Uprostřed věty se zastavil čas,
už nikdo neposlouchá
Skrz prolomenou hráz
valí se zapomnění.
Je to právě ta, ryzí,
když stýská se mi
Na zemi valí se,
pak zmizí,
důvěrná i cizí,
nepolapitelná
Tomáš Klus-Láska
Všechno se poslední dobou nějak komplikuje. Možná si to komplikuju já. Achjo. Proč to prostě nemůže být všechno snadný? Nevíte? Já taky ne. Škoda. Dneska mi vážně není do zpěvu. A co teprve něco vymýšlet a tvořit?! Tahle noc byla vážně těžká. Možná ještě těžší bylo ráno. To že jsem spala pět nebo šest hodin, neznamená, že jsem si odpočala. Celou dobu jsem věděla o všem co se stalo, co se děje. Sny si nepamatuju, ale myšlenky které mě pronásledovaly jo. Jsou stejné i v bdělosti totiž.
Jsem úplně vyřízená a je mi blbě od žaludku. Před rokem jsem si vážně všechno představovala jinak. Nechápu, že jsem si ještě nezvykla, na to že je vždycky všechno jinak. Třeba všechno dobře dopadne a nebo ne? Uvidím, počkám si. Nic jinýho nezbyde. Protože tohle už dávno v režii nemám já. Můžu jen doufat, že se něco stane.