mětu samotného." S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak sepropadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si.Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychomspolu mohli žít. Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kyticikopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něhovysvobození. Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkamabolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedlesebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu semnou...
