Nemám ráda titulky. (Počkat to už tu někdy bylo, ne?) Déjà vu? Ne, to totiž není pocit, to už tu fakt jednou bylo.

Poslední dobou mám déjà vu hrozně často a víte co? Nesnáším to. Někde stojím, něco vidím a začnu mít divnej pocit, že se to už stalo. A mám potřebu utýct někam pryč. Protože v tu chvíli nevim jestli se mi to zdálo, opakuje se to nebo je to jen pocit. Možná je to proto, že nesnáším nejistotu.I když chci utíkat, tak mě něco drží na místě, protože jsem hrozně zvědavá a chci všemu přijít na kloub. Jenže to bohužel nejde...

Moje mysl mě ráda mate (občas jsem paranoidní), a to mě štve, hlavně to déjà vu. V tu chvíli vážně nevím, kde co seplo a jestli jsou tyhle dojmy v mojí mysli pravda nebo fikce. A hlavně nechápu proč se mi to musí stávat tak často?

Lukáš mi včera říkal, že se mu to taky stává, když někde spolu jsme a pak si uvědomí, že se mu to kdysi zdálo. Jen mě zůstane ten blbej pocit a na nic nepřijdu.

Hrozně ráda bych na tohle téma napsala povídku, ale nevím jak začít. Něco trošku temnýho, melancholickýho nebo depresivního nebo prostě něco...nemám nápad sakra... potřebovala bych nějakou inspiraci, ale kde jí hledat?