Tak zase jednou ju svádět urputný boj s tématem týdne. I na anime o kterým vím prd se mi psalo líp, než tohle. Jo poprvé se psalo taky blbě, ale bylo to hlavně úplně blbý téma! Naděje je pěkný, pozitivní.

Jenže proč, mě se se slovíčkem naděje vybaví aditivum "marná"? Asi proto, že nejčastěji naděje přichází ve chvíli, kdy je všechno už naprosto v pr*eli a my si to jen nechceme přiznat a doufáme. Naděje je nejlepší cesta k tomu aby si s náma osud pohrál jako s jojem. Nahoru, dolů, nahoru dolů... a už mě nebavíš tak tě odhodím. Kdyby jsme v tu chvíli nedoufali, tak nás nemůže  přitáhnout k cíli, do oblak, aby nás zase hodil na tvrdou zem a dokud budeme doufat, tak si s námi může znovu hrát... blíž a dál, blíž a dál... dokud ho neomrzíme a nenechá nás sedět na zemi a doufat dál než to sami vzdáme. Jenže kdoví co s námi zrovna osud zamýšlel, třeba nás chtěl už příště nechat nahoře. Dobře, asi osudu trošku křivdím, určitě nás někdy prostě jen chytne do lasa a vytáhne nahoru a nechá nás žít si naší pohádku bez lítání sem tam. A nebo si s námi nechce hrát a nechá nás sedět na tom zadku, dokud to nepřestane bavit nás. Rozhodně by ani jedno bez naděje nešlo. Takže Naděje nás může jen zbytečně potrápit a nebo nás udržet v boji o cokoliv tak dlouho, dokud se nedočkáme vytouženého výsledku. Je to ruská ruleta, buď a nebo, všechno nebo nic. Je jen na nás jak posoudíme tehle boj, jestli ho dotáhneme do konce, nebo z boje utečeme a pak budeme přemýšlet, jestli přeci jen to nemohlo dopadnout jinak. Ale nemusíme se bát, boj přijde tak jako tak, nový a zase něčím jiný.

Já z takového boje utekla, teď vím, že jsem ho vyhrát mohla. Ale nemám proč litovat, získala jsem mnoho.