Když se mě někdo za života zeptal co si myslím, že je po smrti, tak bych odpověděla, že nic nebo něco? Ani nevím, je to dávno, ale TOHLE  by mě nenapadlo. Ale tahle možnost se mi zamlouvá.

Těžko říct, jak bych se rozhodovala kdybych měla možnost výběru, výměnou za věčnost, která dovede být dokonale otravná jsem ztratila vše co jsem měla. No a získala vše na co si vzpomenu. Ale také řádně neutěšitelnou žízeň. Žízeň po krvi. Zvolila jsem si jako jedna z mála z nás tu těžší cestu, takovou náhradní stravu-zvěř, no dobře přiznávám se, občas využiju svoují rychlost a štípnu sem tam nějakou lidskou krev z nemocnice, ale to jen tak na zpestření=D.

Ptáte se, jestli jsem jednou z Cullenů? Ne, vážně ne. Není takových rodin mnoho, ale nejsou to jen oni a jejich přátelé z Aljašky. V podstatě, ale jsme podobní jen, nejsme tak ortodoxní vegetariáni, ale poměrně se hlídáme. A vlastně jak jsem se zrodila já? No je mi už asi 30let šestnáct. Ten den si pamatuji úplně přesně. Byla to neděle a končily hlavní prázdniny a my se museli vrátit z návštěvy u příbuzných, protože jsem druhý den měla nastoupit do školy. Přítel maminky zuřil, a proklínal mě. Mohla jsem za to já a moje "zasr**á" škola, že se vracíme před nějakým místním pokrovým turnajem, takže zasedl za volant dost silně pod obraz a rudý vzteky, nebylo to poprvé. Mohla jsem čekat, že to odnesu po návratu já nebo můj bráška. Jako vždycky jsem měla strach a modlila se aby to někam nenapálil. Držela jsem brášku za ruku a tiše brečela, aby si toho nevšimnul a neřval ještě víc a nebo aby se tím maminka netrápila víc. Pak si jen pamatuju jak zahvízdaly kola, jak někam letím, dopadnu uslyším křupnutí pak dlouho nic a pak už neustávající několikadenní bolest jako kdyby celé moje tělo hořelo. A tím začal můj nový "život". Mého "nového bratra" přilákal pach krve, ještě vůbec než nás v tom příkopě někdo našel. Asi vás nepřekvapí, když vám řeknu, že moje tělo se nikdy nenašlo, vlastně oficiálně mě odtáhlo zvíře, spoušť tam prý byla pořádná. Narozdíl od otčíma jsem měla to štěstí, že jsem se bráškovi zalíbila a rozhodl se nesvačit na mě, ale proměnit mě. Má schopnost vyčíst z lidí jejich skutky a povahu, podle toho si vybral. Zbytek rodiny nehodu přežil, ale já je už nikdy vidět nemohla. Je mi líto mamky musela pro mě i pro toho h**la probrečet spusty nocí a bráška mi hrozně chybí. Ale jsem ráda že žijí a já mám skvělou novou rodinku.

Abych se vrátila k mojí proměně, po těch několika dnech v agonii, jsem se probudila ve velkém moderním a výstředním domě a takovým divným hrdlo spalujícím pocitem. Zvedla jsem se a uviděla jsem svoje ruce, měla jsem zvláštní kůži. Co to se mnou je? Prošla jsem dveřmi a procházím domem, slyším švitoření ptáků jasněji než jindy. A právě za mnou oknem vlétl motýlek, slyším každé zachvění jeho křídel. Uf najednou začínám děsit sama sebe. Co se stalo a kde to jsem? Přivítá mě útulně zařízený obývací pokoj, zaujmou mě otevřené dveře do další místnosti, kde vidím police s hromadou knih. Vejdu dovnitř, takovouhle knihovnu si ani nedovedete představit, snad tisíce svazků ve všemožných jazycích. Blýskne mi hlavou, jak na tohle může mít člověk čas? Něco mi říká, že tady neexistuje něco jako člověk a cítím se toho všeho součástí. Najednou zbystřím, klaply dveře. Otočím se a vyběhnu, jenže po pár krocích se zarazím, najednou se pohybuji neuvěřitelnou rychlostí. To je zvláštní sen, škoda jen, že se z něj brzy probudím. A najednou ho vidím, ne tohle není sen, tohle musí být anděl, takže jsem tu nehodu nepřežila a jsem v nebi. Zůstanu zírat na tu božsky krásnou osobu a... počkat já nedýchám! Oklepu se a zhluboka se nadechnu, ale je to jiné, prostě cítím, že to nepotřebuji, šáhnu si na hruď to známe uklidňující ťukťuk tam taky necítím. Podívám se na tu osobu a chci se zeptat kde to jsem a kdo vlastně jsem, než otevřu pusu se ta osoba usměje a promluví: "Ahoj a vítej mezi nás." a napřahuje ke mě ruku s lahvičkou s temně rudou tekutinou a mě se ještě zhorší to pálení v krku.